Všechny krásy světa
Mlčoch, Lubomír OFS
Tento příspěvek do POUTNÍKA píši s velkým časovým předstihem, již v polovině února.
Jedu na formační seminář k otcům-bratrům kapucínům u Panny Marie Andělské a v duchu se připravuji na téma svého vystoupení, jímž má být list k sociálním otázkám „Pokoj a Dobro“. Praha je v pohádkovém sněhovém hávu, stromy a keře jsou nádherně obaleny čerstvým sněhem. Duše se sytí tou tichou krásou a říkám si: proč ještě mluvit, nebylo by lepší spočinout pokorně před Dárcem tak štědrým? Připomínám si Dr. Františka Noska, na něhož jsem často myslel už při přípravě listu, ale vybavuje se mi jen jedna epizoda z životopisných análů: jeho obdiv ke sněhové vločce - a dovětek „to by člověk nedokázal“. Přicházím na Loretánské náměstí zrovna když se rozezní zvonkohra a poté věžní hodiny doprovázejí tiché padání sněhových vloček a vybavuje se mi nádherná část z Vivaldiho Čtyř ročních období, cembalová zimní oslava, ticho vyjádřené zvukem…
Den poté, slavnost sv. Matěje v kostelíku mi tak drahém, se koná za účasti biskupa-kapucína otce Paďoura, a mráz je třeskutý. Ale jaro se nedá zadržet stejně jako dětská radost z pouťových atrakcí. Otec Jiří byl právě povolán do diecéze Budějovické, do země „dobré vody, dobrého mléka a dobrého piva“, ale také do země jaderné elektrárny temelínské…
Večer potom slyším u sousedů apokalyptické zprávy: televize prý přinesla mapku zatopených oblastí naší staré dobré Evropy, které mají - nevím za jak dlouho - padnout na vrub globálního oteplování naší matičky Země. K nám do Čech prý moře nedosáhne…Ale co země přímořské, sladká Francie? Při psaní si pouštím tichounkou hudbu - šansony a poémy „Vivre d´Amour“ sv.Terezie z Lisieux. Budou snad sestry karmelitánky, které tak nadpozemsky zpívají, jednou stěhovat tělesnou schránku své světice Terezičky hlouběji do vnitrozemí, když Normandie a Bretaňsko skončí po mořem?
--------
Ekologické pasáže zaujímají v listu Pokoj a Dobro několik málo odstavců, ale nemohou nezmínit našeho sv. Otce Františka: odkaz k němu nečinil žádné problémy ani našim přátelům delegovaným pro práci na listu Ekumenickou radou církví. Dobrovolná skromnost je tou klíčovou změnou v hodnotovém systému nás obyvatel planety Země, kteří vstupují do 3. tisíciletí po Kristu, a v tomto tolik potřebném obrácení je františkánství tou nejmodernější a nejaktuálnější spiritualitou. Ale tady se mi zdá, že jsme my následovníci patrona životního prostředí z Assisi jaksi v defenzívě: pole nám výslovně svěřené dokonce Svatým otcem Janem Pavlem II. Přenecháváme jiným: bratrům a sestrám „zeleným". Je tomu již několik co jmen po napsání vzpomínkového článku o Josefu Vavrouškovi (zvaném také „z Assisi“) doporučil autorce knížky „Pestří a zelení“, profesorce Haně Librové, našeho „Poutníka“. Nevím, zda náš časopis ještě odebírá, ale lekám se, že je zklamána: úvahy o člověku jako „pastýři) tuto dimenzi ekologickou podceňujeme, někdy dokonce ignorujeme. Že by Hana Librová měla nakonec pravdu v tom, že židovskou-křesťanská civilizace pochopila koncept „správcovství“ Bohem - Hospodinem nám svěřeného sobecky po svém? Vybavuji si několik pasáží ze starozákonních textů a žalmů, které by nám všem měly důvěrně znít:
Nebesa jsou nebem pro Hospodina, avšak zemi dal lidským dětem (Žalm 115).
Hospodine, náš Pane, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi… co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš? Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé… dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všechno: ovce i veškerý dobytek, k tomu i polní zvířata, ptáky na nebi a ryby v moři, vše co se hemží na stezkách moří…(Žalm 8).
Země, veleb Pána, chval a oslavuj ho navěky… vše co na zemi roste, veleb Pána. Prameny - moře a řeky - velké a malé ryby - všichni nebeští ptáci - všechna zvířata divoká i krotká, lidé - velebte Pána (Dan 3,57-88).
Člověk, který žije v bohatství a neuvažuje, podobá se dobytčatům, která hynou.
Takové je chování těch, kteří důvěřují v sebe, … kladou je jak ovce do podsvětí…
….nesetrvá člověk v hojnosti…
Země, třes se před Pánem, před Bohem Jakubovým, jenž mění skálu v bažinu, křemen v prameny vod (Žalm 114).
Bože, svěř králi svou pravomoc, svou spravedlnost královskému synu. Ať vládne tvému lidu spravedlivě… zjedná právo ubohým z lidu, pomůže chudákům, rozdrtí utlačovatele… Sestoupí jako déšť na trávu, jako vláha, která napájí zemi. V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje…Země bude oplývat obilím, jeho úroda bude šumět až ve vrcholcích hor jak Libanon, obyvatelé měst rozkvetou jak polní tráva. V něm budou požehnána všechna plemena země." (Mesiášovo království, Žalm 72).
-----------------------
Jak to vládneme nad „dílem Božích rukou“? Jak rozumíme tomu, že nám všechna zvířata byla „položena k nohám“ Člověk naší post- křesťanské civilizace žije v bohatství a důvěřuje v sebe: uvažuje sice, ale špatně. Spoléhá jen na svůj rozum, snaží se být bohem a je v pokušení zapomenout, že není učedníka nad mistra. Ukazuje se, že Boží příroda je vždy o „pár tahů“ napřed, abych užil šachové terminologie. Přikrmování ovcí a dobytčat kostní moučkou z jejich vlastního živočišného druhu „vycházelo“ v laboratorních testech v Cambridge a dlouho se zdálo přinášet lidem zisk, blahobyt a nadbytek, než se ukázalo, že je to „proti Bohu a přírodě“. Cosi z mého venkovského původu mi říká, že sedláci a pastýři ještě v generaci mých prarodičů, kteří žili z víry a modlitby, by si - při jejich „nevzdělanosti“ - takové metody zvyšování přírůstků a dojivosti „ošklivili“ jaksi z principu, připadalo by jim to zvrhlé. Ne tak dnešní vědec. Po selhání vědců selhali politikové: i když už měli k dispozici výsledky testů o riziku přenositelnosti nemoci ze zvířat na člověka, strčili je „do spodního šuplete“- protože nechtěli riskovat hospodářské ztráty. Moderní politik ovládá umění „jak převést dnešní vážné problémy na problémy daleko vážnější, ale s delším časovým horizontem“. „Po nás potopa“: dnes nezbývá než porazit několik statisíců dobytčat a jejich maso a kosti zlikvidovat tak, aby se nemohly dostat do potravy člověku…Toto maso bude scházet na jiných kontinentech, kde miliony lidí hladovějí a strádají z nedostatku proteinů. Ale ono by se tam stejně nedostalo, neboť chudí nemají čím platit. Evropa a severní Amerika trpěly a trpí již po léta zemědělskou nadprodukcí: v Evropské unii, a dnes již i u nás, se cílevědomě omezují osevní plochy pro pěstování potravin, zemědělci dostávají dokonce dotace na zatravňování. Souběžně s nevyužíváním daru Božího, jímž je půda, se v laboratořích vymýšlejí chemické a biologické prostředky zvyšování výnosů v rostlinné „výrobě“ a přírůstků v živočišné „výrobě“. Přistoupili jsme na pokušení proměňovat kámen na chleba…Ekonomicky se to zdá přinášet zisk. Dnes a někomu. Co zítra a pro nás všechny, se raději neptáme. Tedy: dlouho jsme se neptali. Dnes už se začínáme ptát, protože máme strach. Strach o sebe. Strach sami ze sebe, strach z našeho „vědění“, které se ukazuje být nevěděním.
Jedna z posledních knih významného katolického profesora sociologie na Ženevské univerzitě, Patricka de Laubier, pojednává o příznacích „posledních časů“ v dnešní společnosti globálního věku. Kniha není strašením: Apokalypsa je součástí radostné zvěsti evangelia. Teologicky vzato je myšlenka „trvale udržitelného rozvoje“ na naší sladké a krásné Zemi trvale neudržitelná: my máme od Pána přislíbeno „nové nebe a novou zemi“. Tento nádherný příslib - a my víme, Komu jsme uvěřili - nás nezbavuje závazku zodpovědnosti, lásky a solidárnosti se vším stvořením, jehož jsme součástí. Naopak: budování Mesiášova království začíná již zde, na této zemi. V tom je Stvoření nejvýše závazným suverénním aktem Hospodinovým a Františkova láska univerzálního bratrství vůči všemu živému i neživému tou nejhlubší teologickou pravdou. Patrick de Laubier se rozhodl poslechnout volání svého Pána a ve věku, kdy jiní profesoři odcházejí do penze, bude v chrámu sv.Petra v Římě dne 13. května t.r. vysvěcen na kněze. Ženeva Jana Kalvína zrodila podle Maxe Webera „ducha kapitalismu“. Dnešní Ženeva je bohaté město, jedno z nejbohatších, avšak Kalvínovo přesvědčení, že bohatství a víra se nevylučují, se tam nepotvrdilo. Ženeva je městem již post-křesťanským. Patrick de Laubier opouští katedru s platem profesora nominálně jako u nás v Čechách - avšak nikoli v korunách, ale ve švýcarských francích. Volí dobrovolnou skromnost. Vlastně on to činil celý život, jeho plat šel na dobré úmysly už celá desetiletí, jak mohou potvrdit m.j. studenti z Ruska, Ukrajiny a odjinud. Dobrovolnou skromnost volil dávno před ním František Nosek, poslanec a ministr. Dobrovolnou skromnost volily sestry Apoštolátu sv. Františka, duchovní dcery Jana Evangelisty Urbana, jehož stoleté výročí narození jsme si nedávno připomínali. Co může být krásnějšího na tomto světě?
„Když krásu Božích stvoření bedlivě rozvažuji, divím se a k velebení Tvůrce se povzbuzuji. Nemohu než se diviti Boží všemohoucnosti, dobrotu jeho chváliti, klaněti se moudrosti. Když slunce jasně svítící zářivou barvou zlatou, nevystihlou moc mající z božských pokladů vzatou, jasným bleskem osvícenou tvář světu ukazuje, moc Boží nevystiženou všem lidem vypravuje. Sladce zpívají ptáčkové, velebí Tvůrce svého, jenž jim dal hlasy takové, zhynuli by bez něho. Rovněž i kvítečky krásné rozličné barevnosti nejsou nic než hlasy jasné k chvále Boží mocnosti. Vidím oblohu nebeskou hvězdami okrášlenou, dole pak širokost zemskou kvítím přiozdobenou a cokoli je pěkného a hodného vidění, chválím Stvořitele svého neb je hoden chválení. Buď chválen Stvořitel všeho, nyní i času každého.“
Čtenář poznává hymnus z nešpor středy 1. týdne žaltáře, tuto nádhernou ukázku dialogu české národní kultury s Bohem. Autor hymnu se mi zdá osvědčovat docela jasně spiritualitu sv. Františka. I na poli vědy - a to i v naší generaci - nacházím výjimečný příklad smyslu pro krásu - i tam, kde „oko dlouho nevidělo“. Doc. Josef Reischig, vedoucí katedry biologie na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni, pomáhal připravit nástěnný kalendář na rok 2001 „Ukrytá krása stvoření“. Soubor fotografií mikroskopického světa - nevyzbrojenému zraku neviditelného - demonstruje neuvěřitelnou estetickou hodnotu vnitřní struktury stvořeného světa - krystalů vitaminu C, řezu bramborem, krevních kapilár svalové tkáně. Na obrázku řez zdřevnatělým kořenem vrby. Mikroskop je znám asi 300 let, možnosti fotografování utajeného světa jsou výsledkem vědy posledních let. I mezi vědci nacházíme lidi plné pokory před Stvořením a Stvořitelem. A jen ve vědcích takto pokorných je naděje, že apokalyptické projevy v našem světě budou méně časté. A my, kteří nejsme vědci v biologii, astronomii, fyzice, medicíně ani farmacii, ale byl nám dán velký dar povolání ke spiritualitě sv. Otce Františka, nuže, modleme se a veďme bratrský dialog s ekologickými aktivisty, s bratry a sestrami „zelenými a pestrými“, s vědci a byznysmeny, a se všemi lidmi dobré vůle, jimž leží na srdci krásy tohoto světa. Veďme dialog ve jménu dobrovolné skromnosti a ve jménu radosti z krásy a chvalozpěvu na Stvoření.
Lubomír Mlčoch OFS