Matějka, Pacifik OFMCap.

Před nedávnem skončil Milostivý rok 2000, kdy se množily různé skutky veřejného pokání, a kdy i papež Jan Pavel II. veřejně požádal židovský národ o odpuštění „za zbabělost značné části členů církve tváří tvář genocidě ,vyvoleného národa´“. Dne 26. března 2000 se tento papež modlil u Západní zdi Jeruzalémského Chrámu následujícími slovy: „Bože našich otců, tys vyvolil Abraháma a jeho potomstvo, aby jejich prostřednictvím bylo tvé Jméno přineseno národům. My jsme hluboce zarmouceni chováním těch, kteří v průběhu dějin, způsobovali utrpení těm, kteří jsou tvými dětmi. Prosíme tě o odpuštění a chceme se snažit žít ve věrohodném bratrství s lidem Smlouvy.“  Nejeden z přítomných byl tou modlitbou šokován.

Je třeba však v této souvislosti nezapomínat, že existovali ve všech dobách také ti, kteří „stáli na druhém břehu“. Konkrétně teď mám na mysli slavnou osobnost francouzských dějin, kapucína  P. Marie-Benoît, který  před šedesáti lety se nebál riskovat život, aby zachránil tisíce židovských mužů, žen a dětí a napomohl smíření mezi církví a židovským světem.

Bez ohledu na nebezpečí

P. Marie-Benoît se narodil 30. března 1895 v malé francouzské vesničce Bourg d\'Iré. V roce 1915 byl mobilizován, bojoval za mír a vrátil se dekorován vojenskou medailí a válečným křížem s pěti pochvalnými uznáními. Pro své zkušenosti a dobrotivost byl pak jmenován duchovním vůdcem mezinárodního kapucínského Kolegia v Římě.

Když ale vypukla II. světová válka, považoval za svou povinnost postavit se na stranu hnutí odporu a zachránil v průběhu nacistické genocidy tisíce židů před jistou smrtí. „Vrchní rabín“ města Říma později napsal: „Jsem přesvědčen, že v celé Evropě nebylo člověka, který by dokázal udělat to, co učinil P. Marie-Benoît svou šíří rozhledu a výjimečným sebezapřením, nedbaje nebezpečí smrti.“

P. Marie-Benoît si roku 1941 položil otázku: „Což Židé nejsou, stejně jako my, dětmi Abrahámovými?“ Opustil proto Řím a odcestoval do kláštera v Marseille, aby ohroženým židům začal pomáhat. Hledal pro ně úkryty, obstarával jim falešné identifikační průkazy a organizoval útěky do Španělska a Švýcarska. Pomáhali mu při tom odbojáři i řeholní sestry Kongregace Dames de Sion. Také biskup se snažil usnadnit mu práci tím, že jej jmenoval kaplanem internačního tábora v Marseille a v Aix en Provence. Netrvalo však dlouho a jeho činnost byla odhalena, takže se nadále musel skrývat.

Dne 11. listopadu 1942 Němci obsadili celý jih Francie, a protože se jednalo o příliš velké území, přenechali dozor nad jednou zónou Italům, kteří se chovali lidštěji. P. Marie-Benoît toho využil a upustil od úřední cesty útěku do Španělska a Švýcarska, která se stala příliš riskantní. Přeorientoval se na Itálii, a tak bylo opět zachráněno tisíce židů. Němci to Italům vyčítali, a ti tedy jmenovali zvláštního komisaře pro židovské otázky, pana Lospinozu.

P. Marie-Benoît se nebál s ním setkat a výsledkem bylo, že se mezi nimi zrodila vzájemná náklonnost. Tento komisař byl totiž člověk rozumný a tolerantní. A tak P. Marie-Benoît mohl pokračovat ve svém díle. Pomáhal mu ředitel jedné banky, pan Angelo Donati, který sám byl žid.

I tentokrát však rozsáhlý projekt byl odhalen. V obavě, aby třicet tisíc židů této oblasti nebylo vydáno do rukou Němcům, rozhodli se tito dva lidé zorganizovat jejich přechod do Itálie a P. Marie-Benoît byl pověřen požádat papeže Pia XII., aby v této věci intervenoval u Mussoliniho a politickým tlakem jej přiměl vytvořit pro uprchlíky únikový koridor z Itálie do Severní Afriky. Papež kapucína laskavě přijal 16. července 1943 a dne 7. září bylo již vše připraveno k realizaci. Následujícího dne však bylo uzavřeno příměří mezi Itálií a spojenci a celý plán ztroskotal.

Vydržet za každou cenu

Začalo se tedy organizovat vytrvání na místě. P. Marie-Benoît znovu sháněl ubytování, potravinové lístky  atd. A nebylo to věru jednoduché. Tím spíše, že síť měla své zrádce a udavače. „Židovský výbor“ se usadil v klášteře kapucínů na Via Sicilia. Solidarita mezi kapucíny učinila divy a umožnila židy ochránit. Na akci se finančně podílely takové organizace jako velvyslanectví Velké Británie a USA. Za pomoci přátel „Otec židů“ s důvtipem a vynalézavostí vyráběl identifikační průkazy, potravinové lístky, povolení k pobytu. Mnohokrát chybělo jen málo a byl by zatčen. Byl stíhán, skrýval se v různých konventech, měnil města … zlehka se dotýkal smrti.

O padesát let později se to všechno může jevit jen jako pouhá jedna stránka dějin. Avšak je třeba si uvědomit, že v tomto případě byly v sázce životy milionů mužů, žen a dětí. Potřeby byly velké a naléhavé. Přimět ke spolupráci tolik lidí různých národností bylo velmi obtížné. Otec však byl hnacím motorem a koordinátorem vzájemné pomoci a Řím byl, naštěstí, osvobozen již 24. června 1944.

Židovský dík

Město bylo tehdy plné radosti a upřímného díkůčinění. Dosvědčují to i tato slova, tehdy pronesená: „Jménem všech, dovoluji si pozdravit P. Marie-Benoît a otce, kteří jej obklopovali, a chtěl bych jim vyjádřit naše největší a nejvřelejší uznání za všechno to dobré, co od prvního dne od našeho příjezdu do Říma s ohrožením svého života činili pro nás, židy. Pokud jde o nás,  rozhodli jsme se ocenit jedinou nejvyšší cenou současně za Vaši dobrotu i za lidskost. Tou cenou je božská Bible. Kéž Vás i nadále osvěcuje.“

V roce 1946 P. Marie-Benoît obdržel Řád čestné legie z rukou Jacquese Maritaina, který byl tehdy velvyslancem Francie v Římě. Dne 14. března 1984 v Paříži opětovně přijal insignie důstojníka čestné legie z rukou „Vrchního rabína“ Jacoba Kaplana. Také od institutu Yad Vashem, který existuje v Jeruzalémě na připomínku holocaustu, obdržel P. Marie-Benoît diplom. Tehdy byl v Aleji Spravedlivých, na Hoře Připomnění v Jeruzalémě zasazen strom nesoucí jeho jméno.

Z rukou prezidenta Italské republiky dostal zlatou medaili Uznání. Prezident tehdy řekl: „To, co P. Marie-Benoît vykonal, byla pozoruhodná pravda a jedinečná záchranná práce, … Je příkladem pro všechny, neboť svůj úkol plnil s odvahou, která nemá trhlinu, a s urputnou vůlí, která mu pomáhala vytrvat ve chvílích, kdy byl ve velkém ohrožení života, aby pomohl těm, kteří potřebovali přítele …"

Americký prezident B. Johnson se o něm vyjádřil takto: „Hrdinské a bájné činy P. Marie-Benoît na záchranu Židů před gestapem během nacistické okupace Říma musí být inspirací pro nás ve Spojených státech, abychom chránili a respektovali občanská práva všech, bez diskriminace některé rasy, barvy nebo náboženství. P. Marie-Benoît poznal v pronásledovaných židech lidskou důstojnost. A riskoval mnohokrát svůj život, aby je zachránil … před vyhlazovacími tábory, jež na ně očekávaly. Razil cestu pro nás všechny a zaslouží si, abychom i my jej následovali ochranou lidských a občanských práv našich soukmenovců a respektováním jejich důstojnosti jakožto lidských bytostí jako my.

 Po osvobození Říma při jednom oficiálním obřadu P. Marie-Benoît vykřikl: „Miluji Židy z celého svého srdce.“ Později mu „Vrchní rabín“ odpověděl: „Ať mu Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův přijde na pomoc.“ Otec mu poděkoval: „Vaše přítomnost je pro mne ekumenickým činem.“

Podle časopisu Mission messages  č. 440/2000

přeložil  Pacifik Matějka OFMCap.