Egger, Gottfried OFM
Jedna myšlenka je Kláře mimořádně blízká: Maria jako Matka Božího Syna byla jeho příbytkem a tím i předobrazem všech, kteří přijmou Krista ve svém nitru. V 3. listu sestře Anežce čteme: „Z celého srdce miluj toho, který se z lásky k Tobě zcela obětoval... Jako totiž slavná Panna panen nosila ho tělesně, tak i ty, když v pokoře a chudobě kráčíš v jeho šlépějích, vždy můžeš čistým a panenským tělem duchovně nosit téhož Pána a chovat v sobě toho, který objímá Tebe i všechny věci, a budeš mít to, co v porovnání s jinými pomíjejícími statky tohoto světa budeš mít jistěji“ (2890.2893). Tedy milostí a láskou k chudému Kristu stala se Klára Božím příbytkem, ano druhou Marií. Neměl toto na mysli i bratr Tomáš z Celana, když na začátku Života sv. Kláry o ní mluví jako o druhé Marii (3153)?
Sestra Klára stojí se svou duchovností plně v tradici církevních Otců. Už od nejranějších dob zná křesťanská teologie a zbožnost trojí narození Ježíše Krista:
1. věčné, božské z Otce;
2. časné, tělesné z Marie z Nazareta;
3. mystické, duchovní ze srdcí věřících.
O narození Božího Syna z Otce říká už Tertullian v 2. století, že Slovo „vychází současně z mateřského lůna jeho srdce, to znamená, z tajemného lůna Boha a Otce se rodí Syn“. Tímto věčným zrozením má božskou přirozenost. Jakoby pokračováním a časným zobrazením tohoto věčného, božského zrození je pak lidské narození z Marie. Sv. Ambrož k tomu říká: „Ze srdce Otcova ,vyskočilo´ (= sestoupilo) věčné Slovo do srdce Panny, aby z ní přijalo lidské tělo, lidskou přirozenost.“ Tak se Maria jako panenská Matka Boží stává lidským obrazem božského Otce: jako on dává Synovi celé své božské bytí, tak mu smí Maria dát celé své pozemské bytí.
Toto zrození z Panny Marie však není samoúčelné, jak to už v listu Galaťanům (4,4-6) dává pochopit apoštol Pavel: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče!“ Cílem Ježíšova narození je, abychom my všichni přijali Božího Syna v Duchu Svatém a byli v něm přetvořeni. K tomu říká Hugo Rahner, mariolog a bratr koncilního teologa Karla Rahnera: „Tak jako kdysi počala Maria Ježíše slovem víry, tak i církev a tím každý člověk se má jako Maria stát nositelem Slova, má zrodit Slovo ve svém srdci... Tak se stává církev a každá duše tímto duchovním zrozením matkou Kristovou.“ Podle sv. Augustina je „srdce věřících, tato kopie panenského těla Mariina,... místem, kde se setkává duše se Slovem… Maria je velký vzor všech věřících duší; to, co se kdysi historicky událo v ní, má se duchovně opakovat v srdcích“ (Hugo Rahner).
Konkrétně se odehrálo toto početí Ježíše Krista v nás na křtu. Nyní se podobáme Marii, jeho panenské Matce: Také my nosíme v sobě Krista, také v nás chce růst a skrze nás se zrodit a přijít na svět. Nám je nyní položena otázka, zda mu v sobě dáme místo: zda připustíme, aby stravoval naše síly a zda mu necháme získat podobu a vystoupit ze skrytosti našeho srdce v našich slovech a skutcích, tak aby opět mohl viditelně působit mezi lidmi. Tam, kde to odpíráme a upíráme Pánu sebe samy a svůj život, tj. hřešíme, tady zapíráme své povolání a nemůžeme být „Matkou Boží“. Je to, jak říká Methodios z Olympu (3./4. stol.), „polovičatá zbožnost, vírou vyznávat zrození Slova ze svaté Panny, avšak hříchem zabránit tomuto zrození ve vlastním srdci“.
Máme proto Krista tak jako sv. Klára s láskou nazírat, v modlitbě s ním žít, v jeho duchu mluvit a jednat, a tak „ve svém nitru nechat zazářit duchovním způsobem jeho vlastním podstatným rysům“ (Hugo Rahner), a v neposlední řadě, jak především zdůrazňuje Řehoř Veliký, když promlouvá k hlasatelům Božího slova a kněžím: „Když ho hlásáme, přispíváme k tomu, že je počat a narodí se v srdci našeho bližního. Pán sám to jasně vyjádřil, když říká: ,Moje matka... jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo´ (Lk 8,21). Chtěl nás všechny vtáhnout do svého mateřství a velmi touží po tom, abychom k tomuto povolání přistupovali jako Matka Boží Maria, která navždy chce být společnicí těch, kteří jsou připraveni přivést Krista na svět.“
Božím příbytkem, komůrkou Kristovou je ta, která ho miluje. Kristus v nás může růst a chce se zrodit prostřednictvím našich dobrých skutků, také naším (kněžským!) kázáním v srdcích druhých, tak asi to říká Řehoř Veliký.
V klášteře klarisek San Quirico v Assisi jsem viděl překrásnou ikonu sv. Kláry, na níž je vlastně vyjádřena tato myšlenka. Klára s rozpjatýma rukama, obraz otevřené nádoby, otevřené pro Ducha Páně, a v jejím srdci je znázorněné Dítě Ježíš, které její otevřeností a připraveností už v ní zaujalo příbytek. Mimochodem, tuto myšlenku nalezneme také u bratra Františka v Listu věřícím (9): „Jeho matkami jsme, nosíme-li ho s láskou a čistým a ryzím svědomím ve svém srdci a těle a rodíme ho svatými skutky, které mají svítit ostatním jako vzor.“
Člověk jako Klára, který se v modlitbě stává otevřenou nádobou pro Boha, který takto přijímá Ježíše, ano který se stává Ježíšovým příbytkem, bude jej rodit dobrými skutky, jak to říká bratr František. To představuje na Klářině ikoně koš s chleby a džbán na vodu, které symbolizují skutky milosrdenství: lámání chleba a službu umývání nohou.
Klára a František nám dali svým životem příklad tohoto mateřství. Ne nadarmo říká Tomáš z Celana, že Klára se stala obrazem Matky Boží (3153). Nesmí nás proto udivit, když na konci jejího života si pro ni přišla Panna Maria se zástupem panen, s láskou ji objala, aby ji připravila na setkání se svým Synem Ježíšem, kterého Klára po celý život tak vroucně milovala (3253).
Gottfried Egger OFM
Auf dem Weg mit Bruder Franziskus und Schwester Klara (rukopis)
z němčiny přeložila Sr. M. Annuntiata Kopecká OSC