Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Ponechme stranou Janovu redakci pro její stylizaci, která je plně v souladu s christologií čtvrtého evangelia. Synoptici předkládají popisy, které se navzájem poměrně dost liší (srov. Mt 26,36-46; Mk 14,32-42; Lk 22,40-46). Zdá se, že  před sebou nemáme vyprávění očitých svědků, vždyť co mohli vidět a slyšet ti, kdo usnuli (srov. Mk 14,37)? Učedníci však věděli velice dobře o Ježíšově úzkosti, o jeho odchodu do ústraní k modlitbě a znali i jeho obvyklý způsob modlitby. Vyprávění má tedy hluboký historický základ[1].  

            Podstatné tedy je, co bylo příčinou Ježíšovy strašlivé úzkosti? Na jedné straně skutečnost této úzkosti ukazuje na pravé Ježíšovo lidství a na hlubokou realitu mesiášské zkoušky, kterou podstupuje. Na druhé straně se vynořuje otázka, zda je tento strach důstojný vtěleného Božího Syna. Pokud jde o interpretaci důvodů Ježíšovy úzkosti v Getsemanech, tak se zdá, jako by existovalo tolik názorů, kolik autorů. Základním podkladem vyprávění je bezesporu starozákonní tradice o utrpení spravedlivého. Druhým teologickým motivem, projevujícím se v popisu Mistrova zápasu v Getsemane, je úzkost proroků, kteří zakoušejí marnost svého úsilí (srov. 1 Král 19,4; Iz 49,3-4; Jer 20,7-9; Jon 4,9) tváří v tvář lidu tvrdé šíje. Na tomto základě lze dospět k následujícímu vysvětlení:

                        „Překvapuje, že Ježíšova úzkost se neprojevuje jako žádost o to, aby byl zproštěn poslání, ale jako prosba o zbavení kalicha, který má pít. Důvod této prosby tkví v úzkosti o spásu vlastního lidu, který jej opouští a zrazuje. Je to právě bezvýhradné přilnutí k poslání, kvůli němuž Ježíš prosí o oddálení kalicha. Tak by se jeho poslání mohlo prodloužit a Jeruzalém by dostal díky Ježíšově modlitbě ještě jednu příležitost k obrácení[2].”

            Podle Balthasara je základním důvodem Ježíšovy hrůzy především strašlivost pohany, kterou má podstoupit.

                        „Pouze jedna věc vzhledem k celkovému kontextu může dát vysvětlení této propastné úzkosti: její příčinou je především nadcházející pohana a potupa ... v listu Židům se hovoří o ,hanbě kříže´ (Žd 12,2) a o ,Kristově pohanění´ (11,26) ...[3]"

            Kříž je opravdu cosi velmi hanebného, vždyť podle Starého zákona ten, kdo umírá zavěšen na dřevě, je prokletím (srov. Gal 3,13; Dt 21,23)[4]. Ježíš opravdu v tomto daném okamžiku svého poslání věděl všechno, co ho mělo potkat (srov. Jn 18,4)[5]. Tedy nikoli samotná skutečnost blížící se smrti, ale především její druh vzbuzoval v galilejském Mistru smrtelnou úzkost a hrůzu. Díky dvěma tisíciletím křesťanské ikonografie, teologie a křesťanstvím alespoň navenek poznamenané kultury skutečnost kříže nevyvolává v dnešním člověku tentýž hnus, jaký provokoval v myslích Ježíšových současníků[6]. 

            Ježíš zakoušel skutečně až na dno zlobu hříchu, protože jeho  vydáním do rukou římské okupační moci  židovskými náboženskými špičkami, které přece mohly při troše dobré vůle odstranit galilejského kazatele poněkud “důstojnějším” způsobem, se naplnila ta nejbolestnější alternativa odmítnutí hrůznou formou prokletí (srov. Gal 3,13; Dt 21,23) a zatracení[7]. Naprostá nelidskost zloby tkvěla zejména v tom, že typ smrti zasahoval Ježíše na nejcitlivějším místě, poněvadž prokletí pověšeného na dřevě se nevztahovalo pouze na něj, nýbrž také na dílo, kterému zasvětil celý svůj život, totiž na zvěst o Božím království. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že není tak řídkým zjevem, že člověk považuje dílo, jemuž se zasvětil, za cosi mnohem hodnotnějšího, než je jeho vlastní biologický život. Před Ježíšem z Nazareta, který celý svůj život nasadil pro druhé, musela tváří v tvář hrůzné potupě kříže vyvstávat s neúprosnou zřejmostí otázka, zda bude vůbec někdo z lidí schopen přijmout zvěst proklatce pověšeného na kříži[8]. Hluboká identifikace mezi Ježíšem z Nazareta a jeho posláním hlásat Boží království[9] přivádí k závěru, že na kříži nezemřel pouze Ježíš, ale že spolu s ním[10] bylo přibito a vydáno posměchu a hanbě jeho celoživotní dílo[11], jeho poslání, to, co hlásal[12], samotné Boží království. V dobrovolném přijetí smrti kříže se tedy podivuhodně soustředí celé drama Ježíšova života, celé jeho dílo a celé jeho poslání do jediného úkonu propastného sebezřeknutí, jehož hlubinu jen stěží kdo zahlédne[13].

Ukřižování[14]

            První hlasatelé radostné zvěsti stáli před nelehkým úkolem osvětlit velkopáteční události a vyslovit jejich tajuplný smysl v Božím plánu spásy. Tato teologická reflexe se opírá na jedné straně o projevy Ježíšova vědomí, že v dané historické situaci se jeho poslání skončí tragickým odmítnutím ze strany představitelů židovských náboženských autorit, a o skutečnost, že sám Mistr tomuto vyvrcholení svého pozemského života dal zřetelně velmi vyhraněný význam výkupné oběti ve smyslu deuteroizaiášovského Služebníka Hospodinova (srov. Mk 10,45par.), oběti nové smlouvy (srov. 1 Kor 11,23-26; Mt 26,26-29; Mk 14,22-25; Lk 22,14-20) a zřejmě i vrcholného zjevení Boží slávy (srov. Mt 17,1-8; Mk 9,2-8; Lk 9,28-36; Jn 17,1-5). Tím sám Ježíš udává dva základní směry teologického dotazování se po významu kříže jednak pro nás a pro naši spásu a jednak pro naše poznání Boha, jehož “tvář” se v tajemství kříže zjevuje. Zatímco první smysl převažuje v soteriologii, druhý bude akcentován v teologii kříže. Na druhé straně bude tato teologická reflexe možná jedině díky světlu vzkříšení. Když Nový zákon hovoří o kříži, je to vždy kříž Vzkříšeného. Bez oslavení by tajemství Velkého pátku zůstalo jako otázka bez odpovědi. Všechny výpovědi svatopisců o utrpení a ponížení Ježíše z Nazareta jsou proto jakoby obrazy, jež na plátno naší mysli promítá světlo slávy Zmrtvýchvstalého. Jedině ranní zář prvního dne po sobotě nám dovoluje správně chápat události, které předcházely a které jsou v tomto světle přítomny podobně, jako je cesta obsažena v tom, kdo prochází cílem svého putování. Není tedy divu, že bez kříže nejsme schopni rozeznat rozmanitost a úchvatnou hloubku barev, jež v sobě světlo Ježíšovy slávy obsahuje[15]. Jinak řečeno, zmrtvýchvstání a oslavení bez kříže nevyhnutelně ztrácí mnoho ze své přesvědčivosti a především ze své pravé hloubky[16]. Následujícím slovům je tedy třeba rozumět ve stejném světle.

            Ukřižování představuje vyvrcholení Ježíšových mesiášských zkoušek. V urážkách a výzvách kolemjdoucích, chrámových kněží a spoluodsouzenců vzhledem k Ježíšovu ponížení a jím zakoušené bolesti vrcholí pokušení, kterým byl vystaven po celou dobu svého veřejného působení (srov. Mk 15,29-32par). Tyto projevy posměchu a velmi kruté ironie dávají Ukřižovanému najevo, že pro jeho lid je ukřižovaný Mesiáš nejen pohoršením, ale že skutečnost ukřižování a nárok na mesiášské poslání jsou pro tento lid a jeho představitele ve vzájemně se vylučujícím protikladu[17].

            V této situaci nejhlubšího ponížení a opuštěnosti je největší a poslední zkouškou mlčení jeho Otce, který jako by opustil svého Syna. Propastnost této zkoušky je lidskými silami naprosto neproniknutelná. Ježíšovo zvolání „Eloi, Eloi, lema sabachthani" (srov. Mt 27,46; Mk 15,34) má opět tolik interpretací, kolik je autorů, kteří o tomto tajemství pojednávají[18]. Je však nepopiratelnou skutečností, že zvolání je začátkem Žalmu 22 a že právě tento žalm tvoří jeden z pilířů novozákonního pochopení Ježíšova utrpení v souladu se starozákonní tradicí utrpení spravedlivého. Dlužno ovšem poznamenat, že Starý zákon nikdy nemluví o utrpení spravedlivého, který by pněl na dřevě. Žalmy vztahující se k utrpení spravedlivého mají v zásadě společné schéma: úzkostné volání k Hospodinu, vyjádření důvěry v Hospodina a chválu odpovídající vyslyšení nebo vysvobození. Je tedy otázkou nakolik je Matoušovo podání interpretací Ježíšova utrpení a nakolik se opravdu jedná o slova samotného Ježíše na kříži. Na druhou stranu však právě tato slova v ústech Ukřižovaného rozhodně nezjednodušují interpretci celé události, a proto by mohla skutečně pocházet z jeho úst.

            Každopádně Ježíšova situace v posledních okamžicích jeho lidského života byla velmi dramatická a toto jeho zvolání odpovídalo přetěžké zkoušce, v níž se nacházel. Je třeba si ale uvědomit, že vzhledem ke kontextu Ježíš svým voláním nejen projevuje nesmírné vnitřní utrpení, ale že toto zvolání je také a především projevem úžasné důvěry, s níž svěřuje naprosto vše do Otcových rukou[19]. Vždyť přivolaný Žalm 22 ve svém závěru nabývá formy radostného zpěvu nad Hospodinovým zásahem ve prospěch trpícího spravedlivého. Tato interpretace je navíc podpořena smyslem posledních slov, která vyřkne Ukřižovaný u Lukáše (srov. Lk 23,46).

            Skutečnost, že Otec mlčí a že neprojeví svou lásku k Synovi jako při křtu v Jordánu a jako při proměnění na hoře­, musí mít svůj velmi hluboký důvod a teolog by se na něj měl dotazovat. První jistotou je, že Otcova láska k jeho jedinému Synu, tolikrát prokázaná v době jeho pozemského života, vylučuje, že by Otec pouze nezúčastněně přihlížel smrti svého Syna na kříži. Proto lze Otcovo mlčení v hodině kříže považovat za prostor otevřený pro definitivní a naprosto nepřekonatelné zjevení věčného Slova, které naplňuje a dokonává svoje zjevení v těle. Ten, který plodí Slovo, zůstane přítomen v tichosti, když celé Slovo vyjde z jeho úst, a nechá je znít[20]. Vždyť láska, která je plna respektu vůči milovanému, neznamená pouze aktivitu, ale vyžaduje také respekt tiché a naslouchající pozornosti vůči milovanému a vůči jeho odpovědi lásky.

            Druhou jistotou je, že Ježíš v této nepředstavitelně obtížné zkoušce totální vydaností synovské poslušnosti až k smrti na kříži vpravdě zjevuje hlubinu své synovské identity (srov. např. Mk 15,39) a svou poslušností nejen oslavuje Otce, ale také zjevuje jeho lásku k člověku a věrnost záměru člověka spasit navzdory jeho hříchu. V souladu s tím, že poslušnost vtěleného Syna znamená konat to, co koná Otec (srov. Jn 5,19), následně sám vtělený Syn nabídne svým mlčením v hrobě Otci ten samý prostor, jako Otec jemu nabídl v hodině kříže. Tato propastná poslušnost Bílé soboty, poslušnost “mrtvoly”, ticho vtěleného Slova je analogickým prostorem pro Otcovu definitivní odpověď, kterou je vzkříšení a oslavení Syna člověka[21].

                                                                                                          C. V. Pospíšil OFM