Mauriac, François

François Mauriac

MARKÉTA Z CORTONY

10. Bláznovství lásky

 Od chvíle, kdy jí kvardián z Celle řekl: „Jsi příliš krásná...“, rozpoutala Markéta zuřivý boj proti své kráse. Avšak některá tvář je nezničitelná: umrtvování zraňuje jen kůži a nesvede nic proti harmonii, která spočívá v struktuře dobře utvářeného obličeje. Horlivost, kterou jiné ženy uplatňují, aby se zkrášlily, obrátila Markéta proti tomuto nepřekonatelnému půvabu, který ji stále ještě děsil. (Měla tedy zrcadlo?) Stejnou zuřivost, kterou ošklivé ženy pociťují proti své ošklivosti, měla proti své neustupující kráse - avšak zdesateronásobenou silou lásky, která v ní tuto nenávist vzbuzovala. Jak se asi bratr Bevegnati ulekl, když mu jednoho dne jeho kajícnice ukázala břitvu a naléhala na něj, aby jí dovolil znetvořit si obličej, nos a rty. A třebaže slibovala, že se nezraní smrtelně, nedovolil jí to a hrozil jí, že ji vyžene ze své zpovědnice i ze zpovědnic ostatních bratří. Nato Markéta břitvu ihned odhodila.

 Nesmíme zapomenout, že to byla láska hodná obdivu, která jí vnukla toto bláznovství. „Ty, Bože planoucí, ty, v němž nemírnost každá dovolená je...“ Tato slova světského básníka vypovídají mnoho. Všem světcům je vlastní láska, která se snaží spodobit se s křížem jejich milovaného Pána. A přece má každý z nich své zvláštní těžkosti, své zvláštní překážky, které musí překonat. Obětování je vždy totéž, ne však oběť. Jiní mystikové, kterým nebyla propůjčena tělesná krása a kteří nikdy nepoznali pozemskou lásku, nevěděli nic o této ničivé zuřivosti a o odvážnosti posvátné pomstychtivosti.

 To však není všechno: askeze předchází každou svatost, ano každé obrácení. Radlice pokání, která bezprostředně umrtvuje tělo, musí tím hlouběji proniknout, čím více byly kdysi pudy uspokojovány a čím skvělejší rozkoše požívaly.

 Avšak nehledě k pokání nutí již pouhá opatrnost zasvěcenou duši zlomit moc těla, které si po léta navykalo, že uspokojování jeho přání mělo přednost přede vším ostatním. Dokonce když již Markéta dosáhla stupeň nazírání a nejen už nepociťovala žádnou náklonnost ke svým někdejším hříchům, ale takovou hrůzu před nimi, že by raději tisíckrát zemřela, než by se jich někdy opět dopustila - žily v jejím těle, s nímž byla sjednocena, nadále pudy, návyky, reflexy a vzpomínky. Existuje něco jako paměť, která sídlí v těle; krev je nasycena vzpomínkami.

 Tak se může stát, že duše, které se cítí příliš jisté svou oddaností božským věcem, oddávají se úplné bezstarostnosti a přestávají nedůvěřovat svému tělu - zažijí strašné probuzení. Z náboženského hlediska Markétino bláznovství chtít zničit příliš půvabnou tvář je jen zdánlivé a vůbec není nesmyslné. A ve skutečnosti nic není pošetilejší než touha blížit se Bohu, dokud nebyly nejdříve zkroceny a podřízeny smysly, aby duše nabyla ochrany před novým upadnutím do stále bdící žádostivosti.

 Markéta měla na paměti, co její tělo kdysi sneslo z touhy líbit se. Kolik žen si odříká jídlo, aby si uchovaly linii, jak to nazývají; po jídle, kterého se sotva dotkly, si nedopřejí chvilku klidu. Pěstují vysilující gymnastiku, ba podrobují se i krvavým operacím. A svět, který se tak snadno pohoršuje utrpením, jehož motivem je láska k Bohu, zcela schvaluje askezi, která stojí ve službě Satanově. Ba omlouvá i hrozná zpustošení způsobená alkoholem a drogami.

 „Jak si může toto tělo z prachu stěžovat,“ tázala se Markéta bratra Bevegnati, „když se s ním v službě Boží takto zachází - vždyť by spokojeně přijalo, kdybych ho použila k uspokojení své ješitnosti nebo abych sloužila světu a ďáblu? Raději se vydat zrádci, vrahovi nebo svému úhlavnímu nepříteli, než za života důvěřovat svému tělu.“

 Když na ni dobrý bratr, který byl odpůrcem přehnaných umrtvování, jednou naléhal, aby přijala trochu potravy, odvětila s rozhodností: „Protože nikdy nesmí být příměří mezi mou duší a mým tělem, jsem rozhodnuta toto tělo nešetřit. Nech mě, ať je roztrhám, rozdrtím, až do posledního okamžiku mého života, který mě konečně od něho oddělí. Jen je nepovažuj za tak oslabené a umrtvené, jak se zdá. Předstírá tuto slabost, aby mě donutilo nechat je znovu užívat radostí a rozkoše, kterým jsem kdysi uvykla.“

 Markéta hnala nedůvěru vůči svému tělu tak daleko, že když v důsledku svého umrtvování sotva ještě mohla mluvit, byla přesvědčena, že je to lest těla, které předstírá chorobu, aby si zjednalo úlevu. A s pláčem jednou zvolala před svým zpovědníkem: „Ó moje tělo, proč mi nepomáháš sloužit tvému Stvořiteli a Vykupiteli? Proč ho neposloucháš se stejnou horlivostí, kterou jsi kdysi projevovalo, abys mu vzdorovalo? Zanech svých nářků, vzdej to, tvářit se, že umíráš. Nes teď břemeno, které ti nakládám, jako jsi kdysi neslo své zločiny.“

(pokračování)