Mauriac, François

Francois Mauriac

Markéta z Cortony

9. Magdaléna s rozpuštěnými vlasy

 Když jí Pán zakázal skrývat se, současně jí zakázal mluvit se světskými lidmi, pokud to nebylo nezbytně nutné. Pro duši, která se začíná posvěcovat, není nic nebezpečnějšího než poznání vlastního pokroku. Bylo-li třeba, aby Markéta byla vystavena pohledům všech, aby vzdělávala pozorovatele, pak bylo ještě důležitější, aby neupadla do ješitnosti. Víme, že v tomto směru byla pokoušena: Musela zápasit proti myšlenkám, že ji Kristus vyzdobil a obohatil všemi ctnostmi a propůjčil jí takovou proslulost, že lidé proudili, aby ji uviděli.

 Aby překonala toto pokušení, uchýlila se k zvláštnímu prostředku, který dostatečně dokazuje, jak by bylo absurdní nechat bez povšimnutí vlast a národnost naší světice, jak jsem to zpočátku pokládal za možné. Je pravda, že mystička je především současnicí Kristovou. Ve všech zemích a v každé době se osaměle stravuje před tváří svého Stvořitele. To však, co si Markéta vymyslí, aby přemohla anděla ješitné touhy po slávě, je myslitelné pouze v Itálii, a to v Itálii 13. století. Bratr Bevegnati sděluje: „Očekávala mlčení noci, a když všichni pokojně spali, vystoupila na plochou střechu své cely a křičela v pláči a vzlykotu: »Obyvatelé Cortony, vstaňte a hned mě kamením zažeňte z vašeho kraje, vždyť já jsem hříšnice, která se provinila všemi možnými prostopášnostmi.« A potom vyprávěla lidem bydlícím v sousedství, kteří se na její křik probudili, s pláčem o hříších svého minulého života, takže tito pohnuti a povzbuzeni se rozplývali v slzách a děkovali Bohu.“

 Nevím, koho zde více obdivovat: zda bouřlivou světici, obraz křičící Magdalény s rozpuštěnými vlasy, jak ji stařičký Tizian vypodobnil na svém posledním obraze, či ty dobré lidi, kteří - vytrženi ze spánku - projevovali Markétě svůj soucit, místo aby jí vynadali a poslali ji k čertu, anebo se pohoršovali nad její pokorou či se jí smáli, když se nestyděla vzbuzovat takovou pozornost. Jediná výstřednost, kterou mohli právem shledávat neodpustitelnou, byla ta, že je nenechala spát; ale ani tu jí nevyčítali.

 Mohla se tato vzlykající zamilovaná žena, která pod hvězdami lomila rukama a zvala celé město k divadlu své lítosti, narodit někde jinde než v zemi, která vynalezla operu? Bezděčně a ne bez lehkého hnutí bezohlednosti se člověku vnucuje srovnání, že to všechno je něco jako bel canto svatosti, kde chór sousedů odpovídá nočnímu sólu primadony... To podivuhodné však na tom všem je, že vůbec nejsme v divadle a že naše světice a lidé z Cortony prostě vyjadřují city, který jimi hýbou.

 Nejeden se patrně přesto nezbaví určité postranní myšlenky, například té, že anděl ješitné touhy po slávě při tomto představení, které bylo zaměřeno proti němu, přece jen si přijde na své. Která francouzská světice by byla schopná vymyslet si takovou scénu? (Napadá mi zde Marie de Valence, o níž abbé Brémond říká, že „nerada hrála světice“.) Odřekněme si takovou myšlenku: Jak se tu jen někdo může zabývat sám sebou! Jaký význam se tu připisuje vlastní osobě!... Jako kdyby i Markétini duchovní vůdci neviděli toto nebezpečí!

 Kvůli sporu, který měl sv. František s otcem, dělal mu assiský biskup výčitky, které, jak říká Chesterton, „svědčí o výborném zdravém lidském rozumu, jaký si katolická církev stále uchovává vůči příliš ohnivému jednání svých svatých“.

 „Katolický zdravý lidský rozum“ bratra Bevegnati byl podroben tvrdé zkoušce jeho duchovní dcerou, jejíž žízeň po veřejném pokořování nijak nebyla uhašena zpovědí pod hvězdami.

 Markéta naléhala na svého zpovědníka, aby jí dovolil vrátit se do Montepulciano: tam, kde ji znali, jak „v drahocenných šatech, s vlasy ozdobenými zlatými řetězy, nevycházela jinak než na koni nebo v malém kočáře, s namalovanou tváří, a pyšně nesla na odiv bohatství svého milence, tam se chtěla nyní opět ukázat: s nakrátko ostříhanými vlasy, zahalená do hadrů, žebračka od dveří ke dveřím. Protože však měla obavu, že by ji nepoznali, měla ji vést jedna žena na provaze a hlasitě volat: „Drazí lidé, tahle ženská je Markéta, která svým povýšeným chováním, svou marnivou touhou po slávě a svými špatnými mravy tolika z vás uškodila na duši!“

 Avšak dobrý bratr, který by jí nepochybně zakázal i zpověď na střeše, kdyby se ho na to předem zeptala, postavil se energicky na odpor takovému putování vzbuzujícímu pozornost. Neskrýval Markétě, že považuje za vhodné, aby zanechala takových podniků, k nimž ji strhla přehnaná horlivost, a zakázal jí tento plán provést. Markéta však nepřestala naléhat a nakonec dostala dovolení jít, ne však do Montepulciano, ale do rodného Laviano. „Tam se s provazem na krku při mši před shromážděnými vesničany vrhla k nohám paní jménem Manentessa a prosila ve vodopádu slz o odpuštění...“

 Žádná z jejích pošetilostí nevyvádí bratra Bevegnati z míry, avšak odsuzuje je tam, kde se mu zdají hodné odsouzení.

 Když si jednoho dne vymyslela kající skutek, který svou hrůzou překonával všechno, co jí až dosud její vášnivá láska vnukala, šel tak daleko, že jí pohrozil, že už ji nebude zpovídat.

(pokračování)