Čech, Zdirad

19. května                                                       + 1303

Svatý Ivo celý život zachovával, čemu ho naučila maminka. Zbožně žil, vyhýbal se přepychu a hříchům, rozdával almužny. A protože se stal správcem diecézního soudu reunského biskupa, měl navíc mnoho příležitostí   to, čemu se jako chlapec naučil, dále rozvíjet. Ujímal se lidí, kterým bylo ukřivděno, hájil zájmy opuštěných a sirotků, domáhal se spravedlnosti pro křivě obviněné. Bez ohledu na štědré nabídky odmítal zastupovat ty, kdo vedli nespravedlivou při a naopak zdarma se ujímal těch, kdo byli bez prostředků. Není proto divu, že se stal proslulým v širokém okolí a je vlastně přirozené, že ho už za života Bůh oslavil zázraky podporujícími jeho dobré dílo – svědkové zaznamenali, že se při několika příležitostech rozmnožil chléb, který rozdával. A pěkná je i historka ze závěru jeho života: Jako obvykle prodával přebytky obilí hned po sklizni. Chytráci mu radili, aby s prodejem počkal, až stoupnou ceny. Světec si byl ale vědom toho, na co lidé obvykle nemyslí, a odpověděl: Kdoví, budu-li v té době ještě živ. Bylo mu padesát let, když ho Bůh vzal k sobě.

Kresbu postavy svatého patrona advokátů provází znakový štít rodné Bretagne a znak papeže Klimenta VI., který dal jeho jméno vřadit do seznamu svatých už pouhých čtyřiačtyřicet let po jeho blažené smrti, pohnut k tomu nejen světcovou proslulostí a zázraky uzdravení na jeho hrobě, ale i, jak se vypráví, andělským zjevením.

                                                                                                          Zdirad Čech