Schalück, Hermann OFM

2.3 Odlišná globalizace

Z kontemplativního života vychází náš bratrský život a naše poslání, naše společenství se všemi lidmi a tvory. Můžeme vidět, jak slábnou meziosobní vztahy kvůli bezohlednému užívání komunikačních prostředků v naší globalizující se společnosti. Cílem františkánských bratří a sester nemůže být to, aby se stali konkurenty neoliberálního projektu globalizace, který ve svých konečných důsledcích produkuje moc a peníze. Naším cílem nemůže být ani to, abychom přispívali k zahlazení různých kulturních a náboženských identit a dávali přednost takovému mechanismu, pomocí něhož získává menšina rostoucí moc, zatímco většina je ze všeho stále radikálněji vylučována. My máme uskutečňovat odlišný model globalizace. Patříme do rodiny bratří a sester, kteří se navzájem znají, mají k sobě navzájem úctu a nabízejí jeden druhému pomoc. A také máme společnou vizi Božího království, církve a toho, jak dnes následovat Ježíše, vizi, která nás v budoucnosti musí inspirovat k překročení – více, než jsme kdy doposud činili – regionálních a historických partikularismů kvůli společnému dobru, protože hodnoty, které nás spojují, jsou silnější než okolnosti, které nás rozdělují. Musíme postavit proti logice trhu a moci logiku lásky, úcty a soucitu. Pán chce milosrdenství, ne oběti (srov. Mt 12,7). To vyžaduje, abychom se ptali sami sebe, zda je naše životní cesta autentická – nejen náš osobní život, ale také život františkánské rodiny v církvi.

Jak můžeme autenticky ohlašovat slovo o křesťanské svobodě, daru Vzkříšeného, když se mezi sebou obáváme vzájemné důvěry? Podle mého mínění se musíme uvnitř františkánské rodiny jako Františkovy děti, bratři a sestry, učit, jak vytvářet mezi sebou navzájem a mezi našimi řády autentické vztahy, jejichž prostřednictvím si můžeme vyměňovat a dát do vzájemné služby bohatství autonomie, která je nezbytnou podmínkou pro realizaci vzájemné úcty a porozumění. Spíše takto, jak jsem přesvědčen, objevíme větší plodnost a hlubší misionářskou pronikavost ve vydávání svědectví Ježíšovu evangeliu, než když zůstaneme uvěznění ve vztahu, kde je SFŘ podřízen prvnímu řádu. Globalizující se svět potřebuje více než kdy dříve na nás vidět, že jsme dosáhli společenství založené na vzájemnosti dávající život, která se stává pro muže a ženy naší doby nabídkou k vytvoření povzbuzujících meziosobních vztahů v Duchu, který je autenticky lidský.

 

 

 

2.4 Jednota v dialogu

Stejným způsobem se krátce zastavím u úvahy nad skutečností dialogu. Stále v nás roste vědomí toho, že dialog je nové jméno pro lásku (Vita Consecrata 74). Pluralita náboženství, požadavky míru, vzájemná závislost všech sektorů společnosti a povznesení člověka nás silně pobízejí k dialogickému stylu v našich vztazích. „Dnes“, píše Jan Pavel II., „můžeme spolupracovat při hlásání Království, nebo se můžeme stát zastánci nových rozdělení“ (Orientale Lumen 19). Je proto nezbytné dělat „konkrétní a odvážné kroky, schopné – je-li třeba – rozbíjet klišé, snadnou rezignaci či slepé uličky“ (Orientale Lumen 19). Takové kroky vyžadují nejen dobrou znalost kořenů a kulturních výrazů různých konfesí, ale také duchovní vyzrálost. Je to opravdu nezbytné pro vytvoření nové atmosféry, pro niž bude charakteristická schopnost vážně naslouchat Božímu slovu, tj. otevřenost k obrácení a nepředvídatelným cestám Ducha, spása vnímaná jako dar, život žitý a dosvědčovaný v celé jeho hloubce. Tento Duch, který se snaží aplikovat princip jednoty v různosti, se snad stane také určujícím faktorem, který dá novou sílu životu našich bratrských společenství.

Jestliže se na jedné straně ukazuje rostoucí kultura dialogu, na druhé straně vidíme dlouhou sérii diametrálně odlišných znamení, která přicházejí z naší společnosti, která je charakterizována strachem a nedostatkem sebedůvěry. I v těchto situacích jsme voláni k odvážným iniciativám, abychom budovali světy alternativní zkušenosti. Jsme povoláni k tomu, abychom byli pokornými proroky odlišné kultury, která vede k integraci druhých, k solidaritě s utlačovanými a k rozhodnutí se pro chudé. V rozděleném světě  a světě plném násilí jsme proto voláni k viditelnému svědectví toho, že je možné překonat rozdíly mezi lidmi a vytvářet jednotu. Naše františkánská bratrská společenství musí pomáhat překonávat nenávist k cizincům a mnoho separatistických tendencí tím, že budou mnohem intenzivněji žít slova sv. Pavla, podle nichž není problémem, že jsme „Židé nebo Řekové, otroci nebo svobodní, muži nebo ženy“, protože všichni jsme jedno v Kristu a dědici zaslíbení (Gal 3,28-29).

Srdce každého dítěte Františka a Kláry touží po skutečném bratrství ve všech možných směrech: uvnitř řádu, ve spojení se širokou františkánskou rodinou, s církví, se vším stvořením. Známky této touhy jsou viditelné skrze naši schopnost přijímat každou lidskou bytost a zvláště slabé a utlačované, v úsilí o nastolení dialogu mezi různými kulturami a náboženstvími, v duchu hladu a žízně po spravedlnosti, míru a úctě ke stvoření.

V této souvislosti mluví vaše Řehole jasně: „Jako nositelé pokoje ať (sekulární františkáni) pamatují, že je nutno o pokoj neustále usilovat. Ať tedy hledají cesty jednoty a bratrské shody dialogem a důvěrou, že v každém je přítomen božský zárodek pokoje a že láska a odpuštění má přetvářející moc“ (Řehole SFŘ 19)

 

 

2.5 Spravedlnost, mír a ochrana stvoření

Zaměření na mír, spravedlnost a ochranu stvoření je podstatným aspektem našeho evangelního povolání a naší prorocké služby. Největší výzvy ve skutečnosti tkví ve schopnosti být znameními nové kultury života ve společenství, působit proti přítomným tendencím společnosti, kde převažuje kultura vlastnictví (mít), aktivity (konat) a konzumismu (rychlá spotřeba). Angažovanost františkánů v těchto oblastech vychází z logiky Kristova vtělení, protože to nás na jedné straně vede k tomu, abychom tady byli pro lidi a stvoření, a na druhé straně nás vybízí, abychom byli prorockými znameními, která odhalují bez obav cokoli, co ničí důstojnost člověka a stvoření. Jakýkoli čin ve prospěch míru, spravedlnosti a ochrany stvoření je ale neoddělitelný od kvality našeho života podle evangelia, a to vyžaduje vážné úsilí.

 

 

 

2.6 Evangelizace současné/postmoderní kultury

Neustále se v duchu vracíme zpět k jádru naší spirituality, tj. k živému vztahu s živým Bohem, Otcem Ježíše Krista. Nacházíme se v různých sociálně-politicko-ekonomických prostředích jako děti Otce, jako bratři a sestry Ježíše, jeho milovaného Syna, který dostává všechno od Otce a nic si neponechává sám pro sebe. Tato radikální Ježíšova chudoba nás inspiruje k životnímu stylu, který je zvláště významný v současném kulturním kontextu. Požaduje od nás, abychom uznali a přinášeli s radostí pravdu o tom, že jsme stvořenými bytostmi. Musíme se vyvarovat jakéhokoli činu, který by snad vyvolával u ostatních nějakou závislost na nás, a být si při tom vědomi, že jsme byli povoláni ne k tomu, abychom vládli, ale abychom sloužili. Jen jeden je Pán, připomíná nám sv. František. To otevírá široký obzor svobody, především vnitřní svobody, která se projevuje úctou a laskavostí k ostatním. Prostý, skromný život založený na podstatných věcech hlásá, že být a ne mít je primárním cílem života.

Následováním Ježíše, Boha, který se stal člověkem, aby každý muž i žena měli život v hojnosti, hlásáme primární nezcizitelnou hodnotu lidí jako takových, stvořených Bohem jako svobodné lidské bytosti a jím pozvednutých k důstojnosti synů a dcer. Jednoduchý styl života, který sekulární františkáni uskutečňují v nejrozličnějších oblastech (rodina, práce, církev, sociální prostředí), je kvasem v těstě, je to semeno zaseté do půdy, kterému Duch Páně dává vzrůst. Je důležité, když františkánská rodina a zvláště sekulární františkáni vytvářejí místa, kde se toto vše dá vidět a prožívat.

Mohou se naše bratrská společenství stát skutečnými laboratořemi dialogu a společenstvími, otevřenými pro vřelé a bratrské přijetí těch, kdo jsou odlišní? Mohou být prostorem nesobecké pohostinnosti, aby uvítaly, jak říká Písmo, Boží posly, aniž by je znali (Žid 13,2)? Věřím, že je to možné; a ve skutečnosti je naléhavě třeba, aby tomu tak bylo. To nám znova předkládá volbu minority, pokorné a radostné služby: příliš častokrát zůstáváme uvěznění v mocenských hrách právě uvnitř našich bratrských společenství, ve vztazích mezi našimi řády. Když se to děje, mluvíme slovy smrti, a ne naděje. A místo toho se od nás žádá odvaha být tím, čím jsme skrze Boží obdarování.

Za podstatné považuji především toto: nabízet naši spolupráci, abychom vyloučili různé útoky proti životu. Ty se dnes rozšiřují skrze vylučování chudých, nadvládu nad slabšími a radikalizují se v praxi interrupcí, eutanázie, válek, terorismu, ekonomického otroctví, radikálního fundamentalismu a v různých formách násilí jak osobního tak i systémového. Sekulární františkány poznáme zvláště podle toho, že se dávají k dispozici do služby životu, že podporují šíření takového způsobu smýšlení, které dává přednost integrálnímu rozvoji pro všechny.

 

 

 

2.7 Závěr: otevřená budoucnost

V tomto světě, který trpí a který současně ukazuje známky naděje, nás Duch Páně žádá, abychom byli hlasateli nové kultury naděje a solidarity. Duch nás zve, abychom překonávali osobní a kolektivní sobectví ve prospěch sdílení, sebestřednost ve prospěch dialogu a spolupráce; Duch nám doporučuje, abychom byli muži a ženami, kteří milují pokoj a jsou nástroji pokoje a smíření.

Díky Otci veškerého milosrdenství a mnoha bratřím a sestrám již cesta spolupráce, solidarity a dialogu začala. Musíme v ní pokračovat s trpělivostí a odhodláním, s důvěrou a vytrvalostí, protože důvěryhodnost a evangelizační síla naší františkánské rodiny do značné míry závisí na větší otevřenosti k solidaritě a sdílení. Naše řády a bratrská společenství, které žijí rozměry sdílení, modlitby a kontemplace, již jsou nositeli této nové kultury solidarity a naděje. Skutečně, ve světě, kde není snadné hlásat evangelium slovy, jsou přesvědčivá svědectví o Bohu, který je dobro, všechno dobro, nejvyšší dobro (Chvály Boží sv. Františka).

 

 

 

Na závěr tohoto bratrského sdílení, během kterého jsme mohli společně meditovat nad skutečnostmi, na kterých nám zvláště záleží, bych se s vámi rád pomodlil:

Pane, skleň z nás duhu,

viditelné znamení pokoje a smíření,

výraznou duhu spojující obě tisíciletí,

staré i nové.

Znamení z nebe, tebou zasazené,

znamení zaslíbení, které nikdy nezklame,

takže se tato duha stane znamením naděje pro všechny,

znamením tvé lásky ke stvoření,

příslibu tvého Ducha, který obnovuje tvář země.

Kéž tě následujeme v duchu svaté nedočkavosti.

Učiň nás neklidnými, když se cítíme spokojení a sebejistí,

když se stáváme povrchními a malichernými,

když, místo toho, abychom pokračovali,

si myslíme, že jsme již dosáhli svého cíle.

Učiň nás neklidnými,

když uspokojujeme naše srdce mnoha věcmi

a ztrácíme žízeň po tvé přítomnosti

a zaujetí pro mír a spravedlnost.

Nedopusť, aby nás přemohla lhostejnost,

ani slepota před budoucností,

ani fanatický zápal či slepá úzkost.

Daruj nám pokoj, plod setkání s tebou,

citlivost, vlídnost, ohleduplnost,

laskavost vůči každé živé bytosti i všem neživým tvorům.

Zachovej nás bdělé, Pane,

abychom byli vůči sobě navzájem odvážní i soucitní,

vždy pozorní ke tvému slovu,

citliví k pláči chudých,

otevření novým generacím.

Dopřej nám, abychom tě následovali s naprostou věrností.

Ano, Pane, skleň z nás duhu,

znamení naděje pro nový svět.

                                                                       (konec)

                       

                                   Hermann Schalück OFM

                                   (přednáška na generální kpaitule SFŘ v říjnu 1999 v Madridu)

z angličtiny přeložil Petr Alexa OFS, redakčně zkráceno