Říský, Bernard OFM

Juvenát

Už ve středověku měli biskupové povinnost založit katedrální školu pro výchovu kněžského dorostu i laických úředníků. V Praze měla tato katedrální škola asi třicet systemizovaných míst pro chlapce, kteří byli pak živeni i šaceni kapitulou a biskupem. Zpívali a ministrovali při bohoslužbách. Byli to žáčci – ďáčci – diakoni = služebníci.

Stejným způsobem se starali i mniši o svůj dorost. Později vznikaly řehole, které se cele věnovaly vzdělání mládeže (například školští bratři, piaristé aj.).

Církvi je třeba děkovat za vznik a rozvoj vzdělání v Evropě. Postupem času se církev věnovala i střednímu školství a vznikala řádová gymnázia, zřizovaná jednotlivými kláštery.

Za doby osvícenství v 18. století byla řádová gymnázia tlakem ze strany státu zlikvidována a udržela se jen biskupská gymnázia, která měla vychovávat kněžský dorost, a proto měla na své žáky vysoké požadavky. Například v kroměřížském arcibiskupském gymnáziu byla mezi válkami dvojjazyčná výuka, protože velká část arcidiecéze měla německé farnosti. V některých předmětech byly žákům dávány domácí úkoly z učiva vyšších ročníků. Studenti si byli vědomi vysoké úrovně své školy a byli na ni hrdí. Proto přijímali přísnou kázeň – na vycházky chodili ve dvojstupech v černých kabátech a s kloboukem na hlavách – my jsme jim říkali „kavoni“. Při promítání filmů dozor mající vychovatel - profesor líbání partnerů na plátně chytal do klobouku.

Řády neměly povoleno mít vlastní školství, a tak zřizovaly pro výchovu dorostu a pro pomocné služby při bohoslužbách tzv. juvenáty.

Naše provincie měla tři – dva pro Čechy:  v Praze a v Uherském Hradišti, a pro Němce v Moravské Třebové. Studenti pak chodili do státních škol, nebo na nich skládali zkoušky. Do juvenátu nebyli vybíráni chlapci jen podle míry nadání – nešlo jen o výchovu kněžského dorostu -, ale i ze sociálních důvodů. Byly to jen malé skupiny studentů, o něž se staral určený kněz – prefekt.

Pražský juvenát skončil odchodem o. Inocence do noviciátu a hradištský byl převeden do Kroměříže.

O. Kapistrán Vyskočil, pocházející z Postoupek u Kroměříže, za svého provinciálování – byl pětkrát zvolený provinciálem, naposled v roce 1946 a díky zrušení řádu byl jím až do své smrti v r. 1056 -, zrušil klášteřík Na Skalce u Mníšku pod Brdy a převzal piaristy opuštěný klášter v Kroměříži v roce 1928-9. Kroměříž byla nazývána hanáckými Aténami. Kromě arcibiskupského gymnázia tam bylo státní reálné gymnázium, reálka, učitelský ústav a hudební škola. Proto sem byl převeden juvenát z Uherského Hradiště. Začal ve třicátých letech v budově starého kláštera. Tam bydlel ještě pan kanovník Antonín Pavlík s hospodyní „Gabrielkou“ a pan rada Stratil se svou hospodyní, starou dámou. Oba byli už v důchodu. (Za války bylo v Kroměříži 70 kněží!)

Hospodyně pana kanovníka chovala prasata na dvorečku v kvadratuře, odděleném prkenným plotem od studentského hřiště. V přízemí byly dvě studovny, tzv. muzejníky, vedle kuchyně jídelna s okénkem, jímž se podávalo jídlo a z něhož nás někdy bratr Didak Šenk povzbuzoval: „Kluci, pořádně se najezte, dneska je půst, ať ho vydržíte!“ Za fortnou, která byla za dveřmi do sakristie, byla prádelna a žehlírna, kde dvě dobré ženy pečovaly o naše svršky i spodky. Ještě dále byla koupelna se třemi čtyřmi sprchami.

Pod přísnou rukou o. Filipa Hladkého,  který používal jako symbol své moci rákosku,  jsme tam žili pokojně – kromě starostí se školou. Jen za války, když jsme měli vyučování odpoledne – některé školy byly totiž zavřeny a jejich žáci chodili do gymnázia na dopolední vyučování – nás dráždili otcové, když přetahovali čas svého oběda a my museli pak čekat na chodbě. Jiří Mazanec namaloval velký plakát – rád kreslil levačkou – se zoufalým budíčkem bijícím se pěstmi-kladívky do hlavy, že se už přiblížil čas jít do školy. Sympatie vedení si tím moc nezískal. 

Rektorem konviktu byl o. Filip Vojtěch Hladký, který byl představeným po odchodu P. Michala Zimříka, který v roce 1938 opustil řád a stal se diecézním knězem. Dále tam byl o. Izidor Jankech, řečtinář a latinář, ovládající řadu živých jazyků. Prefektem byl P. Stanislav Juřík, který se stal r. 1939 novicmistrem a po něm se stal prefektem P. Inocenc Kubíček, který studoval přírodní vědy a chemii, a pak Jánoš Danišovič, který si po válce udělal doktorát.

V poschodí jsme užívali dvě velké ložnice-spálny a umývárnu s plechovými umyvadly na drátěné trojnožce. Sousedila s pokojíkem Jozífka Skoumala, nevidomého varhaníka, který nás taky učil hrát na housle. Chodba sousedila s presbytářem kostela a měli jsme k dispozici oratoř s krásným dřevěným arkýřem do presbytáře. Na konci chodby byly záchody, splachovací. Místa jsme moc neměli, jen vodovod byl pro nás, venkovské kluky, přepychem. Početní stav se sice měnil, ale vždy nás bylo něco kolem padesátky.

 Protože se počítalo s větším počtem studentů, provincie se rozhodla vybudovat novou kolej Pod Barbořinou.