Pace e Bene - Pokoj a Dobro
Mlčoch, Lubomír OFS
„Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoji…“
„Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody…“
„Hospodine, byl jsi milostivý své zemi, odpustils vinu svého lidu.“
(Žalm 85/84)
„Říkají: Pokoj, pokoj. Ale žádný pokoj není!“
(Jeremiášovy nářky)
„Hospodine, uděl nám pokoj neboť i všechny naše skutky jsou tvým dílem…“
„…ať vejde spravedlivý národ, který střeží věrnost, jeho zásady jsou pevné, zachováš mu pokoj, neboť doufal v Tebe“
(Iz 26)
List k sociálním otázkám v naší vlasti „Pokoj a Dobro“ vydala ČBK k 17. listopadu 2000. Název listu je pozdravením, které často užíval náš otec sv. František, na přípravě listu se podíleli dva sekulární františkáni a pasáže listu o životním prostředí poukazují k myšlence dobrovolné skromnosti a přímo k bratru Františkovi. Někteří čtenáři i mimo františkánskou rodinu (P. Anton Otte – benediktin) a mimo katolickou církev (evangelíci J. Šimsa a J. Smolík) se domnívají, že list nese znaky františkánské spirituality. List vděčí za svůj vznik také vytrvalým modlitbám, které za jeho myšlenku vysílají Šedé sestry sv. Františka u sv. Bartoloměje v Praze a které poskytly i azyl ke schůzkám bratří pracujících na přípravě listu. Neúnavným propagátorem myšlenky listu je P. Augustin Šváček OFMCap., rektor kostela sv. Josefa na nám. Republiky v Praze. Toto všechno je snad ospravedlněním, že téma listu se stalo i jedním z témat jubilejního setkání rodiny sekulárních františkánů na Velehradě ve dnech 29. 6.-1. 7. 2001, ačkoli není pochyb, že list je listem univerzální církve.
Zdá se, že list „Pokoj a Dobro“ by mohl splňovat podmínky „odvážných iniciativ“ aktivní přítomnosti v církvi a ve světě, o nichž mluví a k nimž nás vyzývá Generální konstituce SFŘ v čl.22. List byl již vydán v nákladu 13.000 výtisků, nedávno vydala ČBK překlady listu do němčiny a angličtiny. První výtisky v němčině dostali účastníci ekumenického setkání „Lidice 2001“ v předvečer výročí vyhlazení obce (9., resp. 10. června). Iniciátorem nadace „Memento Lidice“, která akci pořádala, je bratr Ing. Jan Smrčina OFS. Obě verze listu obdrželi i generální sekretáři biskupských konferencí evropských zemí, kteří se sešli v Praze ve dnech 22. - 24. června t.r. List byl dán k veřejné diskusi a ohlas byl značný: předseda ČBK arcibiskup Jan Graubner se zúčastnil kulatého stolu „Živé křesťanství vytváří i dnes kulturu národa“, a záznam diskuse zveřejnily Hospodářské noviny ve svém předvánočním čísle. Český rozhlas 6 - rádio Svobodná Evropa vysílala čtení celého listu na pokračování. Lidové noviny ve své sobotní příloze „Orientace“ zveřejnily nejprve informaci o listu (16. 12. 2000) a po kritické reakci Václava Klause v dalších třech vydáních četné reakce a polemiky (někdy více o Václavu Klausovi než o listu). Perspektivy, příloha Katolického týdeníku (duben 2001) zveřejnily rozhovor o listu, reakce na list jsme zaznamenali také v Literárních novinách a v Křesťanské revui. Proběhla řada besed: dvě v Emauzích pořádala ČKA (13. 12. 2000 s politiky, 21. března 2001 „kolokvium s kardinálem Vlkem“). Další dvě besedy pořádaly pobočky ČKA v Liberci (vedoucí pobočky MUDr. Pur OFS) a v Českých Budějovicích (za účasti nově jmenovaného biskupa Jiřího Paďoura OFMCap. Moderoval děkan JTF Prof. Dolista). Masarykova dělnická akademie nejprve v Brně a poté v Praze v budově sněmovny Parmalentu (31. 5. 2001) uspořádala besedy k listu, které byly jistým historickým přelomem v naší zemi: přivedly k jednomu stolu zástupce křesťanských církví T. Halíka, J. Trojana a L. Mlčocha s obnovenou dělnickou akademií, která dnes sdružuje často bývalé reformní komunisty, jejichž životní vize a ideály utrpěly vážné rány. Hnutí „Křesťan a práce“ (spolu s Kolpingovým dílem a Unií katolických žen) pořádalo v novém kostele P. Marie v Praze -Strašnicích sérii šesti „postních čtvrtků“, na nichž se diskutovaly jednotlivé kapitoly listu – magnetofonový záznam diskuse je k dispozici. Besedy uvedl biskup
Prof. Jakub Trojan z Evangelické teologické fakulty, jehož přínos na přípravě listu je podstatný, se právě vrátil z Budapešti, kde informoval o listu na konferenci pořádané Světovou radou církví „Dopady globalizace ve Střední Evropě“, a to v sekci „Zkušenosti z transormace“. Na začátku září se koná ve Varšavě výroční konference „Mezinárodní asociace pro křesťanské sociální učení“, kde bych rád o našem listu také hovořil. Kolem svátku sv. Františka se koná u otců kapucínů v Praze (u P. Marie Andělské na Loretánském nám.) duchovní cvičení pro křesťany v politice, a téma listu zde bude předmětem rozjímání. Na konec října chystá Ekumenická rada církví seminář v Jánských Lázních, v jehož centru bude „Pokoj a Dobro“.
Dosavadní rekapitulace by mohla vést k pocitu sebeuspokojení, samolibosti či duchovní pýchy, tedy všemu tomu, co by františkánovi mělo být na hony vzdálené. Použití kondicionálu je kajícným přiznáním, že pokušení tohoto typu se nevyhýbají ani františkánovi. V zájmu překonávání podobných pokušení svou zprávu zakončím v duchu, který nám spíše přísluší, tedy v duchu bratří a sester kajících.
List nevyvolal jen kladné reakce. V řadě případů nevyvolal reakci žádnou: je třeba pokorně přijmout, že pro mnoho čtenářů list nevedl k potřebě se k listu vůbec vyslovit. Sem patří i má vlastní farnost v Praze (salesiáni u sv. Terezičky v Kobylisích) na straně jedné a Katolická teologická fakulta pražská na straně druhé. Sem patří politici Unie svobody na straně jedné a politici z KSČM na straně druhé. Celkově malý zájem projevuje mladá generace. To vše je pro nás vážným důvodem k zamyšlení. Jak říká Dr. Plocek, bývalý mukl komunistických žalářů a spoluautor listu - nejcennější jsou připomínky těch, kteří nás kritizují. Kritika směřuje k tónu listu a k míře kriticismu či pesimismu: pro některé je list zbytečně příliš kritický, pesimistický, moralizující, napsán v lamentujícím, naříkavém tónu. Je zaměřen příliš do minulosti a málo do budoucnosti, „ukazuje, co udělali špatně jiní – a neukazuje, co jsme udělali špatně my“. (Nápravu očekáváme také spíše od jiných!?) List je v příliš černých barvách, autoři jsou málo radostní, ba dokonce dávají najevo svou nevděčnost vůči Bohu, nejsou dost vděčni Bohu za dar svobody, kterého se nám dostalo. Nepopiratelné úspěchy transformace u nás jsou přiznávány jaksi neochotně a křečovitě. List je kritikou ekonomismu, ale přitom sám zůstává v jeho zajetí. Tolik volná citace kritických připomínek, které se mi zdají být nejvážnější.
Lamentování nad neutěšeným stavem společnosti bylo součástí prorocké funkce již u lidu starozákonního – známé jsou zejména Jeremiášovy nářky, z nichž jsem vybral do vstupního motta – záměrně - Jeremiášovu polemiku s falešnými proroky jeho doby, kteří společnosti nabízeli útěšná proroctví. Kde je hranice mezi „moralizováním“ a zdůrazňováním nezbytnosti dodržování mravních principů? „Moralizoval“ Mojžíš svým (a Božím) Desaterem? Moralizoval prezident T. G. Masaryk hlásáním své zásady „Nebát se a nekrást“? Ale všechny tyto možné a snad i správné obrany celkového ladění listu nepomohou proti argumentu, který jsem rovněž zaznamenal: „Ne že by v listu byly nějaké nepravdy, ale mělo tam být napsáno něco docela jiného!“ Ještě větší „přímý úder“ mi zasadil jeden prostý besedník v Sloupnici. Tedy přesněji - jeho úder mířil proti pořadatelům, ale já ho vzal za svůj. Řekl totiž: „Pořadatelé se dopustili klamavé reklamy, slibovali řeč o Pokoji a Dobru, a zatím byla řeč o nepokoji a všech možných věcech nedobrých!“ Jeho výrok mne pálí v duši dodnes. A zase: je možno vést obranu, že totiž „Pokoj a Dobro“ jsou hodnoty Božího Království, k němuž máme u nás v Čechách dosud příliš daleko. Je možno hájit list jako výčet všech nekalostí, jichž se musíme jako národ zříci, abychom k Pokoji a Dobru směřovali... Ale to vše mi stejně neposkytuje útěchu. Zkrátka a dobře, už jsem se dopracoval k názoru, že list svým obsahem nedostál nároku, který na sebe vzal volbou pozdravení Františka z Assisi jako titulu. Že bude nutné napsat ještě jeden list nový, který bude kratší (neboť „i Pán jen krátce mluvil na zemi“), který bude oslovovat i prostého člověka „z lidu“, a který bude přesvědčovat především svou radostností ze spásy našeho Pána. Teprve nedávno jsem se dostal k tomu, abych si začal číst v „Životu sv. Františka z Assisi“ od Pavla Sabatiera. A tam mne (na str. 201) oslovila, ba osvítila následující pasáž: „Část vlivu sv. Františka měla původ také v tom, že zdržoval se důsledně polemiky. Ta jest vždy více méně projevem duševní pýchy; ona hloubí propasti, jež hledí překlenouti. Pravda nemusí být dokazována, je samozřejmá. Jedinou zbraní, kterou chtěl užívat proti zlým, byla svatost života, tak plného lásky, že ozařoval a hřál všechny, kdož byli kolem něho, a přiměl je k tomu, aby sami milovali“.
Diskuse a debaty o listu pokračují a budou ještě nějakou dobu pokračovat. Lze očekávat, že se nám dostane i připomínek ze zahraničí. Tým má za úkol názory přijímat, tříbit, rozjímat o nich. Diskuse se musíme snažit vést tak, abychom otupili ostří polemiky, která je v obsahu listu přítomna. V týmu se podařilo duch pokoje a bratrské lásky udržet. Za to jsem Bohu velmi vděčný, i za to, že se mi dostalo příležitosti a cti spolupracovat s muži, kteří prodělali v životě mnoho trpkého a nezatrpkli, a kteří i na stáří zůstali šťavnatí a svěží, neboť celý život usilovali o spravedlnost. Pro řadu z nich byla práce na listu životní šancí sdělit své zkušenosti ke společnému dobru církve a národa. Několik z nich se vydalo doslova z posledních sil a jen po dopsání listu vážně onemocněli. Tým bude nutné doplnit o „nově příchozí“ včetně těch, kteří se zněním listu nesouhlasí. A zřejmě bude třeba sednout a napsat list nově. Názory a připomínky z františkánské rodiny jsou zvláště potřebné, má-li být dosaženo větší věrnosti spiritualitě, k níž se hlásíme, má-li obsah listu lépe odpovídat pozdravení bratra Františka. Musíme se především dále a usilovněji modlit: nejen za sebe a za zdar díla, ale i ty, o nichž si myslíme, že bloudí, s nimiž nesouhlasíme a které jsme pokoušeni nemít rádi. Musíme se naučit milovat i své nepřátele, musíme se modlit za dar Ducha, který nám dá umění oslovit i ty, kteří jsou daleko od Boha. Hledejme inspiraci u otce Františka, který dovedl oslovit nejen všechny věrné, ale i vládce lidu, ba dokonce i „bratry loupežníky“. List by měl také žehnat a povzbuzovat. K této další práci si vyprošujeme vaše modlitby, přímluvy, žehnání kněží i jáhnů, a pomoc Ducha svatého.
Lubomír Mlčoch OFS