Olszewsko, Krystian OFM

 Patronka světských františkánů v Polsku

 Uplynulo už deset let od chvíle, kdy papež Jan Pavel II. na krakovském rynku zařadil Andělu mezi blahoslavené. Tehdy Svatý otec řekl: „A proto také je velká moje radost, že jsem dnes mohl dokončit v Krakově blahořečení Anděly Salawy. Dcera polského národa, narozená v nedalekém Sieprawu, spojila značnou část svého života s Krakovem. Toto město bylo prostředím její práce, jejího utrpení, jejího dozrávání ve svatosti. Spojená s duchovností sv. Františka z Assisi projevovala mimořádnou citlivost pro působení Ducha Svatého. Dosvědčují to zápisky, které po ní zůstaly.

 Poslyšme jednu větu, jaksi zvlášť potřebou ve chvíli po sv. přijímání, kdy Anděla volá ke Kristu: ,Chci, abys byl tak oslavován, jak jsi ponížený.´ A dále o svém vlastním povolání, nebo spíše o tom, které jí dal Bůh: ,S mou duší měl Pán velké plány, když mě stvořil k svému vlastnímu obrazu.´“ Tolik papež při jejím blahořečení.

 Anděla (Aniela) Salawa se narodila v Sieprawu (asi 18 km od Krakova) v početné, chudé selské rodině 9. září 1881. Ve škole, kam chodila jen dva roky, se naučila číst, psát a počítat. Od dvanácti let pracovala spolu s rodiči v hospodářství na poli i v domě. Její otec byl kovář a ona někdy pomáhala i v kovářské dílně. S Krakovem byla spojena od podzimu 1897, kdy jako šestnáctiletá sem přišla za prací a chlebem. Pracovala u různých bohatých lidí jako služka či pokojská. To byla její obvyklá každodenní práce, vykonávaná nepřetržitě po dvacet let až do roku 1917. V práci se vyznačovala zodpovědností, svědomitostí a pořádností.

 V této době se prohloubil její náboženský život díky zpovědím u redemptoristů, jezuitů, františkánů, misionářů, jakož i intenzivní četbě Písma sv. a náboženských knih. K jejímu rozhodnému evangelijnímu radikalismu a složení slibu doživotní čistoty přispěla v značné míře předčasná smrt její sestry Terezie roku 1899, která rovněž sloužila v krakovských rodinách. Od tohoto roku vnitřní život Anděly opírající se o živou náboženskou tradici rodného domu a farnosti a o hlubokou víru přinesl zřetelné plody svědectvím víry a lásky k ubohým lidem. Modlitba ji posilovala v utrpení, v nesení každodenního kříže. Všechny křivdy své práce jako služky skládala Bohu v oběť za hříšníky. Dokázala odpouštět a odplácet dobrem za zlo. Díky častým zpovědím si vytvořila jemné svědomí.

 Okouzlena duchovností sv. Františka, sv. Kláry a sv. Antonína vstoupila do III. řádu sv. Františka 15. května 1912 a patřila do krakovského společenství při klášteru konventuálních františkánů (minoritů). Sem přicházela do kostela každý pátek, aby se spolu s františkány a lidmi zúčastnila křížové cesty. Bylo jí tehdy 31 let a byla zralá ve svém vnitřním, náboženském životě. Po vykonání noviciátu dne 6. srpna 1913 složila řeholní profes. Od té doby se natrvalo spojila se školou sv. Františka a sv. Kláry jako terciářka.

 Poslední období jejího života bylo spojeno s velkou zkušeností utrpení. Byla příkladem té velké trpělivosti v nemoci, která nás učí přijímat vlastní utrpení tělesné i duchovní. Přijímala totiž často dodatkové utrpení, aby zadostučinila za hříchy své i druhých lidí. Měla mystické prožitky - rozmlouvala s Nejsvětější Matkou a Pánem Ježíšem. Zemřela osamocená v krakovské nemocnici sv. Zity dne 12. března 1922. Její tělo bylo pohřbeno na Rakowieckém hřbitově a hrob byl od začátku početně navštěvován obyvateli Krakova, když si na její přímluvu mnozí vyprosili četné Boží milosti. Její ostatky jsou nyní v minoritském kostele od května 1949, kdy kardinál Adam Sapieha vyslovil souhlas s jejich exhumací.

 Když se bl. Anděla rozhodla zůstat sama, měla vlastní koncepci osobního rozvoje, a důsledně ji v životě uskutečňovala. Přes prosby a různé návrhy se nevdala, aby mohla obětavě sloužit krakovským chudákům tím, že jim podá kus chleba. Současně byla milá, optimistická, radostná, spokojená. Tajemstvím jejího osamělého života bylo hluboké přesvědčení o síle modlitby, mimo jiné se účastnila poutí na Kalwarii Zebrzydowskou a na Jasnou Góru u Čenstochové.

 Na závěr ještě jeden citát Svatého otce při blahořečení z jejích zápisků: „Vždy, když jsem se modlil při jejích ostatcích, zapadly mi do paměti, do srdce tato slova: »Pane, žiji, protože to přikazuješ, umřu, až budeš chtít, spas mě, protože můžeš!«“

Krystian Olszewsko OFM

Glos sw. Franciszka 11/2001

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM