Flood, David OFM

 Napomenutí XVII. uvádí: Blahoslavený ten služebník, jenž se pro dobro, které  Bůh skrze něho mluví a koná, nevyvyšuje víc než pro  dobro, které mluví a koná skrze někoho jiného. Hřeší  ten člověk, jenž požaduje od svého bližního víc, než  sám chce dát Pánu Bohu.

 František z Assisi (za pomoci svých přátel) napsal dvě Napomenutí, která se nám zachovala s nadpisem O pokorném Božím služebníku. Jde o Napomenutí XVII. a Napomenutí XIX. Nemají nic společného s pokorou; spíše předkládají zaměření, zaostřují, objasňují myšlení prvních Františkových žáků.

 Proč však potom tento nepříslušný nadpis? Proč mluví o pokoře?

 Napomenutí XVII. se odvolává na „to, co Bůh koná“. Co však koná Bůh? Statut obce Assisi z roku 1210 vycházel z toho, že Bůh stojí za organizací a úsilím městské správy. Víme, že František s tím nesouhlasil. Rozhodl se, že nechce hrát žádnou úlohu v této historii města, jak později dal na vědomí ve svém Odkazu. S rozhodností a s rozmyšlenou úvahou František a jeho bratři chtěli uvést do pohybu jinou historii než byla ta, kterou zamýšleli občané Assisi. Františkovo Napomenutí objasnilo a posílilo tuto jejich iniciativu, která, jak se zdálo, uskutečňovala se právě v souvislosti s Božím konáním.

  Františkovi se podařilo osvítit a přesvědčit bratry, a míra, do jaké každý odpovídal na jeho slova, ukazovala, jak  stále více chápal své františkánství. V Napomenutí XVII. mluvil František k „františkánovi první hodiny“.

Františkán počátků

 Kdo to byl františkán počátků? Výraz „františkán počátků“ označuje jednotlivého bratra, který se učí františkánskému životu v prvních letech tohoto společenství a současně k němu přispívá. Můžeme sledovat jeho dráhu v kapitolách prvotní řehole.  Z prvotní řehole snadno odvodíme, jaké záměry Napomenutí XVII. vstupovaly a působily v jeho životě.

Hlava 10 prvotní řehole se vypořádává s otázkou nemoci, problémem ekonomickým, avšak současně týkajícím se společenství jako problémem existenciálním. Bratři upravili problém jednoduchým a pochopitelným způsobem: když některý bratr nemohl plnit běžné praktické povinnosti právě pro nemoc, jeden či několik bratří zůstali s ním; a bylo-li to nutné, postarali se o přiměřenější pomoc.

 Když vyřešil ekonomický problém a problém společenství, František navštívil bratra, aby pochopil, co se v nemoci odehrávalo a aby se dostal do stejné situace jako onen bratr. Říkal mu, aby spolupracoval s tím, co Bůh dělal v jeho životě. Když nemocný bratr nedokázal vidět svou nemoc tak, jak mu František říkal, a nechoval se podle toho, znamenalo to, že nežil svůj závazek jako bratr. Jestliže nedokázal prožívat dobře svou nemoc, neprožíval ji zřejmě jako někdo, kdo patří do bratrského společenství: „Zdá se, že nepatří k bratřím“ (1. řehole 10). Máme zde výraz, který svědčí o „františkánu počátků“. Takový patřil ke skupině, jež vzala život do svých rukou. Bratři se vzdálili od současných společenských tendencí (života Assisi nebo střední Itálie), aby vedli vlastní způsob života, a ten ukládal i způsob, z jedné strany praktický a účinný, z druhé teoretický, ohleduplný a pružný, jak zacházet s nemocí.

 Jak naznačuje tento případ a nesmělá („zdá se“), avšak současně povzbudivá slova Františkova, bratři rozvíjeli své intuice ze dne na den. Vytvářeli definici „života“ progresivním způsobem. Původní františkánský život nebyl ukončeným produktem, ale výchovným procesem. Tento proces se odráží v celém souboru spisů původního františkánství.  Napomenutí zpřesňovala a zdokonalovala základní zaměření, které bylo nejdříve vypracováno v prvotní řeholi. Tyto historické prameny, prvotní řehole, Napomenutí a další prvotní spisy vyprávějí historii františkána počátků. Dovolují nám načrtnout jeho obraz.

 V prvotní řeholi můžeme sledovat způsob, jakým František a jeho bratři dospěli k svému rozhodnutí týkajícímu se péče v nemoci. Na konci hlavy 7 se doporučuje „setkávat se a prokazovat si úctu“ jeden druhému, kdykoli se setkají na cestě: „A kdekoli bratři jsou a na jakémkoli místě se sejdou, mají se podle ducha ochotně znovu setkávat (videre) a prokazovat si vzájemnou úctu (honorare) bez reptání“. Tento směr chování vystupuje v dobách, kdy bratři neměli ještě těžkosti s organizací, které se velmi rychle projevovaly stále ve větší míře.

 Během pravidelných shromáždění některé skupiny bratří šly vpřed velmi samostatně. V určitém smyslu žily spíše jako oddělené jednotky v širším světě Kajícníků než podle strukturované organizace, které jim historikové připisují. Víme, čím se staly, a z toho důvodu sledujeme pozdější struktury zpětně v jejich počátcích.

 Vidíme, jak tito bratři jsou opakovaně žádáni, aby se drželi spojeni, a jak jeden druhého ujišťuje o vzájemné pomoci. Ve větě, v níž znovu slibují sobě samým, že se budou ochotně znovu setkávat s druhými, byli zahrnuti ti, kteří se usadili a nyní s nimi sdíleli tytéž hodnoty života. Přijímali nové příchozí s láskou a podle ducha. Dělali tak dobrou práci a dokonce ji plnili s láskou. Dělali ji jako podstatný rys svého života: totiž podle ducha.

 Tato dvě slovesa, „videre“, které znamená vidět (starat se, přijímat s láskou) a „honorare“, které má význam postarat se o potřeby, pokrývají všechnu činnost vzájemné pomoci.

 Nyní musím ospravedlnit své chápání latinského slovesa „honorare“ jako pohostinství. V středověkých slovnících toto sloveso zahrnuje pohostinství i jako projev úcty. Souvislost hlavy 7 napovídá, že se snažili poznat navzájem příslušné hmotné potřeby. Bratři dobře věděli,  jaké byly jejich konkrétní podmínky. Jistěže když se setkávali nebo pozdravovali s bratry,  tázali se i na potřeby týkající se jídla a ubytování. Ostatně to děláme i my dnes. Když jsem přijel vlakem do nějakého města, čekal na mne jiný františkán a hned se mě ptal: „Jedl jsi?“ Musíme tedy dát „honorare“ právě tento význam.

 Náhodou jsem našel potvrzení tohoto významu při četbě komentáře Petra Olivi ke Skutkům apoštolů. V hlavě 6 předkládá  svůj názor na spory, které vedly apoštoly k určení sedmi jáhnů. Svalil vinu za tyto spory na organizační nedostatek, a ne jen na vědomé zanedbávání. Když objasňoval, jak došlo k tomu, že některé vdovy byly přehlíženy, Olivi citoval 1. list sv. Pavla Timoteovi (5, 3) o tom, jak je třeba prokazovat úctu vdovám, a pokračoval: „Jak je jasné (z Pavlových slov), honorare znamená postarat se o jejich potřeby.“

 První bratři dospěli k vzájemné pomoci takovým způsobem, aby mohli být schopní uchovat vlastní zřeknutí se možných nároků na vlastnictví. Vzájemnost každodenního života určili za bezpodmínečnou dřív, než ji povýšili na zásadu (1. řehole 9), aby ji potom aplikovali na nemoc (1. řehole 10). To všechno se nachází v jejich původním zaměření. Tento proces vytvořil „prvotního františkána“. Abychom to vyjádřili jinými slovy, když se nějaký mladík představil Františkovi a jeho prvním druhům, vnikl do jejich historie a začal se učit jejich jazyku.

 Bratři konali ty práce, které dělali dřív, než se připojili k bratrskému společenství, pokud tato práce nebyla neslučitelná s jejich novým životem. Někteří z nich pomáhali v charitních hospicích nebo v podobných ústavech, především ve špitálech, kde se shromažďovali chudáci. Služba zapomenutým v takových útulcích, s požadavky na trpělivost a pochopení bratra, představovala výsadní cestu pro vstup do spirituality původního františkánského života.

 V sledu událostí, při nichž pracoval mezi nemocnými, potřebnými a malomocnými, vstupoval bratr do účasti na velmi významné historii. Uveden do takové služby ostatními bratry, učil se považovat  chovance ústavů za lidi a zastupovat jejich právo u ekonomických zdrojů života Assisi. Začínal rovněž poznávat jednotlivé bratry, ty, s nimiž pracoval a žil, a jejich prostřednictvím udělat si úplnější představu o každodenních františkánských zvycích. Začal chápat řád idejí, do nichž vstoupil,  a nyní se učil, jak  pochopit celou službu. Jedno po druhém si to uvědomoval (vědomí „františkána počátků“). Rychle dospíval k poznání dosahu svého povolání jako bratra. Jeho každodenními autoritami už nebyli vedoucí lidé Assisi, ale jeho bratři, kteří mu umožňovali vidět a slyšet důvody, proč se k nim připojil. Stával se stále více citlivým na plány a činnosti bratrského společenství, a z nitra těchto činností začal chápat historii. Společně se svými bratry toužil po pokoji druhých a ve stopách Pána jej šířil.

 Z nitra této činnosti-poslání počínal rozumět i každodenním lekcím františkánského jazyka. Při vypracování základního dokumentu František a jeho přátelé vyvinuli zvláštní slovník a pojmy pro své závazky a naděje. Když odlišili své chápání práce od pojmu a praxe práce, jak existovaly  v Assisi té doby, jak nám je uvádí začátek hlavy 7 prvotní řehole, odvolávali se na úkoly a osoby svého prostředí práce. Tak popsali svou ideu práce, která zahrnovala i blahobyt jejich spolupracovníků. Vycházejíce ze svého pohledu na peníze (hlava 8), ze zkušenosti s příkrým posuzováním a pohrdáním ze strany lidí jdoucích za ziskem (hlava 9,)  mluvili o pravém pokoji (hlavy 14 a 17), a vyvinuli a naučili se jazyku své zvláštní historie. Tento jazyk se zrodil, jak je pro jazyk příznačné, nezávisle na promyšleném rozhodnutí, právě v samém srdci bratrského společenství. Bratr, „františkán počátků“, se cítil vtahován do změn, které vytvořily a rozvinuly společný jazyk. Porozuměl zvláštnímu jazyku historie. Tak se jazyk stal prostředníkem, jímž vnímal sám sebe jako bratra.

 „Honorare“ tedy neznamenalo jen, že bratr v nouzi byl živen jako host.  Náležel k vzájemnosti, jež byla jednou z charakteristik, která dobře vyznačovala františkánské sdružení. Dobré přijetí, zahrnuté v tomto výraze, nabylo hledisko rituálu bratrského společenství. „Honorare“ patřilo tehdy k jazyku jejich života. Platí to i pro jiná klíčová slova jako: služba, chudoba, duch, evangelium, pokání, a seznam může pokračovat, až začneme pozorovat podobu vynořující se kultury a tradice. Nevíme, co znamená chudoba, aniž bychom poznali, jak se dostala do slovníku bratří a co vytvářela v životě.

 Dohody a činnost Františka a těch, kteří se k němu připojili, daly počátek příznačnému duchu, který mezi nimi žil. Jejich přesvědčení, že jsou vedeni Duchem Pána, probleskuje ve způsobu, jakým jednali s těmi, kdo se k nimi chtěli připojit (1. řehole 2). Přede vším ostatním se snažili zkoumat, zda to byl Bůh, kdo přivedl mladého člověka k jejich dveřím. Měl přijít „z Božího vnuknutí“ (1. řehole 2): tento výraz zahrnuje první vanutí Ducha. Proto když nabyli hlubší poznání a základní ujasnění a viděli, že mladý muž se k nim toužil připojit z důvodů duchovních, začal praktický proces osvobození ze (světské) společnosti a začlenění do bratrského společenství. „Duchovně“ (spiritualiter, 1. řehole 2) je zde slovo činné. Měl být schopný vstoupit v základní a hlavní motivaci, kterou poskytovala struktura společenství, společné zvyky a zaměření. Když se k nim připojil v tomto duchu, jen potom začínal pracovat  v historii a učit se jazyku a živit ducha. Mladý člověk se podřizoval kázni pozornosti vůči tomu, co Pán dělal s těmi, kteří ho následovali v jeho šlépějích. Na vyšším stupni svých schopností měl dělat to, co František udělal v hlavě 10, když mluvil o nemoci.

 Bratři vyznávali ducha přítomnosti Pána ve svém životě nejúčinnějším způsobem, když se svým příkladným životem odmítali ztotožnit se společností. To je podstata úryvku hlavy 17 prvotní řehole.

                                                                                  (příště dokončení)

David Flood OFM

                                                                                              VITA MINORUM 2/2000

 z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM

(redakčně zkráceno)