Velká touha lidského srdce – být přijímán

Prievalský, Gabriel Pavol OFM

Kniha Genesis říká, že „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil“ ( Gn 1,27). Při interpretaci tohoto textu exegeti zdůrazňují, že ne natolik člověk jako jednotlivec – muž nebo žena – je Božím obrazem, ale spíše člověk v jednotě s druhým člověkem. Do lidské přirozenosti Bůh vštípil základní směřování k druhému, ať už k Bohu (to na prvém místě), nebo k bližnímu.

Každý z nás zakouší, že „není dobré být samotný“( Gn 12,18), proto neustále hledáme jednotu s Bohem, ale také s jinými lidmi. Nic tak bolestně neprožíváme jako nechtěnou samotu a izolovanost pro svou osobní neschopnost navázat kontakt s ostatními nebo proto, že nás ostatní nepřijímají. Velká touha po jednotě a lásce se v člověku realizuje různými formami a v rozličných rovinách. V zásadě bychom mohli rozlišit tři úrovně mezi osobními vztahy: akceptování, přátelství a manželství.

Zaměříme se na akceptování, potřebu být přijatý, neboť to je jedna z nejhlubších potřeb lidského srdce.

 

 

 

Přijetí všeobecně

Každá lidská bytost si přeje, aby si jí lidé vážili. To neznamená, že chce od druhého slyšet, jakou pro něho má hodnotu. Nepochybně je objevuje tato touha, ale není základní. Možno říci, že každý člověk chce být milován, ale také zde musíme mít na paměti vícevýznamovost tohoto slova: protože pro někoho je láska cosi vášnivého, pro jiného cosi romantického, pro jiného cosi sexuálního. Existuje však také hlubší láska, láska přijímání, akceptování. Každá lidská bytost touží po tom, aby byla přijatá, uznaná; aby byla přijatá taková, jaká je. Nic v lidském životě nemá tak trvalý a osudový účinek jako zkušenost, že nejsme plně přijatí. Když nejsem přijatý, něco se ve mně hroutí. Nechtěné dítě je poškozené v kořeni své bytosti. Žák, který necítí přijetí od svého učitele, se nebude učit. Člověk, který cítí, že ho kolegové v práci nepřijímají, bude trpět žaludečními vředy a doma bude otrávený. Mnohé životní příběhy odsouzených ukazují, že v některém bodě své lidské cesty zabloudili, protože nebyl nikdo, kdo by je skutečně přijal. A stejně může být nešťastný i řeholník, když necítí přijetí svou komunitou. Život bez přijetí je životem, ve kterém není splněna ta nejzákladnější lidská potřeba.

Být přijat znamená, že mi lidé, se kterými žiji, dávají pocit důvěry v sebe; dávají mi pocítit, že mám hodnotu sám o  sobě. Jsou šťastni, že jsem tím, čím jsem. Přijímání znamená, že smím být tím, čím jsem. To znamená, že se mi dává prostor pro růst. Nemusím být jinou osobou než kterou jsem. Ani nejsem omezený svou minulostí, to znamená, jaký jsem. Dává se mi příležitost rozvinout se a přerůst poklesky minulosti a momentální přítomnosti. Možno říci, že akceptování znamená osvobozování. Jen když jsem milovaný v tomto hlubokém smyslu úplného přijímání, mohu se stát sám sebou.

Přijmout nějakou osobu neznamená nevidět její nedostatky a pokoušet se je obejít nebo je ospravedlňovat. Akceptovat zajisté neznamená říci, že všechno, co ta osoba dělá, je dobré a správné. Pravdou je pravý opak: když popírám nedostatky některé osoby, pak je ve skutečnosti nepřijímám. Každého mohu přijímat jen v jeho celistvosti, to znamená s jeho dobrými, ale i zápornými stránkami. Přijímání však znamená také to, že o nikom nikdy si nemyslím, že za nic nestojí.

Lidé, kteří nejsou přijatí, vynucují si přijetí, kterého se jim nedostává. Nejčastější příznaky jsou:

-         vychvalování se – skrytě nebo otevřeně si opatřují uznání, po kterém touží;

-         strnulost – nedostatek přijetí nese s sebou nedostatek jistoty na životní cestě. Takoví lidé nemaní odvahu pokročit o krok dále;

-         pocit méněcennosti;

-         autoerotismus (masturbace) nebo jiné povrchní uspokojení: hluboko v nitru nepřijatého člověka je tak velká potřeba pocitu štěstí v přijetí, že se pokouší povrchním způsobem najít něco, čeho může dosáhnout bez velkého úsilí;

-         touha po důležitosti – strašná síla vnucovat se, přehnaně se dožadovat pozornosti, sklon cítit se ohrožený, sklon přehánět, špatně hovořit o jiných, sklon druhé podezřívat.

Tím, co jsme dosud řekli, jsme si chtěli udělat obraz o tom, co znamená přijetí všeobecně. Nyní se zaměříme na přijetí sebe a pak na přijetí druhého.

 

 

 

Přijetí sebe sama

Východiskem pro přijetí sebe sama je základní pravda naší víry, je Bůh je láska. Od Boha jsem přijatý takový, jaký jsem, a ne jaký bych měl být! Vím, že ve skutečnosti nejdu přímou cestou. Existuje mnoho odchylek, mnoho nesprávných rozhodnutí, které mě v průběhu života přivedly k tomuto bodu, ve kterém se právě nacházím. Bůh však sám ručí za to, že mohu být sám sebou. Svatý Augustin říká: „Přítel je ten, kdo o tobě ví všechno, a přece tě přijímá.“ Jedna věc je vědět, že jsem Bohem přijatý, ale jiná věc je toto přijetí z Boží strany také aplikovat na sebe. Přijmout to, že jsem Bohem přijatý, není tak jednoduché, jak by se na prvý pohled zdálo. Přijmout to, že jsem Bohem akceptovaný takový, jaký jsem, vyžaduje z mé strany „odvahu“, resp. odvážnou víru. Pavel Tillich definuje víru jako „odvahu přijmout přijetí“.

Proč člověk potřebuje odvahu, aby přijal přijetí?

  1. Když se nám stávají věci, které nás rozčarovávají, jsme náchylní si stěžovat: Jak to může Bůh dopustit?! Začneme pochybovat o Boží lásce. A tehdy je právě potřebná odvaha věřit, že nás Bůh přijímá, ať už se nám přihodilo cokoliv.
  2. Boží láska je bez hranic, nikdy ji nedokážeme pochopit. Někdy se nám může zdát, že jsme už Boha unavili svými opakujícími se selháními. Jediné, co tehdy můžeme učinit, je vrhnout se do jeho bezedné hloubky. Švédský konvertita Svan Stolne říká, že věřit znamená vystoupit na velmi vysoký žebřík a na nejvyšší příčce uslyšet hlas, který říká: „Skoč! Já tě zachytím!“ Ten, kdo skočí, je člověkem víry. K takovému skoku je však třeba odvahy.
  3. Třetí důvod je jemnější v rozlišování. Poměrně lehké je věřit v bezmeznou Boží lásku ve všeobecnosti. Ale velmi těžké je uvěřit v Boží lásku vůči mně osobně. Je to možné, že by mě mohl Bůh až takto milovat? Vždyť jsem plný hříchů, a jakých! Jen velmi málo lidí se dovede skutečně přijmout a má odvahu přijmout přijetí. Proto musí být přijetí sebe samého úkonem živé víry. Proto se přijetí sebe samého nikdy nemůže zakládat na mém „já“, na mých kvalitách . Takový základ by se zřítil. Přijetí sebe samého musí být úkon víry. Když mě Bůh přijímá, potom musím přijmout také já sebe sama. Nemohu od sebe požadovat víc, než ode mne žádá nanejvýše dobrý Bůh.
  4. „Láska je v tom, že ne my jsme milovali Boha, ale že on milovat nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (1 Jan 4,10). Tak nás o lásce Boha k nám hříšným ujišťuje Boží slovo.

 

 

 

Přijetí bližního

Podmínkou pro přijetí druhého je předcházející přijetí sebe samého.Čím víc člověk dokáže přijímat sebe, tím lépe se mu daří přijímat ty druhé.

Každý člověk má právo, aby ho jiní přijímali, akceptovali nezávisle na tom, čím je. Přikázání: „Miluj bližního sako sebe samého“ nám přikazuje vidět úzký vztah mezi akceptováním sebe a akceptováním těch druhých. To, co potřebuji pro život já, to potřebuje také každý jiný člověk. Pro dobrou psychickou pohodu je akceptování jiných stejně potřebné jako vzduch pro fyzický život. Nové v evangeliu je přikázání milovat nepřítele; říká, že plné právo na naše přijetí mají také ti, kteří nám působí zlo. Křesťanská láska, úplné přijetí, náleží každému a křesťan nemá právo ji někomu odepřít. Připomeňme si Ježíšovu horskou řeč (srov. Mt 5,41-45), kde mluví o lásce k nepřátelům.

Potřebu plného přijetí druhého člověka vyjadřuje také jiné Ježíšovo přikázání: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Mt 7,1). Ježíš nám přikazuje rozlišovat mezi osobou a skutky této osoby: nemůžeme akceptovat samotné zlo, ale máme akceptovat osobu, která zlo koná.  Uskutečnění tohoto rozlišení ne v teorii, ale v konkrétní situaci je nepochybně velmi těžké a vyžaduje velkou vnitřní vyspělost.

Příkaz akceptování bližního, zejména nepřítele, se netýká emotivních zážitků, ale především rozhodnutí vůle. Mít spontánní pocity sympatie a lásky k člověku, od kterého jsme zakusili nějaké zranění, je z psychologického  hlediska většinou nemožné. Spontánně se rodí spíše pocit nechuti, žalu, křivdy, ba dokonce touha po odplatě a pomstě, rodí se jakési vnitřní trauma. Není třeba se bát těchto rodících se negativních pocitů vůči bližnímu. Je třeba je pokorně uznat jako projev starého člověka v nás. Musíme si však uvědomit také to, že bez obětavého boje s touto podvědomě se rodící reakcí nechuti vůči bližnímu není možné jeho akceptování.

Překonat pocit ukřivdění, žalu, odvržení, podceňování atd. a překonat tomu přiměřený negativní postoj vůči bližnímu je možné jen při velkém pochopení člověka a jeho vlastní bídy. Zlo, které na nás od jiných přichází, je následkem jejich vlastního neštěstí, bídy a slabosti. Někdy přenášejí na druhé to, co sami už nemohou unést. Může nám to potvrdit pozorné sledování vlastního jednání vůči bližním: menší nebo větší zlo, které jsme jiným způsobili, je nezřídka přenášením na ně toho, co je v dané chvíli pro nás už příliš těžké.

Nedostižným vzorem akceptování druhých je Ježíš. Při utrpení, když se mu děla největší nespravedlnost, se modlil: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Tato modlitba nejlépe dosvědčuje, jak velmi Ježíš chápal a akceptoval své katy. A takovému postoji nás učí, když nás učí modlit se v modlitbě Otče náš: „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Tak jako já pro své hříchy  potřebuji milosrdenství Otce, stejně ho potřebují také ti, kteří mi křivdí.

Ale co dělat, když se podvědomě v nás rodí nechuť nebo přímo nepřátelství vůči bližním – a to pro jakoukoliv příčinu? Určitě žádné ovoce nepřinese metoda popírání existence vzmáhajících se negativních pocitů v nás. Když si uvědomíme nechuť a výhrady vůči bližnímu, často cítíme, že je nemůžeme překonat vlastními silami. Tehdy nám zůstává naléhavá a vytrvalá modlitba o lásku. Když milujeme všechny, s kterými se setkáváme, a zvláštním způsobem své nepřátele nebo zvláště nesympatické lidi, tehdy se stáváme „dokonalými, jako je dokonalý náš nebeský Otec“ (srov. Mt 5,48). Když přijímáme všechny, tehdy v sobě vytváříme předpoklady pro to, abychom se stali Božím obrazem. Když přijímáme všechny, tehdy v sobě vytváříme předpoklady naplno žít svůj evangelní slib čistoty.

 

 

 

Závěr

Všem se nám zdává stejný sen, totiž že se jednoho dne setkáme s někým, komu se budeme moci se vším svěřit, kdo pochopí nás i naše slova, kdo nás bude chtít vyslechnout, dokonce bude schopný slyšet i to, co jsme nevyslovili. Že se potkáme s někým, kdo nás přijme, kdo nás bude akceptovat se vším, čím jsme. Splněním toho snu je Bůh. On mě miluje se všemi mými ideály i zklamáním, s mými radostmi i utrpeními, s mými úspěchy i pády a selháními. Bůh, který nás stvořil ke svému obrazu, vložil do našich srdcí svého Ducha (srov. Řím 5,5), abychom se i my učili přijímat sebe samé i ty druhé.

Gabriel Pavol Prievalský OFM

(referát na rohožkové kapitule františkánů v Trnavě 14.-16. října 1999