Vzpomínky na Francii - 3. Bourg-en-Bresse & Ars & Puy-en Velay
Matějka, Pacifik OFMCap.
Dne 30. srpna odpoledne jsem z Paříže odjel do společného noviciátu francouzsky mluvících zemí v Bourg-en-Bresse. Doprovázel mne jeden z definitorů, s legračním jménem „Jo“ (čti: žo) Coz, který tam měl dávat vstupní rekolekci budoucím novicům, a tak jsem byl ušetřen dlouhého hledání kláštera. Pro cestu jsme použili slavný „TGV“ (superexpres, který běžně přesahuje rychlost 300 km za hod.), takže jsme tam byli ani ne za dvě hodiny. Novicové pro rok 2000-01 jsou dva. Sébastien je z Belgie a Bruno je z Jižní Francie. Jejich novicmistr je původem z Brazílie. Je to jeden ze čtyř Brazilců, kteří vypomáhají ve Francii. Jmenuje se Lori Vergani. Skutečnost, že novicové měli o program postaráno, byla pro mne výhodná, protože br. Lori mne tím pádem mohl dopravit a doprovodit do Arsu, který jsem již mnoho let toužil navštívit. Nejdříve ale bylo třeba přežít noc.
Po přečtení životopisu sv. faráře Arského, který mne svého času uchvátil, jsem žil v přesvědčení, že kvůli sv. Janu Maria Vianney byla do Arsu vybudována železniční trať. Současná skutečnost je však taková, že vlak tam nejezdí vůbec a autobus jen párkrát do roka! Nejbližší vlaková zastávka je v 7 km vzdáleném Villefranche sur Saône. Odtud už je nutné jít pěšky nebo použít taxi. Proto jsem byl vděčný, že mě tam Lori mohl zavést. Navzdory odloučenosti je to však místo známé. Je zde mezinárodní seminář, kam kněží z celého světa přijíždějí, aby si zde vykonali exercicie. Je zde dům františkánek, kam jezdí mladí Francouzi všech tří františkánských větví na různá formační setkání. Na každém kroku se zde člověk setkává s výroky sv. faráře Arského Zvláště mne zaujaly tyto: „Společenství, to je věcí všech.“ „Kněz je mezi Bohem a lidmi jako sklenice mezi světlem a našima očima.“ „Čím více se ochuzujeme pro Ježíše Krista, tím více jsme bohatí v Ježíši Kristu-„ „Křesťany jsme jen do té míry, nakolik je mezi námi jednota.“ „Neexistuje činnost, která by vůči Bohu byla indiferentní.“ „Abychom šli přímo do srdce, je třeba jít přes žaludek.“ „Nemyslete na minulost … Žijte!“
Při zpáteční cestě jsme projížděli přes Châtillon sur Chalaronne, kde sv. Vincenc z Pauly založil Dcery milosrdné lásky. Mnoho jsem s Lorim mluvil o tom, proč kapucíni ve Francii nenosí na veřejnosti hábit. Vysvětloval mi, že v šedesátých letech, které bychom mohli asi srovnat s našimi padesátými léty, lidé plivali po řeholnících, vylévali na ně nočníky z oken apod. Církev byla tehdy obviňována, že je proti pokroku vědeckému (protože hlásá stvoření světa) i sociálnímu (protože tehdy existovala velká bariéra mezi církví a dělníky). Ještě dnes je naprosto vyloučené nosit na kterékoli škole nebo na úřadě jakýkoli znak náboženské příslušnosti (např. větší křížek). Na ulici však občas křížek na krku k vidění je. Občas i dnes prý lidé dělají na řeholníky „kva-kva“. Státní zákony vyžadují naprostou absenci náboženského prvku na školách a úřadech. Je to zvláště ze strachu před muslimy, kteří by tam chtěli prosadit své zákonodárství, ale také před sektami, které jsou zde zvláště nebezpečné. Bratři noviciátní komunity nosí hábit jen na nešpory s lidmi v kostele, a to ještě ne všichni, protože někteří, jak jsem zjistil, ani hábit nemají! Po obědě jsem se rozloučil s bratry, a již jsem musel zase pokračovat v cestě směrem do Saint-Étienne, kde jsem měl prožít většinu svého pobytu ve Francii. O tom ale povyprávím až příště.
Dnes ještě vzpomenu na jednodenní cestu do Puy-en Velay, kterou jsem sice vykonal později, ale do tohoto kontextu se hodí. Je to jedno z nejstarších z pěti či šesti velkých středověkých východisek pro pouť do Compostelly. Město položené v údolí je obklopeno několika sopečnými vyvřelinami, které útesovitě ční do okolí jako jehly.
Na nejvyšší z nich je postavena kaple z 10. století zasvěcená sv. archandělu Michaelovi, která vypadá jako zakletý hrad z pohádky. Byla postavena jako vzpomínka na vůbec první pouť Francouzů do Compostelly, kterou vykonal biskup města Puy Gothelscalk v letech 950-951.
Na protilehlém strmém kopci střeží město 16metrová socha Panny Marie Ochránkyně Francie [Notre Dame de France] (která je současně rozhlednou). Byla postavena po vítězství v bitvě u Sevastopolu dne 8. září 1855 (svátek Narození Panny Marie). Generál Pélissier tenkrát poprosil místního biskupa, aby požádal Napoleona III. o několik děl ukořistěných nepříteli (bylo jich použito 213) a z nich byla socha zhotovena (i s podstavcem měří 22,7 m). Samotná socha váží 110 tun.
Uprostřed mezi těmito dvěma vyvýšeninami je vystavěna úchvatná středověká románská katedrála s orientálními a maurskými prvky, do které vede z města schodiště s 134 schody zakončené pod podlahou chrámu cedrovým portálem z 12. století. Sama katedrála je postavena na skále, ale ¾ jejího půdorysu jsou odvážně položeny na 17metrových pilotách do okolního níže položeného terénu. Její nejstarší část byla postavena v roce 430 na místě, které označila Panna Maria při jednom ze svých zjevení. Na místě původně pohanské druidské svatyně vzniklo tak druhé nejstarší (po Chartres) mariánské poutní místo Francie. Prastarý drobný kostel o rozměrech 12 x 24 m stál na místě „skály horeček“ která svým názvem upomíná na četná zázračná uzdravení. Nad hlavním oltářem katedrály se nachází milostná socha Černé Madony, kterou svatyni daroval král sv. Ludvík IX. při návratu ze 7. křížové výpravy. Socha z cedrového dřeva pochází z Egypta a byla zhotovena Kopty. Nyní je však v kostele již jen její kopie z roku 1856, protože původní sošku spálili revolucionáři v roce 1794. Vždy 15. srpna bývá soška nesena ve slavném procesí ulicemi města.