Pechatý, Jaroslav Josef OFS

Když jsme na letišti v Chiang mai nasedali do letadla, bylo nám zřejmé, i když jsme si to otevřeně neřekli, že naše cesta z Havaje do Evropy právě začala.

Delšího mezipřistání v Tokiu jsme využili k malému výletu do okolí městečka Marita, ale k tomu se snad ještě jednou vrátím.

Zpáteční cesta z Tokia do Honolulu byla příjemná. Japonské aerolinie se překonávaly – snad je to jejich zvykem. Nevím. Francouzská vína byla servírována bez limitu a pokud jde o jídlo, ptaly se nás stewardky velmi zdvořile, zda si přejeme „západní“ nebo japonské menu. Odpověděl jsem, že  „západní“ menu jsem měl celý život a je tedy třeba zkusit něco jiného. Asi byla mou odpovědí překvapena, poněvadž jenom více otevřela oči a potom se polichoceně uchichtla.

Od přistání v Honolulu šlo všechno jako ve zrychleném filmu. Ta naše vojenské stěhování mi silně připomínají automatickou pračku. Vstoupíte do pracího „bubnu“ a potom už „někdo“  jen mačká knoflíky. Než se stačíte vzpamatovat, jste u konce. V našem případě to bylo v malém hotelu nedaleko letiště v Charlestonu (ano, je to ono „rodiště“ známého tance, který naše babičky učily své vnuky a vnučky). Venku pršelo, naše auto bylo na lodi a my

byli unavení. Neotevřeli jsme televizi, ale tiše meditovali. Otec Rick Bendorf OFM nám kdysi řekl, že přijde doba, kdy být františkánem (alespoň sekulárním) bude nutnou podmínkou pro každého, kdo chce vstoupit do státních služeb a v duševním zdraví je přežít. Zdálo se nám, že ona doba právě začala. Každý z nás měl dvě zavazadla, která jdou do letadla, a jedno miniaturní, které si můžete vzít s sebou. Tolik „reglamá“ (Švejkův slovník).

Mezipřistání v Chicagu bylo dost krátké a zůstali jsme na letišti. Byli jsme už doslova „ovanuti“ Evropou. Všude jsme slyšeli němčinu, italštinu, francouzštinu, polštinu a ruštinu.

Let byl kratší než obvykle – nebo se nám to jen zdálo?

Náš starý známý Frankfurt nás přivítal jako vždy. Němečtí celníci, když viděli naše zelená zavazadla, jenom pokývali hlavami a ležérně mávli rukou. Naše „stará“ přítelkyně – známe se dobrých dvacet let – paní Mary Moyles Johnson nás naskládala do svého renaultu a odvezla do Würzburku. Bylo nám, jako bychom byli pryč sotva týden. Vojenský „Gasthaus“ nás už očekával a naše havajské (vlastně havajská – byli jsme tam totiž dvakrát) dobrodružství bylo u konce.

Zatím se nám nestýská, ale nevíme, možná v zimě, kdy bude počasí poněkud nepřívětivé, se nám zasteskne po velrybách, které budou právě v té době skotačit u severního břehu, a samozřejmě po všech dobrých přátelích, kterým jsme s nuceným úsměvem řekli ALOHA.  To ovšem znamená S BOHEM, ale – snad – na shledanou!

Tak ještě jednou ALOHA všem čtenářům tohoto mého vyprávění.  Ke své hanbě musím doznat, že mentalita současného českého čtenáře je mi neznámá po bezmála čtvrt století mého žití mimo vlast. Pojem „vlast“ byl mimochodem zajímavým tématem naší debaty s rodinou Pemble při návštěvě městečka Marquette loni v červnu. Bylo to jakési setkání michiguanských sekulárních františkánů po deseti letech (v Norimberku to bude setkání po dvaceti letech). Vzájemně jsme se dohodli, že pro sekulárního františkána, zvlášť pro toho, který sám nemá příliš velký vliv na to, kde bude žít za rok, má slovo vlast tak trochu jiný přídech. Nechci říkat horší nebo lepší, prostě jiný než pro toho, kdo svou rodnou „líchu“ neopustil – ať už z jakýchkoliv důvodů.

A tedy Pax et bonum a Aloha!

                                                                                              (konec)

                                                                                                          J. J. Pechatý OFS