Vzpomínky na Francii - 5. Lyon & Montpellier
Matějka, Pacifik OFMCap.
Nedaleko od Saint-Étienne je město Lyon, kde je sídlo provincialátu kapucínů Jižní Francie. Dělila mne od jeho návštěvy jen hodina cesty, a tak jsem jej pochopitelně nemohl vynechat. Navíc v těsné blízkosti Lyonu bydlí má vzdálená teta, kterou rovněž bylo vhodné navštívit. A tak jsem v sobotu 9. září časně ráno vyrazil ke svým příbuzným do Crapponu (poblíž Lyonu). Teta je učitelkou matematiky na druhém stupni základní školy, a tak ji v Crapponu zdraví kdejaké dítě. Její manžel, Paul Villot, je předsedou soudu v Lyonu. Měl jsem možnost zhlédnout výroční trh a ochutnat tak pár místních specialit. Neklamnou známkou, že se nacházíme na jihu, byl pouhý pohled do regálů v obchodě. Beaujolais tu počítali na desítky odrůd. Pochopitelně jsem je ochutnal. Nevšedním zážitkem byla i návštěva jedné vdovy v sousedství, která nás pozvala na kávu. Zanechala ve mně dojem pravé hraběnky. Interiér jejího domu byl zařízen vskutku vybraně a stylově starožitným nábytkem. Pití kávy trvalo asi hodinu a půl. Neustále se totiž dolévala a pokaždé přišel nějaký nový zákusek, který jsme museli sníst. Ke konci už jsme byli zcela vyčerpaní, a tak jsme po návštěvě pro jistotu odjeli do hor, abychom se ostrou chůzí zbavili nadbytečných kalorií. Na vrcholu kopce čekalo překvapení v podobě obrovské sochy Panny Marie, která dominovala celému kraji. Po sestupu jsme navštívili muzeum lidových řemesel v Yzeronu. A pak jsme se „osvěžili“ pohledem na jezero, ve kterém se nesmí koupat.
Při rozhovoru s tetou jsem s úžasem zjistil, že ve školství je zde vše naopak. Třídy jsou od 11 do 0. Známky na škole jsou od 0 do 20 (20 je nejlepší). Když se tedy člověk dostane do první třídy, je už nejvyšší čas, aby ze školy vypadl. Vzdělání na prvním stupni je rozdělené do bloků, které se nazývají kurzy (cours). Druhému stupni se říká nižší gymnázium (collège), a pak povinně následuje gymnázium vyšší (lycée). Maturita (BAC) však povinná není. Asi 20 % žáků ji neskládá. Také vysoké školství je podivné. Má šest stupňů, ale 40 % žáků končí již na druhém stupni tzv. diplomem (DEUG). A v zásadě každý z dalších stupňů může být stupněm konečným.
V neděli ráno mě teta po snídani odvezla autem na metro do Lyonu. Tam jsem dopoledne strávil u bratří. Oblast Jižní Francie je na tom z francouzských provincií nejlépe. K 1.1.2000 měla 121 bratří, z toho 1 s časnými sliby. V záloze měla dva postulanty. Dlužno ovšem říci, že na jejím území žije několik „smíšených“ komunit, ve kterých jsou zástupci všech tří francouzských provincií (komu by se nechtělo žít na jihu!). Město, kde se nachází provincialát, se jmenuje Bron, ale je třeba ho hledat v rámci Lyonu, protože na mapě žádný Bron nenajdete. Opticky i fakticky splynuly v jedno, ačkoli jsou značkou rozlišeny. Naproti klášteru se nachází velká islámská mešita, která je výraznou dominantou. Islámské nebezpečí však není třeba zde přeceňovat. Přibližně stejný počet věřících, kteří přestoupí ročně na islám, přestoupí i opačným směrem (na křesťanství). A navíc, o zdejších islámských přistěhovalcích platí totéž, co o katolících v cizí zemi. V první generaci chodí na bohoslužby, mají spoustu dětí a posílají je do náboženství, a ve třetí generaci už jsou to neznabozi s maximálně jedním dítětem.
V neděli odpoledne mě polský kapucín Jean Luc, který zde studuje francouzštinu, provedl Lyonem. Viděli jsme římský amfiteátr z roku 43 př. Kr., kdy se Lyon ještě jmenoval Lugdunum. Odtud jsme vystoupali k bazilice vystavěné v letech 1872-96 v eklektickém stylu (původní mariánská kaple 1168). Bazilika Panny Marie na pahorku Fourvière, k níž vede i lanovková dráha, vévodí celému kraji. Dojem je ještě umocněn tím, že na vrcholu nejvyšší z pěti věží (4 mravní ctnosti a mariánský sloup) je 5 m vysoká pozlacená socha Panny Marie Neposkvrněné. Bazilika (86 x 35m) byla vystavěna jako projev vděku Panně Marii za vyslyšení v prosbě o záchranu před útokem pruských vojsk. Již dávno předtím ale v křesťanském starověku zasvětil sv. Pothin Lyon křesťanské víře a král Ludvík XIII. právě zde prohlásil Pannu Marii za patronku svého království a zasvětil jí celou Francii. Velkolepost baziliky zcela zastiňuje sídelní katedrálu sv. Jana (1180-1480) položenou v údolí uprostřed městské zástavby. Turisti si ji však nenechávají ujít, protože se zde 3 x denně (12, 13, 15) dává do chodu unikátní orloj z r. 1383, který je zajímavý tím, že se na něm odehrává scéna zvěstování Panně Marii. Holubice slétá na Mariinu hlavu a archanděl Gabriel ji přilétá pozdravit. V souladu s místními zvyky je orloj opět vevnitř, v jedné z bočních kaplí. Pro nás významný je též klášterní kostel sv. Bonaventury, který zde zemřel 15. 7. 1274. Jeho tělesné ostatky bychom tu však hledali marně, protože v době hugenotského řádění byly kosti naházeny do řeky. Zda to byla Saôna nebo Rhôna, není mi známo, obě jsou na dosah. Za pozornost stojí židovská čtvrť, kde mne zaujali malí ďáblíci na parapetech oken. Zlé jazyky říkají, že měli chránit před vniknutím katolíků. V těsné blízkosti je i síť domů „Starého Lyonu“, který je vzácnou ukázkou blyštivého renesančního města. V domech jsou četné úzké průchody, které měly velký význam pro partyzánskou válku během nacistické okupace, neboť nikdo jiný než místní se v nich nevyzná a lze se v nich snadno ztratit.
Odpoledne téhož dne mne Sébastien vyzvedl a autem jsme přejeli do Montpellier, kde jsem chtěl strávit svůj poslední týden ve Francii. On sem jel navštívit spolubratry a odpočinout si, já jsem přijel pozorovat a přemýšlet. První den jsme si se Sébastienem krátce prohlédli okolí. Jsou to většinou typické panelové rezidence neboli uzavřené bloky domů se spletí slepých uliček. Při fotografování paneláku, kde bratři bydlí, po mně někdo hodil vajíčkem z osmého poschodí. Sídliště je plné Alžířanů a Marokánců. Je tu nezvykle mnoho dětí. Nedaleko je opuštěný kostel a fara sv. Kříže. Kapucíni však přesto dávají přednost paneláku, protože mnoho lidí má v sobě zranění z dětství a zášť vůči církvi. Do oficiální církevní instituce by nikdy pro pomoc nepřišli. Zde však prý říkají: „Vy jste jedni z nás. Jestliže vám záleží na tom, abyste žili mezi námi, náš život má jistě hodnotu!“ Kvardián br. Paschal Aude pracuje v centru volného času ve sdružení placeném radnicí. Pomáhají školákům základní a střední školy s psaním úloh, doučováním, organizováním volného času a dalším vzděláváním, vyhledávají sezonní práce apod. Zvláště však jde o prevenci násilí. Mnozí SŠ přicházejí prostě si jen popovídat u kafe. Priorita místní církve se jmenuje Maghreb (tj. přistěhovalci z bývalých francouzských kolonií v Alžírsku, Maroku a Tunisu) a hledání dialogu s muslimy, pomoci bezdomovcům či komunitě nemocných. To všechno jsou výzvy, které kapucíni musí zvažovat. Další z členů komunity, kněz Michael Gruas je již v důchodu. Občas pracuje někde jako dobrovolník bez nároku na plat. Jinak je doma a modlí se. Je zde i švýcarský junior br. Xavier Mottier, který zde nechává dozrávat své povolání, a posledním členem komunity je br. François Delmas-Goyon, který zde však je pouze v době, kdy nestuduje v Paříži teologii. Bratři si tu pro svou potřebu upravili falešný sedmipokoják (pět pokojů, kuchyň, obývák a dvě sprchy), který získali, tuším, před Vánoci v roce 1999. Je v osmém poschodí družstevního domu o 90 bytových jednotkách, původně vystavěného pro repatrianty ze severní Afriky. Nyní je jeho 450 obyvatel složeno z 18 národností. Většinu ale tvoří Marokánci.
Jednoho dne večer nás přišel navštívil P. Yves, který spravuje 14 farností v Montpellier a okolí. Umí hovořit jazykem mládeže. Večer organizuje něco jako kavárnu, kde z termosky nabízí zdarma kávu (nosí ji na zádech) a hovoří s mládeží o jejích problémech. Ve středu 20. září se nabídl, že nám ukáže pamětihodnosti města. Po ranní mši u sester františkánek jsme tedy posnídali a pak jsme vyrazili. Nezbytným společníkem je i v autě jeho neukázněný vlčák, který mi v jedné chvíli zcela bezostyšně štěkl rovnou do ucha. Myslel jsem, že je po mně!
Patronem města je zdejší rodák sv. Roch, který ve 14. století zemřel morem ve službě nemocným. K vidění je tu staroslavná a věhlasná lékařská univerzita, kde tento světec studoval a kam přijíždějí specialisté z celého světa na postgraduální studium. Za pozornost stojí i unikátní komplex obytných jednotek pro běžné lidi a úřadů, který se jmenuje Antigone a budí dojem přepychového hypermoderního paláce na mnoha hektarech. Je dílem architekta Riccarda Boffila. Při procházce centrem jistě neunikne pozornosti ani starý římský akvadukt, který přiváděl vodu do města z nedalekých hor. Musel jsem ocenit, s jakým smyslem pro krásu bylo stavěno toto užitkové dílo! Při kroužení městem jsme neopomněli pobřeží Středozemního moře, které je skutečně na dosah. Stojí na něm prastará románská katedrála sv. Petra z 11. století na poloostrově zvaném Maguelonne. Nejstarší zmínky o ní jsou ovšem již z roku 589 u příležitosti 3. koncilu v Toledu. Svatyně je významným pohřebištěm Vizigótů (2. stol.), v osmém století byla známým přístavem španělských musulmanů a konečně ve XII. století byla opakovaně útočištěm papežů Kalista II., Inocence II a Alexandra III. Dodnes je katedrála ve vlastnictví papeže. Spravuje ji však jakési podivné sdružení, které dokonce ani místnímu biskupovi nedovolilo sloužit zde mši svatou, když o to požádal.
Odpoledne jsme navštívili dílnu na zpracování ústřic, škeblí a ryb. Jsou zde pod hlavičkou katolické charity (JOC a ACO) zaměstnáni mentálně postižení. K obědu jsme pak měli ústřice a škeble. Zkouším je i syrové a nutno říci, že jsou znamenité. Znamenitým společníkem je mi švýcarský br. Xavier. Diskutovali jsme o přítomnosti mezi chudými. Ve Švýcarsku prý mají problémy s penězi. Dostávají od dobrodinců tolik peněz, že se dohodli, že bratři již nesmí přijímat žádnou placenou práci. Smí pracovat jen jako dobrovolníci.
Měl bych se závěrem ještě zmínit o své pouti do Lurd. Časně ráno dne 21. září jsem se vydal z Montpellier vlakem přes Portbou a Narbonne do Lurd. Br. Michael mne ujišťoval, že vlak je přímý, a tak jsem se nestaral a podřimoval jsem. Výsledek byl ten, že jsem se probral na konečné ve Španělsku. Vlak totiž sice byl přímý, ale jen z poloviny. A já jsem si zrovna sedl do té špatné půlky. Do Lurd jsem proto dorazil až večer a za ¾ hodiny jsem musel cestovat nazpět. Bylo to ale dobré k tomu, že jsem si prohlédl kostel sv. Bonaventury v Narbonne, kde jsou minorité, neboť jsem tam musel několik hodin čekat na přípoj. Asi nemusím připomínat, že zde vznikly tzv. Narbonnské konstituce. Město se ovšem pyšní ještě několika dalšími perlami, mezi nimiž vyniká arcibiskupský hrad, za který by se ani císař nemusel stydět, přilehlé okrasné zahrady a pochopitelně katedrála sv. Justa a Dobrého Pastýře z roku 1272 (48 x 55 m). Město je zajímavé tím, že zde říčka Robine uprostřed města odděluje Lotrinsko od Alsaska.