Egger, Gottfried OFM

 Byl to Albino Luciani, když byl ještě biskupem ve Vittorio Veneto, jenž otevřel diecézní informační proces o svatém životě františkánského bratra Claudia Granzotto. Tentýž Albino Luciani již jako papež Jan Pavel I. vydal 1978 dekret o připuštění tohoto Menšího bratra k blahořečení. Jan Pavel II. pak konečně 20. listopadu 1994 bratra Claudia prohlásil blahoslaveným.

 Život Riccarda Granzotto začal 23. srpna 1900 v S. Lucia di Piave v provincii Treviso v Benátsku. Byl sedmým dítětem velmi chudé, avšak hluboce křesťanské rodiny. Jeho dětství se nevyznačovalo ničím mimořádným. Ve škole nebyl žádné eso a dotáhl to sotva do třetí třídy; v nesmělém chlapci však dřímal skutečný umělecký talent. Toho si ostatně všimla už jeho spolužačka, která s ním seděla v jedné lavici a která zjistila, že umí výborně kreslit.

 Po nepříliš úspěšném školním období pomáhal Riccardo svému staršímu bratrovi zedničit; tato práce měla rodinnou tradici. Chtěl být vlastně raději ševcem nebo truhlářem, ale nenašel místo. Tak zůstal u zedničiny; právě ta mu však měla ukázat, že je povolán k něčemu vyššímu. Když se dostal do styku se sochařstvím, už ho nepustilo. S železnou vůlí navštěvoval pak mladý Riccardo doplňující kursy, aby mohl v Benátkách studovat na Akademii krásných umění. Profesoři této umělecké vysoké školy v něm objevili bohatě talentovaného mladého muže, kterého silně podporovali. Po šesti létech tvrdých teoretických a praktických studií získal diplom profesora sochařství. Své závěrečné vysvědčení složil s nejvyššími vyznamenáními.

 Profesor Granzotto nyní tvořil nejrůznější světská i náboženská sochařská díla. Jeho stylem byl novoklasicismus. Nezaložil sice v sochařství žádný nový směr, ve všech svých dílech však dokázal plně projevit svůj styl. Mladému profesorovi byly otevřeny dveře ke skvělé kariéře. Touha mladého hledajícího umělce však nebyla zcela uspokojena. Často vyhledával kostely a kaple, kde se nechával v modlitbě inspirovat pro svá umělecká díla. Pomalu v něm začalo růst přání sloužit Bohu jako umělec v řeholním stavu. Obrátil se na opata Monte Cassino, mateřského kláštera benediktinů. Protože mu nemohlo být zaručeno, že se tam bude moci věnovat svému uměleckému oboru, nechal na kratší dobu myšlenku na řeholní povolání padnout.

 Setkání s jedním františkánem pak v něm dokázalo rozpálit žár řeholního povolání v pravý oheň. Prostý františkánský způsob, jeho spojení s lidem chytilo Riccarda tak silně, že se jako 33letý rozhodl zcela se pustit do františkánského dobrodružství. V San Francesco del Deserto na jednom z benátských ostrovů, kde se František z Assisi zastavil při svém návratu ze Svaté země, absolvoval nejdříve postulát a pak noviciát. Františkáni dokázali hned ohodnotit a využít dary bohatě talentovaného mladého muže. Proto poslali postulanta fra Claudio (to bylo nyní jeho řeholní jméno) do Lurd prostudovat tam jeskyni, aby mohla být stejná postavena ve františkánské koleji Chiampo u Vicenzy. Po svém návratu zbudovat přesnou kopii lurdské jeskyně a do ní vytesal Madonu a Bernadettu. Tato jeskyně se pak stala k radosti jeho spolubratří malými Lurdy v Benátsku.

 Po skončení noviciátu a juniorátu zasvětil se navždy svému Stvořiteli 8. prosince 1941 slavnými sliby. Bratr Claudio potom pracoval dále jako sochař na různých náboženských motivech, dokonce pomýšlel na založení františkánské umělecké školy. Pokorný bratr se však přes svůj umělecký talent nikdy neodlišoval od spolubratří. Chodil také, jak bylo tehdy v řádu zvykem, jako oni s žebráckou mošnou přes rameno po almužně pro bratrské společenství; stejně tak plnil nejrůznější služby v klášteře a v kostele. Umění jistě zůstalo důležitou součástí jeho řeholního života, ne však tou nejdůležitější, jak sám jednou prohlásil: „Více mi záleží na tom, abych se stal dobrým řeholníkem než slavným umělcem.“

 V této době bylo pro něho zcela příznačné, že on, sochař, nechal se stále intenzivněji, stále hlouběji formovat Bohem. Dal se milujícímu Bohu opravdu zcela a bez jakýchkoli výhrad k dispozici; chtěl být nástrojem v rukou toho pravého Umělce! To také vyjádřil modlitbou: „Slibuji ti, Boží Lásko, že každý úder mého srdce je pro tebe. Všechny mé duševní síly, smysly mého těla, moje činnosti, modlitby a utrpení, moje zásluhy, všechno patří tobě, jako kdybych já neexistoval.“

 V tomto smyslu bylo také třeba chápat všechna kající cvičení, jeho mnohahodinové modlitby před svatostánkem, jeho křížové cesty. Ve všem svém konání se stále více blížil k Tomu, který položil svůj život na kříži pro smír za celé lidstvo. Pro něj chtěl také trpět, usmiřovat. Bratr Claudio dal svůj život, svou činnost, ano zcela všechno k dispozici Pánu. Ježíš, jeho přítel a bratr, dal mu pak také tajemným způsobem účast na svém utrpení. Byl v nejlepším věku 47 let postižen zákeřným mozkovým nádorem. Když byl zjištěn, bylo už příliš pozdě.

 Bratr Claudio tušil, že sestra smrt se blíží. Tehdy prohlásil, on, velký mariánský ctitel: „O Nanebevzetí Marie půjdu.“ Dne 14. srpna 1947 ztratil vědomí a zemřel příštího dne tak, jak předpověděl. Bůh nyní dokončil umělecké dílo profesora Riccarda Granzotto. Jeho tělesné pozůstatky spočívají ve stínu lurdské jeskyně v Chiampo. Tato jeskyně, kterou bratr Claudio zbudoval, Madona a Bernadetta vytesané jeho rukou, jsou svědky jeho obdivuhodného řemeslného, avšak současně duchovního tvoření.

Modlitba

Nejdobrotivější Otče,

v ukřižovaném Kristu jsi zjevil svou nekonečnou lásku k nám. Pomoz nám, abychom podle příkladu blahoslaveného Claudia a na jeho přímluvu nesli Krista vtisknutého do našich srdcí a vyznávali ho svým životem.

O to prosíme skrze Ježíše Krista, našeho Pána a bratra.

Amen.

                                                           Gottfried Egger OFM

                                   Franziskanerinnen und Franziskaner,

 Kanisius Verlag, Freiburg Schweiz, 2000

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM