Mlčoch, Lubomír OFS
Zamýšlím se nad březnovým příspěvkem do POUTNÍKA v době po Zjevení Páně. Letošní církevní kalendář se s kalendářem světským stýká symbolickým způsobem: celý březen si připomínáme utrpení našeho Pána a teprve poslední březnový den je tou Nedělí s velkým N, Slavností Zmrtvýchvstání Páně. Navíc již bylo oznámeno, že v mezidobí svolává Sv. otec opět setkání představitelů světových náboženství do města našeho Otce sv. Františka, do Assisi. František, herold Velikého Krále, svým oblíbeným pozdravením žehná všem národům země a zve je do Království svého - a našeho Pána…
Mezi dobou vánoční a velikonoční uplynou pouhé tři měsíce a v nich je už po dvě tisíciletí ve zkratce oslaveno Kristovo narození, utrpení, smrt a její přemožení. Andělé při narození Syna Božího zvěstují lidem pokoj, On, „král míru a pokoje“ a „slunce spravedlnosti“, je sám pokojem. Avšak Otec rozhodl, že pokoj zjedná jeho krví prolitou na kříži, a pokoj nastává skrze Ježíše Krista tím, že se mu podřizují všichni králové země, že je Pánem nade všemi… Je obtížné, ba spíše nemožné si představit, jak by vypadala historie lidstva, kdyby Pán před 2000 lety na svět nepřišel a lidstvo žilo v temnotách. Avšak do stavu, kdy se Kristu Pánu podřizují všichni vládcové země, měla historie daleko, a k tomuto stavu má daleko i naše přítomnost. Toto smutné konstatování často platilo i pro vládce národů, které přijaly křesťanství - a mnohé národy Krista za svého Pána dosud nepřijaly. A další národy Krista již jednou přijatého opouštějí…
Ve Svaté zemi se střetávají tři větve potomků praotce Abraháma, kteří přijali víru v Boha: židé, muslimové a křesťané. I ti, kdož přijali víru v Trojjediného Boha, se historicky již velmi záhy začali přít a rozcházet v otázkách více či méně podružných - mj. i v otázce, kdy slavit Velikonoce. Pro židy a muslimy je kamenem úrazu přijetí víry v samotného Syna Božího. Apoštol národů sv. Pavel říká: „Jak ho však mohou vzývat, když v něho neuvěřili? A jak v něho mohou uvěřit, když o něm ještě neslyšeli? Jak o něm však mohou slyšet bez hlasatele? Ale jak mohou hlásat, jestliže nebyli posláni? Tak to stojí v Písmu: Jak milý je příchod těch, kdo přinášejí radostnou zvěst! Avšak ne všichni tu radostnou zvěst přijali“ (Řím 9,14-16). Jak prosté - a jak složité zároveň: k pokoji ve Svaté zemi - a všude jinde na světě - stačí přijmout víru v Božského Spasitele a Vykupitele, a s touto vírou přijímat každého bližního jako bratra. Ale jak mají uvěřit v Syna Božího, když dějiny jsou za ty dva tisíce let dějinami válek mezi „křesťanskými národy“? V Severním Irsku mají nenávist a zabíjení stále ještě hlavičku bojů mezi katolíky a protestanty.
Odhaduje se, že 85 % výroby zbraní, s nimiž se bojuje po celém světě, pochází z bohatých „vyspělých“ zemí. Omezení výroby a vývozu zbraní je odmítáno vládci se zdůvodněním, že by to mohlo zastavit hospodářský růst. Prosperita bohatého světa je podmiňována pokračováním výroby a vývozu zbraní. Zbrojní průmysl na tržních principech funguje jako každé jiné odvětví: jeho „rozvoj“ je podmíněn dostatečně velkou „efektivní poptávkou“, tedy výdaji na zbrojení. A „efektivní poptávka“ neroste bez „spotřeby“ - a zbraně se „spotřebovávají“ válkou. Na blahobytu řady zemí tak lpí krev…
Hospodářská prosperita, zvyšování životní úrovně, jsou ve většině zemí světa považovány za „dobro“. V loňském Jubilejním roce 2000 let po Kristu, kdy právě u nás, v Praze, se konalo výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, byl vyhlášen celosvětový program boje proti chudobě, a v těchto souvislostech se poprvé objevil pojem „globálního dobra“, tedy prosperity a rostoucí životní úrovně pro všechny národy. Tento ambiciózní koncept se mezitím stal předmětem rozpracovávání ze strany expertů na mezinárodní finance a fungování světových kapitálových trhů, kteří se snaží navrhnout novou „architekturu globálního dobra“, tedy takové změny institucí, hospodářských politik a „pravidel hry“ pro světové hospodářství, které by zmírnily rizika propuknutí finančních krizí v jednotlivých zemích (jako je Argentina) či celých subkontinentech. Jejich snahy jsou však doprovázeny válkou v Afgánistánu, rostoucím napětím mezi Pakistánem a Indií a konflikty na mnoha místech. Je možné vynalézt „architekturu globálního dobra“, která by byla slučitelná s existencí „globálního nepokoje“ a válkami po celém světě? Jsou hodnoty „pokoje“ v mezinárodních vztazích a „dobra“ v ekonomickém slova smyslu vůbec řešitelné - když omezení zbrojní výroby se zdá zpochybňovat hospodářský růst?
Sociální učení církve má za to, že kromě reformy institucí a politik je nutná i náprava mravů, obrácení srdcí. Před rokem se ve Vatikánu konalo 7. plenární zasedání „Papežské akademie společenských věd“ a předmětem jednání byla globalizace, její etické a institucionální souvislosti. Jan Pavel II. již dříve zdůrazňoval, že mír ve světě je nemyslitelný bez rozvoje nejchudších zemí. Rozvoj, hospodářský růst založený civilizací zemí hlásících se ke křesťanství, je příliš zatížen sebeláskou a pýchou a „struktury hříchu“ moci ekonomické příliš ovlivňují i politiky vlád bohatých zemí. Tento příliš materialistický typ rozvoje je málo solidární s chudým světem a „dobru“ růstu hospodářských čísel je obětován i pokoj mezi národy a pokoj mezi člověkem a přírodou.
Opravdu „globální pokoj a dobro“ ve smyslu pozdravení sv. Františka znamená pokoj Kristův mezi lidmi a národy a dobrý život pro všechny stvořené tvory, život dobrovolné skromnosti a hledání Království Božího. Pro takto pochopené a přijaté hodnoty globálního pokoje a dobra je na naší sestře - matce zemi stále dost místa i dostatek zdrojů. K tomu všemu je třeba nové evangelizace. Sv. Pavel byl přesvědčen, že Izrael přijme Krista teprve poté, až do církve vstoupí pohané v plném počtu (srov. Řím 11,25). Bohaté národy křesťanské civilizace jsou však v pokušení odmítnout nejvyšší moudrost ukřižovaného Krista, a kříž je dále urážkou pro jedny a hloupostí pro druhé (srov. Kor 1,23). Filosof Henryk Skolimowski ve své nedávné knize „účastná mysl“ (česky v Mladé frontě 2001) se vyslovuje v tomto smyslu snad nejotevřeněji: „Může se křesťanství obnovit? Snažilo se o to, ale bez valného úspěchu. Zdálo by se, že nejlepší cesta, jak je obnovit, je opustit kříž a přijmout místo něj jako hlavní symbol myšlenku vzkříšení (podtrženo mnou - L.M.). Kříž je totiž příliš drsný a hrubý. My potřebujeme něco jemnějšího, pozitivnějšího, něco, co by více podporovalo život“ (str.197 českého překladu).
Žijeme v čase na konci časů, a my, kteří se s naším Františkem hlásíme ke Kristu ukřižovanému a zmrtvýchvstalému, víme, že vzkříšení z rozhodnutí Boha Otce předcházel
kříž, a pokoj a dobro na celém světě jsou nám darovány jen skrze krev našeho Pána
Ježíše Krista.
A proto se modleme spolu se svatým Františkem:
„Všemohoucí, nejsvětější, nejvyšší, veliký Bože, svrchované dobro, celé dobro, jenž sám jsi dobrý, Tobě kéž vzdáme všechnu chválu, všechnu milost, všechnu čest, všechno dobrořečení a všechna dobra. Staň se, staň se! Amen!“
Lubomír Mlčoch OFS