Loretánská litanie (pokračování)
Ctihodný je ten, kdo má vlastnosti vzbuzující úctu a vážnost (ryzí charakter, schopnost oběti, pokora, moudrost, neposkvrněnost …) a kdo vykonal dílo, jež se podaří málokomu (obstát v boji proti hříchu).
Na ní ukázal Kristus svůj triumf nad nepřítelem duší: Nikdy nepomyslila myšlenku ani nepromluvila slovo ani neučinila skutek, pro které by se méně líbila Bohu.
V modlitbě je síla, která dovede měnit a podrobovat si viditelný svět. Zakusily to četné slavné postavy Starého zákona jako Mojžíš či Elizeus. Mariina modlitba je mocnější než modlitba andělů a svatých, neboť jí Syn neodepře nic, oč prosí. Jestliže ona chrání církev, pak jí nemohou uškodit lidé ani mocnosti.
Když se řekne panna, vybaví se nám často zatrpklost, omrzelost, nevlídnost, nepřátelskost. Panenství je však především přiblížení Bohu, který je dobrota a láska sama. A právě tyto vlastnosti Maria kolem sebe vyzařovala.
Věrnost znamená oddanost představenému nebo přesnost v plnění svých povinností. Je to poslušnost Boží vůli a horlivost o jeho čest. Maria právem uslyší o posledním soudu: „Služebníku dobrý a věrný …“
Spravedlnost = mravní dokonalost, souhrn všech ctností. Jako zrcadlo odrážela nekonečnou svatost Ježíše, s nímž denně žila a stávala se mu stále podobnější ve vkusu, jednání, hlase, stavu duše …
Syn Boží, který je v Písmu nazýván „Slovo“ a „Boží Moudrost“, byl chován na jejích loktech, odpočíval na jejím klíně, a Mariina ňadra jsou jeho trůnem. Když vystoupil na nebe, shlukují se učedníci kolem Marie jako kolem jeho trůnu proniknutého ještě teď vůní jeho božské moudrosti.
Jako Eva v ráji svým „Ne“ k vůli Boží byla příčinou ztráty radostí v ráji, tak se Maria svým „Ano“ k vůli Boží stala příčinou znovuzískaných radostí. Když pastýři viděli nově narozené dítě, jejich oči zářily radostí. Stejně tak Simenon, který po spatření Ježíše již nic jiného na tomto světě nechtěl spatřit. Ježíš je radostí věřících. Radostí, která přišla skrze Marii.
Církevní Otcové říkali o člověku v milosti posvěcující, že je to nerozlučná jednota těla, duše a Ducha svatého. Maria má tento titul i jako duchovně vidoucí. útěchou i posilou v jejích zármutcích jí bylo vidění andělů, kteří nás neviditelně obklopují. Ti jí rozuměli a ona zcela bezprostředně rozuměla jim.
Marie je duše vyvolená a proto je naplněna božskou, nebeskou i posvěcující milostí. Zvláštním projevem vyvolení bylo, že jí Pán Ježíš dal duchovně podíl na svých tělesných a duševních utrpeních a potupách.
Zbožnost = oddanost Pánu. Její myšlenky stále směřují k tomu, kterého něžně a hluboce miluje. Ustavičně hledá záminku, aby mu posloužila. V jeho potřebách dlí stále po jeho boku.
Byla zrozena, živena a ochraňována v zahradě Boží, v mystickém ráji a ustavičně byla navštěvována rosou Boží milosti, takže vyrostla v nebeskou květinu, která bylo vhodným příbytkem Nejvyššího.
Věž je stavba vybudovaná na obranu proti nepřátelům. Maria má úkol hájit svého božského Syna před útoky nepřátel. Země, které odhodily mariánskou úctu, ztratili z velké části i víru v Ježíšovo božství.
Být věží znamená také všechny převyšovat. Slonovou kostí je naznačena jasnost, drahocennost a čistota látky, tj. líbeznost a vznešenost Matky Boží. Její vznešenost se ukazuje i v utrpení. Pod křížem takřka všichni apoštolé uprchli a ženy sedí v prachu zdrceny žalem. Ona však i přes nezměrnost utrpení vzpřímeně stojí.
Je palácem zlatým od základů až po střechu. Jen ten, kdo viděl kopu zlatých mincí, ví, jak je vzhled zlata velkolepý. Andělé se nemohou vynadívat na svrchovaný třpyt její oslňující dokonalosti v ctnostech, nevinnosti a čistotě.
Maria je nejvýraznější důkaz toho, že je již překonán čas kamenných desek v chrámu. Nyní má Maria jako první z křesťanů celý Boží zákon zapsán ve svém srdci. Bůh je v přítomen v jejím nitru stejně jako kdysi všude tam, kde byla archa úmluvy.
Skrze ni přišel náš Pán z nebe na tuto zemi (viz Ez 44, 2-3). Maria jako Matka Jednoty spojuje lidstvo rozptýlené při stavbě věže babylonské, která rovněž se nazývala „brána nebes“.
Hvězda jitřní po černé noci zvěstuje Slunce. Jakožto hvězda nesvítí pro sebe ani sama ze sebe. Je odleskem našeho Vykupitele. Jako hvězdu na nebi ji neohrozí ani rozběsněný oheň, ani voda ani země ani vzduch. Je vždy stejně zářná a podivuhodná.
O oprávněnosti této invokace svědčí Lurdy a tisíce mariánských poutních míst, jejichž vznik byl často podnícen nějakým zázračným, lékařsky nevysvětlitelným uzdravením na přímluvu Panny Marie.
Tato invokace souvisí s předchozí. Není konečného uzdravení, kde nenastane rozchod s hříchem, který je u kořene lidských nemocí a bolestí. Neposkvrněné Mariino srdce je plné porozumění a milosrdné lásky k hříšníkům, protože ví, že největší radostí jejího Syna je právě odpouštět a zbavovat břemene hříchu.
útěchu jiným může přinést jen ten, kdo sám byl velmi zkoušen, poznal jak mnoho útěchu potřebuje a dostalo se mu jí. Ona po Ježíšově nanebevstoupení je útěchou těch, kteří jdou – a ona s nimi – „jako ovce mezi vlky“, umřít v cizí zemi, mezi pohany.
Modlitba sv. růžence nejméně pětkrát v dějinách zázračně zachránila křesťanstvo a jeho hlavu – římského papeže. Vnějším vyjádřením tohoto přesvědčení je i zavedení památky Panny Marie Růžencové.
(příště dokončení)