Dohnal, Jan M. Vianney OFM

(homilie provinciála františkánů P. Jana Maria Vianneye při večerní mši sv. 30.6.)

Dnes – jako i před sto lety – přicházíme, abychom na tomto posvátném místě prožili sílu společenství, abychom prožili své osobní povolání Kristem. Přicházíme, abychom z tohoto setkání načerpali novou sílu pro vše další, co je před námi. Každý z nás by totiž jistě mohl vydat svědectví, jak těžké je v dnešní době vydávat dobré svědectví života a víry. Když se před sto lety na tomto místě setkali bratři a sestry patřící do rodiny sv. Františka, aby spolu zakusili něco z františkánské radosti, byli si zrovna tak vědomi svého povolání ke svědectví pro Ježíše Krista uvnitř jeho církve jako my dnes. I když tehdy byla doba úplně jiná, kterou si dnes vybavujeme možná s jakousi romantičností, i ona měla své těžkosti a bolesti, se kterými se musel každý, kdo to myslel upřímně, vyrovnat a vypořádat.

Poctivost svědectví z víry má však ještě mnohem hlubší kořeny než těchto sto let. Jedním z nich je jistě i kořen františkánské spirituality. Tento kořen, který je daný osobností sv. Františka, nese a svým způsobem se podílí na obnově Kristovy církve již osm staletí. Jak nesčetný zástup mužů a žen za tuto dobu se nechal inspirovat tímto prosťáčkem Božím, který plný důvěry a vděčnosti za vše Boží s ohněm v srdci zapaloval srdce mnohých dalších, aby objevili tu nezměrnost lásky Boží a zcela se ji oddali.

Objevit tento program lásky však znamená taky: „vydat se na cestu“.

Tím nemyslím jen to, že jsme se včera či dnes vydali na cestu, abychom na tomto poutním místě prožili jakési vyjití ze všednosti všedních dnů, když zde zakusíme tolik krásného duchovního dobrodružství. Ale znamená to: duchovní vyjití na cestu svědectví, které sledujeme zvláště u apoštolů, jako jsme například slavili včera u sv. Petra a Pavla, a mnohých dalších. Toto svědectví vyjití do nové země sledujeme i u našich věrozvěstů Cyrila a Metoděje, kteří na těchto místech budovali svou slovanskou misii.

O vyjití za hlasem Božím skrze povolání proroka Eliáše jsme slyšeli i v prvním čtení (1 Král 19,16b.19-21). Aby se povolaný Elizeus mohl svobodně vydat na cestu, musel všechno opustit. Jak veliký požadavek dokázal tento povolaný Elizeus naplnit beze zbytku a bez výhrad!

O putování slyšíme i v evangeliu (Lk 9, 51-62). Nejen Ježíš se svými učedníky je na cestě, na cestě do Jeruzaléma, ale všechno kolem něho je v jakémsi zvláštním pohybu a putování. Přicházejí za ním další a další lidé a chtějí se připojit. Ke svému odhodlání však připojují podmínky: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš. Jen mi dovol, abych napřed šel pochovat svého otce.“ „Půjdu za tebou, Pane, jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“

Jistě, toto rozloučení, o které si žádali, je v souladu s čestným a taky s přirozeným jednáním. Chceme-li kamkoliv jít, jistě svým, zvláště nejbližším, řekneme kam a na jak dlouho i za jakým účelem chceme jít. Jsem přesvědčen, že jsme všichni před cestou sem na Velehrad doma svým manželkám, manželům, dětem či rodičům řekli, že se vydáváme na cestu a taky jsme se s nimi jistě rozloučili.

Ježíšův požadavek se však dotýká něčeho mnohem hlubšího. Svobody pro Boží království, a to bez výhrad.

O této svobodě apoštol Pavel v listě Galaťanům říká (Gal 5,1.13-18): „Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli ke starým způsobům. Spíše si navzájem posluhujte láskou.“

Objevení tohoto našeho osobního povolání tedy musí být v této svobodě, směrem k lásce, bez výhrad. Abychom však mohli takto vykročit, musíme v prvé řadě vyjít ze svého vlastního sobectví, ze svého egoismu, ze svých závislostí a všeho dalšího, co nás obírá o svobodu a schopnost kráčet za Kristem a milovat.

Ano, „Miluj svého bližního jako sebe. Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste jeden druhého nepohltili!“ Tato slova říká apoštol Pavel před dvěma tisíci lety. A my i dnes cítíme jejich aktuálnost.

A tak si odvažuji říci, že právě zde můžeme vidět jeden z kroků našeho vyjití za hlasem Pánovým. Abychom se jako náš otec František stali každý tam, kde jsme, svědky Kristova pokoje a dobra, které jsou zakotveny v lásce pod vanutím Ducha svatého.

Kéž toto naše svědectví života z víry, zde posílené o bratrské a sesterské společenství, se přes náročnost doby stane svědectvím pravdivým a šťastným, abychom i my svým ohněm v srdci, plni důvěry a vděčnosti za vše Boží, zapalovali srdce mnohých dalších, a tak přispěli k duchovní a mravní obnově našeho národa a jednou směli dojít až do slávy Boží v Božím království.