Berlowska, Joanna OFS

 Obtížná, ale krásná je cesta vedoucí k posvěcení v SFŘ. Často vyžaduje úsilí, sebezápor a velkou pokoru. Abychom se však nezastavili na místě, Bůh nám stále zesiluje „příčky na tomto žebříku do nebe“, a tak nám dává příležitost dosáhnout svatosti. Je důležité, abychom tuto příležitost nepropásli.

 Kolikrát se však vymlouváme, když je třeba přijmout nějaký úkol pro církev, společenství místní či krajové, a říkáme: „Nemám čas, já na to nestačím, ať to udělá někdo jiný, dvě setkání ve společenství za měsíc nejsou pro mne, mám rodinu, musím připravovat oběd, nakupovat atd.“ Stává se, že někdo vstupuje do SFŘ bez dohody s rodinou; je však třeba vědomě přijmout povinnosti a informovat o svém rozhodnutí aspoň ty nejbližší. Rodina musí vědět, že jsou to věci důležité, že je to pro nás příležitost vydávat svědectví.

 Když jsme skládali profesi evangelního života v SFŘ, nevěděli jsme, jaké úkoly postaví před nás Pán Bůh k plnění. Jaký bude ten čas? Ani dále nevíme, co je ještě před námi?

 * Budeme jako sestra, bratr vést tichý a klidný život naplněný modlitbou, a o naší příslušnosti k SFŘ se ostatní dozvědí náhodou a možná budou udiveni, teprve až odejdeme z tohoto života?

 * Bude to doba oběti, utrpení přinášeného Bohu na úmysly církve, kněží, za misionáře a jiné důležité věci?

 * Možná to bude doba neustálého vydávání svědectví v rodině, prostředí, stálého „plavání proti proudu“.

 * Snad uloží Pán úkol práce pro řád, dá sílu, nadšení, jasnost mysli, pomůže spojovat povinnosti pracovní a rodinné s činností v SFŘ.

 * A možná někomu z nás dá Pán milost položit život za víru nebo na obranu Kristovy církve.

 Ať by tyto úlohy byly jakékoli, máme je plnit co nejlépe v duchu obrácení a pokání.

 Jak víme, SFŘ byl nejdříve nazýván „Bratři a sestry od kajícnosti“. Názvy se měnily, hlavní cíl však zůstal - usilovat věrným kráčením ve stopách sv. Františka o posvěcení v životě ve světě, a tedy pokáním. Matka Boží při zjeveních ve Fatimě vyzývala k pokání.

 Nesmíme mít strach ze slova pokání, je to něco velikého, vzít na sebe zadostiučinění Bohu za hříchy své nebo jiných lidí. Mnoho lidí však na toto slovo reaguje jaksi s nepříliš velkou náklonností. Takovému postoji se těžko můžeme divit. Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme, jak z televizní obrazovky a barevných časopisů proudí výzvy užívat všechny půvaby, jaké můžeme dopřát zvláště svému tělu.

 V takovém prostředí se slovo pokání může jevit podivínské, zastaralé, ze vzdálených dob středověku. Je však třeba lidí, kteří se proti tomu postaví, a právě konání skutků pokání pochopí jako výzvu současné době.

 Každého dne se porušuje a zlehčuje Boží zákon, na Boží lásku člověk často odpovídá lhostejností, a lásku k bližnímu nahrazuje nenávistí, agresí, ničením. S jakou snadností mladí lidé zbavují druhého člověka života, a to z podnětů obtížných k pochopení: protože se mu ten den znelíbil vozík bezdomovce, protože tento den si naplánoval zabít mladého člověka s dlouhými vlasy, a příští den si naplánuje jiného s krátkými.

 Jak často v nás zvláště v dětství vyvolal hrůzu biblický příběh o Ábelu a Kainovi. Nyní jako bychom se smířili se zbavováním života jedněch druhými, protože média se nás s tím pokoušejí smířit, když uvádějí zprávy tohoto druhu tak jako každou běžnou událost, k níž ten den došlo. Pomysleme na to, jak se na to všechno dívá náš nejlepší Otec v nebi: Hlas krve tvého bratra volá ke mně ze země. Bůh vidí takové lidské jednání, a přece obklopuje lidi láskou, neboť sám je Láska.

 Bylo by třeba znovu se sv. Františkem volat: Láska není milovaná. A nejen volat, ale i jednat tak jako sv. František. Vidět bratra v každém člověku, snažit se vyvolat v něm dobro tím, že mu ukážeme milosrdného Otce v nebi. Proto je třeba lidí, kteří by vytvořili „Boží vojsko“ boje se zlem, ne zbraní, ale pokojem, dobrem, láskou, skutky milosrdenství; kteří se pustí do námahy každodenního obrácení a nahrazování Bohu za spáchané hříchy své i druhých lidí. Proto čím víc lidí uráží Boha hříchy, tím častěji my jako následovníci sv. Františka ve světě máme brát na sebe skutky nahrazující Bohu.

 Je třeba naplnit život modlitbou: sv. František se modlil všude, v každé chvíli života své myšlenky zaměřoval k nejlepšímu Bohu. Často se postil, a přece mohl žít v blahobytu. Zřekl se znecitlivění při operaci očí, neboť si stále přivolával na paměť utrpení Spasitele. Až nakonec zakusil milost, že dostal stigmata, a nenaříkal, že to velice bolí.

 Proto, pokud je to možné, sestry a bratři, berme na sebe odříkání různého druhu a obětujme je Bohu na úmysl za ty, kdo si nic nechtějí odříkat a myslí na to, jak splnit všechny své choutky, aby udělaly ze života jediné pásmo všech potěšení, bez ohledu na Boha a jeho přikázání, a rovněž často i na druhého člověka. Proto buďme „Božím vojskem“.

 Nakonec budu citovat slova známé písně, kterou trochu zaktualizuji: „Chceš-li za mnou jít, ve\'m na sebe svůj kříž, pak spasit svět se mnou pojď v jednadvacátý už věk!"

                                               Joanna Berlowska, národní ministryně SFŘ

                                                                       Glos sw. Franciszka 12/2000

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM