Mauriac, François

Francois Mauriac

Markéta z Cortony

2. Poživačné, bezbožné užívání světa

 O Markétině raném mládí v Laviano, malé umbrijské vesnici nedaleko Trasimenského jezera, víme tak málo jako nic. V tomto údolí na řece Chiano postihovaném horečnatými zimnicemi se narodila roku 1247. Její otec byl pravděpodobně pachtýřem města Perugie; v každém případě jen chudý rolník. Markétě bylo sedm let, když jí zemřela matka, po které zdědila sklon k modlitbě. O dva roky se otec znovu oženil, a od prvého dne vypukl zápas mezi dítětem a macechou.

 Dospívající děti, které se v rodině setkávají s podceňováním, nabývají někdy nebezpečně ostrý smysl pro lásku, kterou nacházejí jinde. Markéta se cítila ve svém živlu, jak jen vytáhla paty z domova, kde byla nenáviděna a kde i její krása nejen že jí nijak nezískávala srdce, ale naopak vyvolávala u macechy ještě větší závist.

 Naučila se znát opojení prvých úspěchů, které po dětství plném pokořování dávají sebevědomí: Nejsem tedy vůbec taková šereda, jak by mi chtěli namluvit doma, kde sloužím jen za terč posměchu. Markéta si uvědomovala svůj půvab a svou moc. Ona, selské děvče, okouzlovala i vznešené pány, dokonce i toho nejvznešenějšího mezi nimi, šlechtice z Montepulciano, který byl patrně lenním pánem Laviana a Villa Palazzi.

 Všichni životopisci světice se snaží udělat z tohoto mladého muže svůdce, který mladé děvče nalákal dary, klamal ji slibem sňatku a po devět let ji držel ve svém domě téměř násilím. To však nebrání jejímu prvnímu životopisci, kterým byl její zpovědník bratr Giunta Bevegnati, aby nám vykreslil zářící Markétu „v drahocenných šatech, s vlasy ozdobenými zlatými řetězy, která nevycházela jinak než na koni nebo v malém kočáře, s namalovanou tváří, a pyšně nesla na odiv bohatství svého milence...“

 Stala se snad jeho manželkou? Nic nás neopravňuje k této domněnce, a svědectví Bevegnatiho je v tomto bodu zcela jasné. Jakým právem však potom vládla devět let v zámku Montepulciano? V kronikách Menších bratří stojí, že prožívala dobrodružství. O jednom není pochyb: žila v hříchu, „ve vině a hanbě...“ Hřešila - a dělala to v přítomnosti Toho, který si ji už vyvolil a vtiskl jí svou pečeť. Že tvor může být vyvolen již v hloubi své bídy - to je to, co na nás v Markétině příběhu dělá tak hluboký dojem. Víme velmi málo o jejím hříšném životě, avšak toto málo pochází ze spolehlivého pramene. Kristus k ní od určité doby promlouval, a téměř všechny události tohoto života známe jen proto, že Pán je připomínal své ubohé dceři, své malé chuděrce, jak ji nazýval.

 Jinak bychom ani nevěděli, že v noci při svém útěku z domova, kdy se svým svůdcem urazila dvanáct mil až do Montepulciano, byla by málem zahynula v bažinách Chiano, kdyby k ní o tom Pán sám nebyl mluvil: „Vzpomeň si, ubohé dítě, jak jsi jela sama s druhem své viny přes onu bažinu, uprostřed noci, když tě starý nepřítel spolu s ním chtěl utopit, právě ve chvíli, když svou bezbožností jsi se chystala obnovit trýzně mého umučení; avšak moje božská dobrota tě ochránila, a tys byla mým nekonečným milosrdenstvím zachráněna.“

 Takové výroky, o kterých jsou mystikové přesvědčeni, že je zaslechli ve svém nitru, nám nebývají předány bez určitého zkreslení. Není téměř žádný, jenž by v nás nevyvolal tichou pochybnost, protože postrádají střízlivost vlastní slovům, která nám zanechali v evangeliu synoptikové, a v nichž se nám zdá, že slyšíme dokonce melodii Pánova hlasu. Vnitřní slova si však musí i u těch největších duší proklestit cestu jejich ubohou přirozeností, která je navíc prostoupena nízkými vášněmi.

 Avšak slova, určená dvěma italským hříšnicím 13. století, sv. Anděle z Foligna a naší Markétě z Cortony, mají jedinečný tón. Jako by v nich pozemská láska zničila všechno, co je tak často nahromaděno v životě, který nepoznal poskvrny. Tady nezůstává nic než popel a holá skála - a hlas hodný klanět se nad pouští, v níž oheň strávil všechno zelené.

 Jen zcela velkým duchům se podařilo - ve vzácných případech, kdy jim bylo dopřáno zaslechnout a přijmout Kristova slova - čerpat přímo z pramene božskou vodu téměř nezkalenou.

 Zcela jinak je tomu s poselstvím sv. Markéty z Cortony, které její zpovědník nejdříve pečlivě filtruje. Abbé Brémond kdesi mluví o „osudném přetváření, kterému se musí podrobit výroky mystičky, jsou-li předávány zaujatým zpovědníkem“. Velmi často hlas dobrého bratra Giunty Bevegnati přehlušuje druhý hlas, anebo jej aspoň narušuje a zatěžuje lidskými dodatky. (A přitom ještě nepřihlížím k omylům, k nimž dochází při sestavování, opisování a překládání...) Proto musíme komentátora vyřadit a pokusit se zaposlouchat do slov, která zaslechla Markéta sama od svého Boha srdcem k srdci - od Boha, o kterém zřejmě nemůžeme vypovědět nic, co by nebyl klam, s nímž je nám však přece dopřáno mluvit a kterého můžeme slyšet, když promlouvá - ne k nám nehodným, ale ke svým miláčkům.

(pokračování)