Egger, Gottfried OFM
Nejkrásněji a nejhlouběji mluví František o Eucharistii ve svém Listu kapitule (2 - 221). Zaposlouchejme se do tohoto textu a rozjímejme trochu o těchto slovech:
„Celé lidstvo ať se chvěje,
celá země ať se třese a nebe ať jásá,
když na oltáři je v rukou kněze
Kristus, Syn živého Boha.
Jak podivuhodná velikost a udivující snížení!
Jak vznešená pokora, jak pokorná vznešenost,
když se Pán všehomíra, Bůh a Boží Syn tak ponižuje,
že se pro naši spásu ukrývá
pod nepatrnou způsobou chleba.
Bratři, vizte Boží pokoru
a před ním si vylévejte srdce!
Pokorně se proto skloňte, a on vás povýší.
Nic si ze sebe proto neponechávejte pro sebe,
aby vás celé přijal, když se vám celý podává.“
Nenapadne nás zde nádherné a přitom úděsné vidění, které měl prorok Izaiáš při svém povolání Bohem (Iz 6,1-5)? Vidí Všemohoucího na vznešeném trůnu. Andělé se neodvažují podívat se Nejsvětějšímu do tváře, jen volají: „Svatý, Svatý...“ Chvalozpěv blažených duchů je tak mocný, že se jím všechno zachvívá. Do hloubky otřesen se prorok zajíká: „Běda mně, je se mnou konec,... Krále, Hospodina zástupů jsem viděl svýma očima!“ Izaiáš znal Boží slovo Mojžíšovi: „Člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu“ (Ex 33,20). Třebas Pán zahaluje svou vznešenost v Oltářní svátosti, přece by nás měla při slavení svatých tajemství vždy znovu naplňovat hluboká bázeň. „Jak vznešená pokora, jak pokorná vznešenost, když se Pán všehomíra tak ponižuje...“ František říká v Chválách Boha (261): „Tys pokora.“ Boží pokora! Milující se nebojí žádné těžkosti a námahy, aby mohl být u milovaného, v milované.
Když nás Bůh tolik miluje, je potom tak nepochopitelné, že si zvolil tuto pokornou cestu, aby mohl být s námi? „Před ním si vylévejte srdce.“ František zde uvádí část verše žalmu, který v plnosti zní: „Lidé, doufejte v něho v každé době, před ním vylejte své srdce, Bůh je naše útočiště“ (Žl 61/62,9). My si často vyléváme svá srdce před svými bližními. Myslím, že je to dobré a potřebné. Potřebujeme někoho, komu bychom se mohli „bez obav projevit své potřeby“ (Řehole 6) . Všechno patrně nebudeme nikdy moci říci. Tím spíše můžeme jít k Bohu. Na něho hoďme své starosti, před ním zcela vylejme své srdce!
Slavení Eucharistie nám k tomu vždy znovu poskytuje příležitost, avšak také adorace před Nejsvětější svátostí. Není opravdu nic, co bychom mu zde nemohli říci! Potom budeme opravdu jednat v duchu našeho Zakladatele, který říká: „Nic si ze sebe proto neponechávejte pro sebe, aby vás celé přijal, když se vám celý podává.“ Zcela se nám daroval, proč bychom mu my měli něco upírat? Z toho, co jsme rozjímali, může nám být na pomoc toto: Snažme se, abychom se na to velké dění mohli dobře připravit. Milující si nechávají na sebe čas, mnoho času! Využijme ty vzácné minuty, kde je nám Kristus v přijímání zvlášť blízký, ke klanění, děkování a chvále, k prosbě o odpuštění, k prosbě o jeho pomoc pro své nastávající denní dílo.
Přicházejme tak často, jak můžeme, k tiché adoraci Nejsvětější svátosti, a pokračujme tak v díkůčinění po přijímání, někdy možná příliš krátkém. Vždyť i František byl naplněn živou vírou v trvající přítomnost Krista v Eucharistii, neboť o tom říká v Odkaze (2 - 111): „Pán mi dal takovou víru, že jsem se v kostelích modlil takto prostě: Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, tady i ve všech tvých kostelích na celém světě a chválíme tě, protože svým svatým křížem jsi vykoupil svět.“
Bratr František a sestra Klára obnovili církev své doby v neposlední řadě svou žhavou úctou k Eucharistii. Vroucí spojení obou s církví je neseno přesvědčením, že Kristus svou církev miluje a v této církvi nadále žije. Kristus však nežije jen v evangeliu, které církev hlásá, ale zvláštním způsobem ve svátostech. Proto mají k Eucharistii nejvyšší úctu, neboť skrze ni se cítili spojeni se všemi údy jejího těla: „Klaníme se ti tady i ve všech tvých kostelích na celém světě a chválíme tě, protože svým svatým křížem jsi vykoupil svět.“
V Eucharistii vidí František vrchol bratrského svazku se všemi lidmi. Tak nevidí v přijímání jen vroucí spojení s Pánem, ale také se všemi bratry a sestrami, ano s celou církví. Zřejmě bychom si toho měli být i my více vědomi, když přijímáme tělo a krev Páně. Spojení se všemi bratry a sestrami prostřednictvím eucharistického chleba z nás vytváří Kristovo tajemné tělo. Nedává nám to stále znovu zamýšlet se nad naším vztahem a jednáním s bližními, s mojí spolusestrou, s mým spolubratrem? Učení sv. Františka o Eucharistii můžeme patrně nejlépe shrnout jeho vlastními slovy, když říká: „Lásku toho, který nás tak miloval, musíme pokud možno oplácet stejnou láskou“ (2 Cel 196 - 784).
Eucharistie je pro oba světce z Assisi v neposlední řadě pokračováním zjevení Kristovy lásky. Z lásky k nám všem se stal chlebem, z lásky k nám se vydal v oběť na kříži. Děkujme stále znovu za tak veliký dar Eucharistie! Chvalme Boha za jeho nekonečnou lásku, kterou nám stále znovu dává svého Syna v nepatrných způsobách chleba a vína. Tato darující se láska stále znovu vyzývá sv. Františka, aby dával odpověď lásky, a on nás chce spolu se sv. Klárou, která tak jako on žila s vroucností ze síly Eucharistie, pozvat k této odpovědi lásky, když říká: „Nic si ze sebe proto neponechávejte pro sebe, aby vás celé přijal, když se vám celý podává.“
Gottfried Egger OFM
Auf dem Weg mit Bruder Franziskus und Schwester Klara (rukopis),
z němčiny přeložila Sr. M. Annuntiata Kopecká OSC