Egger, Gottfried OFM

 V kapli vtisknutí jizev na La Verně je na kameni, na kterém dostal František jizvy, gotickým písmem v kruhové podobě vytesán latinský nápis: „Zasvitla záře nebes, nové slunce zazářilo, František, kterému se ZDE zjevil božský seraf a právě ZDE mu vtiskl jizvy do rukou, nohou a v bok, když prosil, aby směl nést kříž ve svém srdci, ve svých slovech a ve svých skutcích.“ Napříč pak stojí ještě tato věta: „Pane, ty jsi ZDE vtiskl svému služebníku Františkovi znamení našeho vykoupení.“

 Ježíšův kříž a utrpení provázely sv. Františka po celý život. Stigmatizace nebyla prostě ojedinělý mystický vzlet, ale ovoce toho, co po celý život nosil ve své duši, počínaje zážitkem u sv. Damiána až po La Vernu. František byl poznamenán trpícím Kristem, a proto měl velkou schopnost soucitu se všemi tvory. Jednou se modlil na hoře La Verně: „Můj Pane, Ježíši Kriste, za dvojí milost tě prosím, abys mi ji učinil, dříve než umřu; první je, abych za svého života pocítil v duši a na svém těle, pokud je to možno, tu bolest, kterou jsi ty, sladký Ježíši, snášel v hodině svého přehořkého umučení. Druhá je, abych cítil ve svém srdci, pokud je to možné, tu přenesmírnou lásku, kterou jsi ty, Synu Boží, byl zanícen, abys ochotně snášel tak veliké umučení pro nás hříšníky“ (Kvítky, O svatých stigmatech 3 - FP 1919).

 Kříž se stával čím dál víc jeho obrazem k rozjímání, jeho velikým tématem, jeho knihou. Stále znova procházel v duchu zastaveními Ježíšova utrpení, jak jsou popsána v Novém zákoně. Toto léta trvající zabývání se křížem a stále výraznější citlivost pro utrpení vedly nakonec r. 1224 k události, kterou nikdy nebude možné zcela objasnit. Rány, které František již dlouho nosil ve své duši, vyrazily navenek a poznačily jeho tělo. Toto viditelné vtisknutí jizev byl konec cesty, kterou začal světec ve sv. Damiánu.

 Ve všem chtěl být podobný Kristu. Tato touha dala bratru Františkovi nový pohled na život. Kříž byl hluboce zakořeněn v jeho srdci. Jeho život se stává spolužitím a spolutrpěním s ukřižovaným Pánem. Přitom mu ale nejde jen o nějaký pocit, který by zůstal nezávazný, ale jedná se mu o skutečné odumření světu, aby žil v Kristu. Přijetí ran je už jen zpečetění této cesty.

 Všechno, co se událo předtím, rány  duše, pokořování, zklamání z bratří, vědomě nesené tělesné bolesti, to vše bylo současně přípravou na tuto událost. Byla to odměna jeho důsledného života podle evangelia, za to, že nesl a snášel svůj život se všemi výškami a hloubkami ve velkém i malém, za nezkrotné úsilí o dokonalost a spodobení s Kristem. František následoval Krista nesoucího kříž až na samý konec.

 Prameny udávají různá místa, jak vypadala pašijová cesta sestry Kláry. Chtěla se zcela spojit s tou láskou, která se plně obětovala pro člověka. Její kontemplace není ani tak vášeň jako spíše spoluúčast na utrpení Kristově. Tak vstupuje i ona do pašijové zbožnosti sv. Františka. Její duch byl jakoby zakořeněn do ukřižovaného Krista a vzpomínka na utrpení Páně ji často uváděla do pláče. Opětovně se modlívala Hodinky o utrpení Páně, které složil bratr František. Aby si stále připomínala utrpení Krista, opásávala se pod šatem vedle obvyklého kajícího pásu ještě provazem s uzly. Sestry učila, aby na prvním místě měly v srdci vzpomínku na Ukřižovaného, a svá nejúchvatnější slova nacházela vždy, když se zamýšlela nad utrpením Páně, Klářina duše se stravovala, když myslela na utrpení Páně (srov. Celano, Život 31 - FP 3217). Opět nacházíme sestru Kláru po boku bratra Františka v jeho askezi a v jeho mystice pašijové zbožnosti.

 My všichni jsme povolání k následování kříže. Ježíš nám říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“ (Mt 16,24). S tímto výrokem o následování kříže se setkáme v Písmu sv. nejméně pětkrát. Jednou jsem v nějakém časopise četl průpověď, která mě oslovila, neboť obsahuje hlubokou pravdu: „Postav se vedle kříže, postav se pod kříž, kolem kříže neprojdeš!“ Ano, tak to je: v našem životě se stále znovu vynořují kříže, někdy křižovatky, které rychle necháváme za sebou, ale také křížové cesty, na které musíme jednoduše vstoupit. „Kolem kříže neprojdeš!“ Nikdo z nás se mu nemůže vyhnout. Patří k lidskému životu, a patří k němu i to, že se s ním musíme vypořádat.

 Kříž k nám může přijít v různých podobách: jako tělesné utrpení, jako nemoc nebo duševní zátěž, jako neúspěch či selhání, zkrátka jako skutečnost, že nemohu přijmout sebe takového, jaký jsem, svou povahu, své mně chybějící schopnosti, své duševní zvláštnosti. Tu se nám jako křesťanům a lidem františkánského ducha klade otázka: Jak se já setkávám s křížem? Jak se já stavím ke kříži?

 „Chcete-li získat Krista, nehledejte ho nikdy bez kříže!“ řekl Jan od Kříže r. 1590 mladému řeholníkovi. Tu nemluví prostě teoretik, ale muž, který byl opravdu po celý život poznamenán křížem. Kříž nemusíme vyhledávat, ale když přijde, pokusme se ho přijmout jako Kristus, v něm růst, dozrávat a vnitřně sílit. Já vím, to se snadno řekne. Ve všední den to vypadá často docela jinak! A přece, buďme si vědomi: Na františkánské cestě, na cestě následování Ježíše, máme jeho pozvání následovat ho a nést kříž, přijmout to, co je pro nás křížem, co se nám příčí. Mnohé z toho, co se nám příčí, lze narovnat. Ale jsou i věci, které nám jdou napříč po celý život, které nemůžeme změnit. Právě toto napříč je něco jako stín v našem životě (srov. 4. Žít s vlastním stínem). A tento stín jde s námi. Můžeme se pokusit vyhnout se mu, uskočit z něj, tak jako ten muž, který před svým stínem utíkal a utíkal, až padl mrtvý, protože svému stínu nemohl uniknout.

„Kolem kříže neprojdeš!“ Přijmout svůj kříž znamená nakonec přijmout své vlastní umírání, svou smrt. Tedy vědomě: můj život zde je jen přechod, transitus. Tak nést kříž může znamenat stárnout bez zahořklosti, když řeknu své ano k tomu, že teď už nemohu tolik chodit a pracovat a snad se ani nedokážu modlit tak jako dřív; tedy přijmout, když moje síly a možnosti ustupují, a nevzpírat se proti tomu. Vzít svůj kříž může znamenat zůstat klidným, a to ne z rezignace, když někdo řekne, že se zkrátka nedá nic dělat, ale z hluboké důvěry: je tady někdo, komu mohu důvěřovat, kdo mému životu dává smysl - i tam, kde zjišťuji, že nedosáhnu cíle, které jsem si stanovil.

Gottfried Egger OFM

Auf dem Weg mit Bruder  Franziskus und Schwester Klara (rukopis),

z němčiny přeložila Sr. M. Annuntiata Kopecká OSC