Chlouba, František OFS

Roku 1157 byl vyslán svým opatem benediktinský mnich Magnus do překrásného kraje zvolna se zvedajících alpských vrcholů a průzračných ledovcových bystřin, aby se tu postaral o duchovní potřeby obyvatel dosud zanedbávaného klášterního statku. Na dlouhou cestu vzal s sebou Magnus sošku Panny Marie vyřezanou z lipového dřeva. 21. prosince nedaleko cíle jeho cesty zastavil mnicha veliký balvan, který zavalil cestu. Magnus vyňal sošku Panny Marie a začal se modlit k Matce Boží o přímluvu za zdárné dokončení úkolu. Když se modlil, kámen se zázrakem rozštěpil a cesta byla rázem volná. Magnus došel k cíli svého putování. Tam postavil sošku na pařez a pustil se do stavby cely, která mu pak sloužila jako kaple i ubytování. „Maria v cele“ proslula svou zázračnou silou a místo se v průběhu staletí stalo národní svatyní Rakouska. Magna Mater Austria - Velká Matka Rakouska je v Mariazell uctívána dodnes.

Tolik historie.

20. srpna L.P. 2000 jsme se sešli,

Zdeněk a já, před kostelem svatého Václava, patrona to zemí koruny české, v Rychnově u Jablonce nad Nisou. Já jako obvykle přišel pozdě. Ještě jsem doma musel něco nutného dodělat. Startovní foto a vyrážíme. Podivní poutníci na podivnou pouť. Z Rychnova do Mariazell je to přes celé Čechy a půl Rakouska. Jde Zdeněk, sportovec, chodec, horolezec, vodák a přesvědčený ateista. Já říkám neznaboh. Pouť bere jako sportovní výkon, který ještě v životě nevyzkoušel. V skrytu doufám, že v něm hlodá i trocha duchovní nejistoty. A pak jdu já. Katolík, hříšník. Podivín, který chce na cestě najít smysl bytí, jeho jádro, kořeny. Sebe sama a tenkou nitku, která vede z nitra kamsi vzhůru.

Vykročíme bez slavobrán, bez loučení. Jen Zdeňkova žena nám podá chléb a vodu. Říkám, že víno by bylo lepší. Ale já už mám dnes svůj „pan y vino“ za sebou. Ráno uvnitř toho kostela, od něhož jsme odstartovali.

První den pouti jdeme naším důvěrně známým Českým Rájem.  Jde se v pohodě. Nálada i počasí skvělé. Mariazell je kdesi nepředstavitelně daleko a my jsme jak na nedělním výletě. Představoval jsem si, jak budou cestou chvíle k rozjímání. Ale já nejsem kontemplativní typ. A Zdeněk pořád vypráví. Když nevypráví, tak zpívá. Pane, děkuji ti za hovor a zpěv, neboť mi dovolují mlčet.

První oběd je v Turnově. Vlastně kousek od domova. Autem sem jezdíme dvacet minut. A my to šlapali celé dopoledne. Na Vidláku se koupeme. Tedy spíš já. Zdeněk jako správný vodák do vody zbytečně neleze. Zatím je času dost. Denní normu plníme. Večeře je plánovaná v Sobotce. Na náměstí je otevřená hospoda se stoly venku. Jídlo tu ale nevaří. A pivo nosí zřídka. Prý to chce trpělivost. Na jídlo můžeme jít k nádraží. To je ale asi kilometrová zacházka. No prosím, první den a už jsme zmožení! Po půlhodině odpočinku, během které k nám dokonce přilétlo i pivo, přece jen volíme okliku s večeří. A nelitovali jsme. Jídlo a pivo dodaly sil, tak jdeme ještě asi šest kiláků, než najdeme nocleh pod přístřeškem. Na betonu u kravína.

Takhle to bude po Čechách pořád. Večeře a pivo a pak ještě kus cesty k „bivaku“, jak naše noclehy nazývá Zdeněk. K bivaku je totiž dobré přijít až za soumraku, aby vás nikdo nestačil vyhodit před setměním.

Krávy nám zpívají ukolébavku. Večer nás ještě přijel zkontrolovat traktorista na Zetoru. Ale nevyhodil nás. Skoro celou noc svítí veřejné osvětlení. Asi kvůli bezpečnosti. Nesvítí-li osvětlení, svítí úplněk. Místo se jmenuje Spyšová. Tady jsem si začal psát poznámky. A teprve po skončení jsem zjistil, jak to bylo dobré. Jinak by paměť s radostí zapomněla například to, že už první den bolely nohy. Ty první dny jsem si poznamenával jen pár bodů. Konec konců po Českém ráji si tu cestu můžu kdykoliv zopakovat. A velké myšlenky o smyslu téhle pohansko - křesťanské pouti se mi zatím hlavou nehoní. Snad jen to je zajímavé, že ta první noc byla nejdůležitějším průlomem do životního stereotypu. To, že člověk večer neskončil v peřinách, ale na kousku betonu vedle krav. A kdovíjak to bude dalších čtrnáct dní.

20. 8. není na obloze ani mráčku.

Už ani nevím, kolik mráčků bylo před dvaatřiceti lety. Trochu jsme si to připomněli. V nejbližší vsi stavíme u obchodu na snídani. Přemluvil jsem Zdeňka na naši starou čundráckou dávku litr mléka a čtyři housky. Ten sice nevěří, že je možno vypít tolik mléka, ale zkusil to taky. A skoro i vypil. Další pochod si moc nevybavuju. Až polední pauzu u Bučilského rybníka. Kromě dvou mladých rybářů jsme tu sami. Koupeme se oba. Mám dojem, že jsme se tu poprvé i mydlili. Zdeněk si oblepuje první puchýře. To je tedy začátek! Po pauze jdeme dál. Nikde žádná hospoda na oběd. Nikde dokonce ani pitná voda. Jó, to není Česák, kde je pramen na každém rohu. V jedné chalupě požádáme o vodu. Dobrá Pražanda nás zachraňuje pramenem perlivé Dobré vody z ledničky. Tím dostáváme sílu dojít do Městce Králové. Tam v první hospodě s hrůzou vyslechneme tvrzení servírky, že v tomhle městě se všude vaří jen do čtyř odpoledne. Druhá a třetí hospoda tvrzení dokládají. Teprve ve čtvrté se chytáme. Naštěstí. Najedení jdeme do lesa ulehnout. Našli jsme místo pod krmelcem. Podle předpovědi ze Zdeňkova mobilu mají být místy přeháňky. Přes nohy hodíme igelit a hlava bude pod krmelcem v suchu. Jó, to jsme se teda šeredně spletli. Místo přeháňky se kolem přehnala vichřice s průtrží mračen. Nejdřív nám chrlila do tváře proudy vody odražené od igelitu a pak nám pod záda zavedla potok. V tu chvíli se stěhuju do krmelce a Zdeněk za mnou. Malé jesličky pravda nejsou ideálním místem k noclehu, ale je tu sucho a při troše krčení se sem oba vejdem. A nastává první krize. Jak už jsem zvyklý na pohodlí, tak mi déšť na pouti připadá jako konec světa. Bojím se, že skrčené nohy už ráno nerozejdu. Bojím se, ani nevím čeho. Hlavou se mi míhají všechny možné problémy a jen stud mi brání říct nahlas, že bych to radši vzdal. Teprve dlouho poté pochopím, že tohle je jeden z důvodů a smyslů pouti. Dostat se mimo vyjeté koleje. Mít strach z nedostatku, z nepohodlí. A poznat, že strach byl zbytečný. Že je o nás vlastně pořád postaráno.

František Chlouba OFS

                                                                                                      (pokračování)