Pravý čas pro Evropu
Mlčoch, Lubomír OFS
V čase adventním se na zámku Vilémov konala soutěž patnácti nejlepších týmů středoškolských studentů z celé republiky „Europa nostra“: soutěžilo se v oboru znalostí o Evropské unii. Týmy si vylosovaly jednu ze zemí „evropské patnáctky“, aby pak v simulovaném vyjednávání obhajovali její barvy. Šlo o první akci „Nadace pro mezinárodní studia“ po smrti jejího zakladatele a majitele zámku Vilémov, profesora Reiského (viz minulé číslo „Poutníka“). A tak se mi vybavila jedna z promocí, která se konala zrovna před novým „Dnem české státnosti“. Evropská unie se stává jablkem sváru našich politiků a jeden z nich ve Vilémově informoval o přípravě zákona o referendu, podle kterého budeme my všichni - i františkáni - rozhodovat o tom, zda se Česká republika má či nemá připojit k rodině evropských národů. Tolik na vysvětlenou, proč chci nabídnout své zamyšlení i přátelům svatého Františka.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Na poslední doktorandské promoci ve Velké aule Karolina mne oslovil název jedné z doktorandských prací natolik, že jsem se pokusil překonat bariéry oborové a začetl se do teologického traktátu „V pravý čas“, výkladu jedné z nejpozoruhodnějších sapienciálních knih Starého zákona, knihy Kazatel (Ing. ThLic. Pavel Větrovec: „V pravý čas“- 3. kap. knihy Kazatel, doktorská disertace, Katolická teologická fakulta UK, Praha 2000). Nehodlám se zde věnovat sporům o autorství Knihy - dle jedné hypotézy jde o dílo krále Šalomouna - ale shoda je v tom, že jde o moudrost, k níž se staří Izraelité dopracovávali přinejmenším před třemi tisíci lety! Nebudu ani vážit, zda jde o moudrost skeptickou, podle níž „všechno je marnost a nic než marnost“, či o moudrost přece jen vzbuzující naději pro člověka. Základním tvrzením knihy Kazatel je objev, že mezi časností a věčností má všechno svůj pravý čas: pro člověka, pro národy i pro celé civilizace. Nuže: jaký je ten „pravý čas“ pro Evropu na začátku třetího tisíciletí po Kristu, a jaký je ten „pravý čas“ pro nás Čechy v kontextu evropském? Dovolte mi malé zamyšlení z hledisek pro nás ekonomy, politology, historiky či právníky ne zcela samozřejmých.
Ke svému zamyšlení jsem čerpal ze dvou prací úzce svázaných s Karolinem, tímto srdcem naší univerzity. V loňském jubilejním roce v Malé aule nakladatelství Karolinum prezentovalo knížku spectabilis proděkana fakulty pedagogické, docenta Otakara Fundy „Znavená Evropa umírá“. Letos nakladatelství Vyšehrad vydalo v řadě „Sofia“ knihu úvah profesora Mikuláše Lobkowicze „Duše Evropy“, která zahrnuje mj. jeho proslov ve Velké aule Karolina při příležitosti, kdy mu byl udělen čestný doktorát, před dvěma lety. Obě knížky jsou svým předmětem i svou reflexí filosofickou a teologickou velmi podobné, autoři však dávají na obdobné otázky rozdílné odpovědi. Jaký čas je ten pravý pro Evropu dnes?
Někdejší protestantský teolog Otakar Funda - nyní humanista a kritický realista a racionalista - sugestivně dokládá, že Evropa se vzdaluje svým kořenům, a naši kulturu vidí bez budoucnosti. Soumrak evropské civilizace nezachrání ani nové smýšlení, ani věda, ani ekologické iniciativy: jsme totiž příliš krátkozrací, příliš sobečtí a příliš pohodlní. Fundova Evropa se nachází v času úpadku, zmaru, pracuje na svém zániku.
Mikuláš Lobkowicz se rovněž zamýšlí nad duchovním odkazem Evropy a hlásí se k odpovědnosti křesťana za budoucnost. I on vidí všechna ta ohrožení kulturní, mravní i ekologická, krizi pravdy a poznání. Dokládá však, že Evropa se nemůže a nesmí zbavit své tradice, víry a „odpovědnosti před Bohem“ jako střevíčků, z nichž jsme už vyrostli.
Rozdíl v odpovědi těch dvou pokud jde o „pravý čas pro Evropu“ spočívá právě ve ztrátě víry u jednoho, a v o to silnějším přimknutí se k Bohu u druhého. U Fundy pracuje všechno v evropské civilizaci jakoby k vlastní zkáze, a to zdánlivě s železnou nutností, jakou společenským zákonům sugeroval už marxismus. Pro člověka víry však zůstává prostor budoucnosti otevřený, i v situacích lidsky bezvýchodných zůstává naděje na milost shůry, jakýsi ten stupínek volnosti, naší svobody. Lobkowiczova Evropa je tedy kulturou, civilizací a kontinentem, který potřebuje duchovní obnovu a novou evangelizaci. Ten pravý čas pro Evropu je časem nové milosti, nových vykročení a čas práce na produchovnění našeho příliš zmaterializovaného světa.
A co my Češi? Pro historické příklady správného porozumění „znamením času“ i pro selhání a promarnění „pravého času“ ve vztahu k Evropě nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat na tapisérii, která vévodí Velké aule Karolina. Kníže Václav učinil na úsvitu české státnosti zásadní geopolitické a strategické rozhodnutí, které ho stálo život. Svůj „pravý čas“ státníka pochopil jako čas umírání a osobní oběti. Díky jeho oběti mohl o tři století později jeho příbuzný Karel učinit ze své doby „čas budování a zakládání“ a mohl z Prahy řídit nadnárodní evropskou říši. Množství Karlových zakladatelských činů přetrvává již sedmé století, neboť budoval na skále víry. Václav je pro některé z nás patronem země a přešel z času mu vyměřeného do věčnosti. Karel IV. je pro mnohé z nás „Otcem vlasti“, uznávaným i široko daleko v Evropě. Jeho syn Václav IV. se pokusil dosáhnout na otcovu císařskou korunu a vládnout Evropě, ale ukázalo se, že mu to nebylo souzeno, a nakonec nezvládl ani svou roli vladaře doma v Čechách. Kromě řady jiných chybných kroků vsadil na nepravé vlastenectví a z evropské univerzity svého otce učinil bezvýznamné regionální učiliště. Vládce, který nepochopil „pravý čas“ pro země koruny české - a tak po jeho smrti následoval čas zabíjení, boření a ničení…
Ale pojďme blíže našim časům. Když se nachyloval čas rozpadu „reálného socialismu“, přišel František kardinál Tomášek blahé paměti s moudrou iniciativou „Desetiletí duchovní obnovy národa“. Rok, který vyzvedl pokornou českou princeznu Anežku Přemyslovnu na oltář, znamenal také čas rozpadu systému, který již 40 let předtím špatně pochopil „znamení doby“. Nastal čas znovu nabyté svobody a čas budování kapitalismu, v jehož výkladních skříních jsme se u sousedů zhlédli. Zbývající léta duchovní obnovy národa jaksi ustoupila do pozadí, vybledla, jakoby ztratila na významu. Aby mi bylo dobře rozuměno, nechci vůbec mentorovat společnost z jakéhosi piedestalu křesťanské dokonalosti: tato ztráta smyslu pro „pravý čas" postihla - alespoň v části devadesátých 20. století - i křesťany, a snad i církve. Tragičnost této ztráty smyslu pro znamení doby se mi zdá vystihovat věta, kterou mi oponoval jeden z čelných představitelů dnes již zaniknuvšího Svazu křesťanských podnikatelů: „Na morálku teď není čas!“ Zdá se, že v hierarchii hodnot transformace jsme všichni ne dost hluboce pochopili, co je tím pravým časem pro nás. Systémová změna dominovala nad potřebou kultivace právního a morálního řádu, a tak se stalo, že mnohé instituce budované „na písku“- za cenu zpronevěření se tisíciletým etickým zásadám - se již po několika letech rozpadaly jako domečky z karet.
Dopracováváme se k poznání, že kapitalismus stojí a padá s důvěrou. Začínáme chápat, že bez morálky a bez vlády zákona se prosperita nedostaví. Zrajeme ke hlubšímu pochopení „pravého času“ pro nás Čechy na počátku 21. století. Vraťme se ke dlouhodobé a pracné - leč jedině nadějné - cestě duchovní obnovy národa. Bude to také to nejlepší, čím můžeme přispět Evropě, k níž jsme kdysi docela čestně patřili a k níž chceme čestně patřit i v budoucnu. Věřme, že naše stará dobrá Evropa s námi neumře. Výpověď Otakara Fundy je silným, varovným mementem. On sám by byl určitě šťastný, kdyby se ukázalo, že se mýlil.
A ještě jedna rada, tentokrát od Mikuláše Lobkowicze. Ve studii „Intelektuál: prorok, nebo metafyzický revolucionář?“ varuje : „Velké nebezpečí, jemuž je intelektuál vystaven, spočívá v tom, že bude milovat ideje, že je bude milovat víc než lidi.“ Buďme pravými intelektuály se smyslem pro znamení času - schopni rozumem a darem ducha moudrosti rozpoznat ten „pravý čas“ a s vůlí dostát tomu, co po nás osobně tento „pravý čas“ žádá. Varujme se pokušení podlehnout vlivu ideologií a doktrín - v jejichž jménu už bylo obětováno pravé štěstí tolika lidí.
Lubomír Mlčoch OFS
Promoční projev děkana FSV UK k absolventům magisterských mezinárodních teritoriálních studií, Karolinum 26. září 2001 – redakčně mírně zkráceno