Lehmann, Leonhard OFMCap.

7. Spolupráce v současné době

Mnozí nám dnes položí otázku:  „Nestojí takovým setkáváním v cestě mnoho překážek?“ Jiní řeknou:  „Odhlédneme-li od duchovní péče, nepotřebujeme žádná další setkávání, tím méně nějaké společné kurzy základního vzdělávání.“ Na obou stranách opravdu existují vžité předsudky nebo naučené postoje, které ztěžují spolupráci. Intenzivnějšímu setkávání stojí v cestě také právní aspekty. Kdo se odvolává na církevní právo a na konstituce,vždy najde důvod, proč nejít k sestrám, nebo sestry vždy najdou důvod, proč se neúčastnit na společném dalším vzdělávání s bratry, na transitu (před svátkem sv. Františka) nebo na společném slavení jubilea. To všechno kryje velké heslo klauzury. Ta má svůj význam a hodnotu a je dobře, že každé vedení federace, každá abatyše a z vlastní odpovědnosti každá sesra  dbá na jejím zachovávání. Bez „zůstávání na místě“, které Klára žila jako první, by klarisky a kapucínky ztratily něco ze své totožnosti. Klauzura vyžaduje přísně kontemplativní život a také společenství. Může být v naší době, kdy jsme tak rádi na cestách, vždy  „v pohybu na kolech“ a sotva kdy doma, znamením, které provokuje, kterému se odporuje nebo které aspoň vede k zamyšlení. Konečně je  „znamením úplného odevzdání se Bohu a pomocí kontemplativnímu poslání k chvále Boží a ke službě církvi, ale i světu“, jak říkají konstituce klarisek-kapucínek (č.97). Tytéž konstituce však již pod č.100 uvádějí značný počet okolností, kdy je dovoleno klauzuru opustit. Dříve se považovalo za  ideální, po vstupu do kláláštera až do smrti ho neopustit, dnes je taková absolutní klauzura prakticky nemožná. úloha se tím nestává lehčí, spíše nesnadnější: každá sestra se musí naučit rozeznávat, kdy je vhodné jít ven a kdy ne. Kapitula a představená musí stanovit pravidla, která platí pro celou komunitu. Klauzura se nesmí stát děravou všemi možnými klamnými důvody,  nesmí se však ani povýšit na nepropustný princip, jemuž se ostatní hodnoty obětují.

Jednou z těchto hodnot je spojení s ostatními kláštery téhož charistmatu: Pius XII. roku 1950 ve známé konstituci „Sponsa Christi“ na to federace upozornil. Mají pěstovat duchovní i hmotnou solidaritu mezi kláštery, zvyšovat duchovní úroveň klášterů a zvýrazňovat jednotu v odlišnosti. O jeden krok dál na této cestě šla ještě biskupská synoda o Bohu zasvěceném životě, která navrhla, aby se samostatnost ženských klášterů o něco snížila a zvýšila se autorita federace (Propositio 23). Posynodní apoštolské prohlášení „Vita consecrata“ ani nejnovější dokument „Verbi sponsa“ se o těchto podnětech synodu vůbec nezmiňují, zato však zdůrazňují, že kláštery mají být obrazem církve-sdílení (Communio-Kirche): společenstvím ve větším společenství církve.

Kláštery se nemusejí  zříkat své samostatnosti, mají ji však zapojit do většího celku. V posledních létech se v tomto ohledu stalo mnohé. Nejedná se pouze o jednotu mezi kláštery jedné federace nebo jedné unie, nýbrž také o jednotu s I. řádem. Jak jsem už dříve naznačil, i Klára takové spojení chtěla a až do smrti hájila. Ještě dnes čteme v konstitucích sester klarisek-kapucínek:  „S bratry kapucínského řádu se cítíme duchovně spojeny a ze srdce si přejeme s nimi spolupracovat, abychom řádovou řeholi a konstituce den ze dne věrněji  plnily. Svěřujeme se jejich duchovnímu vedení“(č.8).

Kapucínky si proto obvykle přejí kapucína pro vedení exercicií a na kurzy a přednášky si také rády zvou kapucína. Obráceně tomu je  málokdy, že by totiž sestry mluvily k bratřím nebo dokonce byly přizvány k programu výchovy noviců nebo juniorů.  Přece však se to už v některých kapucínských provinciích stává.

8. Klariska-kapucínka mluví na generální kapitule 2000

V souvislosti s rostoucím novým objevováním jednoty mezi I. a II. řádem musíme vidět skutečnost, že poprvé v dějinách kapucínského řádu byla pozvána předsedkyně jedné federace, aby promluvila ke shromážděným kapitulářům. Byla to sestra Antonella Perugini z italské federace, která sídlí v Římě. Ráda přijala pozvání a přišla spolu s vedoucí společného noviciátu a se sekretářkou federace. Celé jedno dopoledne zůstaly mezi bratry, kteří je srdečně a s velkým potleskem přijali. Není zde na místě uvést celou promluvu sestry Antonelly. Podal bych krátce jen druhou část: Když poděkovala za to, čím kapucíni jsou a co dělají, začala sestra Antonella mluvit o vztahu mezi I. a Il. řádem. Domnívá se, že tento vztah se dnes musí stát viditelný a konkrétní na čtyřech úrovních:

1. Aby se bratři učili lépe poznávat životní skutečnost sester v klauzuře. To si žádá kontakty, návštěvy, informace.

2. Aby se obě strany setkávaly s úctou ke své vlastní totožnosti a samostatnosti. Bratři mají sestrám pomáhat růst v jejich povolání, brát vážně vlastní odpovědnost a stávat se samostatnými (nezávislými).

3. Aby se bratři a sestry hmotně i duchovně podporovali, především na své cestě víry a spojení s Bohem. Nezapomeňme, že Klára se chtěla zříci dokonce  sběrače almužen, pokud jí papež odejme bratry kazatele: duchovní chléb jí byl důležitější než chléb pro tělo. „Prosím vás, nešetřete na velkodušnosti, na síle, na čase ani na kvalitě, když jde o pomoc sestrám při výchově, o kázání pro ně, o zpovídání a o slavení liturgie,“ řekla sestra Antonella.

4. Při pastoraci povolání  je spolupráce nevyhnutelná. Kolik sester si zvolilo kontemplaci a klauzuru, protože je předtím v té věci některý kapucín oslovil, poradil jim a je povzbudil. Aby bratři při kázáních, v hovorně a ve zpovědnici, když podnikají něco v pastoraci povolání, nemysleli jen na svůj řádový dorost a dorost své provincie, nýbrž také na sestry, jejichž možnosti při pastoraci mládeže jsou mnohem menší - o to sestra Antonella naléhavě prosila, když mluvila jménem všech k1arisek-kapucínek. Svůj proslov pak zakončila požehnáním svaté Kláry.

To, co je možné při generální kapitule, je přirozeně možné také při kapitulách provinčních. Také tam se může některá kapucínka, na znamení spojení s I. řádem, obrátit na kapituláře s pozdravem, prosbou nebo dát dokonce nějaký duchovní podnět. Stalo se tak 20. srpna 2000 v Santa Fara, kde se sešli na kapitule kapituláři z Apulie. Sestry Chiara Perini a Veronika se tam hodinu pohybovaly mezi kapituláři. Chtěly upevnit pouta mezi svým novým a jediným klášterem v Alessano a již starou kapucínskou provincií v Apulii. Jistě se jim to podařilo, protože se tímto způsobem hluboce zapsaly do paměti 86 bratří kapitulářů.

Když už nechceme nebo nemůžeme být osobně přítomni, vždy zůstává možnost poslat provinční kapitule pozdrav, modlit se za bratry kapituláře a doma se zajímat o závěry kapituly. V německy mluvích oblastech bude k tomu právě roku 2001 dost příležitostí, když v létě bude všech šest kipucínských provincií slavit provinční kapitulu.

                        P. Leonhard Lehmann OFMCap.

                        býv. generální asistent klarisek-kapucínek

přeložil Juvenál Antonín Valíček OFMCap.