Mlčoch, Lubomír OFS

Naši předci oslovovali jubilanty, kteří se dožili půlstoletí, již titulem „ctihodný kmete“. Padesátka se dnes nezdá být žádným věkem: tím spíše se zdá poněkud nevhodné začínat „příležitostnou prózu“ připomínkou hřbitova. Ale nemohu jinak: neklame-li mne paměť, s nepřehlédnutelnou postavou Jiřího Šenkýře jsem se tváří v tvář sešel poprvé v Poříčí nad Sázavou u hrobu JUDr. Františka Noska, sekulárního františkána, lidoveckého poslance a ministra 1. republiky - a několik let již také kandidáta na beatifikaci. Tehdy na pouť do Poříčí sem tam zavítali i poslanci, ba i ministři: pamatuji, že ministr Bělohrádek, když sám nemohl, poslal aspoň svého ministerského zástupce, a s tím jsme pak na pěší pouti údolím Konopišťského potoka žertovali (samozřejmě v lásce!) na konto jeho šéfa. Když prý přišla na ministerstvo pozvánka na pouť podepsaná Františkem Reichlem – ministrem - rozumí se národním ministrem Sekulárního františkánského řádu - došlo na ministerstvu k poprasku, že „Reichel se vrací do vysoké politiky“!

    Nuže, s Jiřím Šenkýřem nás dal dohromady František Nosek. Přirozený - nebo věřme i trochu nadpřirozený - základ byl již dán bratrstvím ve františkánském řádu „kajících bratří a sester žijících ve světě“, a k tomu osobnost Františka Noska dodala zájem o katolickou sociální nauku. Pak byl Jiří zvolen senátorem, a ukázalo se, že z Valdštejnského paláce to je jen „pár kroků“ přes Vltavu na Smetanovo nábřeží na Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, v jejíchž bezvýhradných službách jsem se právě ocitl. Nejprve se zdálo, že blíže je to z Malé Strany, po čase tomu bylo spíše naopak, a nakonec jsme se s Jiřím vídali v zasedací síni České biskupské konference a v kostele sv. Bartoloměje, a to při přípravě sociálního listu „Pokoj a dobro“.      

      Dnes vzpomínám na tyto časy s trochou nostalgie. Venkované (chtěl jsem říci vesničané -  v mých rodných Troubkách by s tím neměli problémy - ale měšťany ze Žďáru bych mohl urazit), nuže venkované, kteří se najednou dostali do míst, kde „nebyli doma“, kam nemohli ani snít, že se někdy dostanou, ale ouha - kde kromě čistoty úmyslů se nemohli vykázat téměř žádnými předpoklady pro „výkon funkce“. V každém případě scházela zkušenost se světem „na Hradě i v podhradí“. Ale právě tato „nepřipravenost“ a zároveň připravenost přijmout funkci jako službu mne přivedla - díky Františku Noskovi - k tématu tohoto zamyšlení: tedy politika - ve smyslu tradiční stranické, ale i „nepolitické politiky“ - zkrátka politika jako evangelizace.  

        O politice se hovoří docela často, možná i více než je zdrávo, a mnohdy ne zrovna nejlépe. V tom se média i „svět“ - a v něm i my hříšní občané - všichni zpronevěřujeme  radě moralistů: nemohu-li říci (o někom) nic dobrého, raději mlčím. Politika je - a nemůže nebýt - bojem o politickou moc, je „uměním možného“ - tedy uměním dosáhnout kompromisu. Ale pro politiku, která se odvážila do své „obchodní značky“ uvést „křesťanství“, je to málo. Křesťan je povolán ke svatosti, je-li zrovna v politice, tedy ke svatosti v politice. Při upřímném usilování o svatost může křesťan očekávat i pomoc Boží, dokonce i zázrak. Politika má pak šanci usilovat i o „umění nemožného“. František Nosek byl takovým politikem usilujícím o svatost. A kupodivu - stal se „zázrak“: od vstupu do vysoké politiky až do své smrti - tedy v letech 1918-1935 - nikdy nepřišel o poslanecký mandát. Politický kalkul volebních preferencí, politika kompromisu a boj o politickou moc, jemuž se věnovali horlivě jiní, to vše nedokázalo politicky diskvalifikovat jednání, které zpovědník Noskův, Dr. Jan Evangelista Urban OFM - již rok sám také kandidát na beatifikaci - po smrti svého penitenta označil jako „trvale nadpřirozené“.  

     Přitom na politickém jednání Františka Noska nebylo vlastně nic zvláštního: jenom nikdy nelhal, miloval své politické odpůrce a doporučoval zahánět již jen pomyšlení na to, využít mocenského vlivu a postavení pro osobní prospěch, jako „úklad proti základům státu“. Politická funkce pochopená jako služba znamená každodenní přemáhání sebe sama, zahánění pokušení marné cti a slávy, nečisté touhy po majetku a penězích,  a pro františkána nikoli na posledním místě  vědomí vlastní nedostatečnosti, ubohosti, schopnost mít odstup od sebe sama a umění dělat si legraci ze sebe sama. Potřebujeme právě takové politiky, neboť mediální svět, v němž je nám žíti, příliš staví právě na hledání marné slávy a zviditelňování  „buď jak buď“, a ekonomický systém společnosti „zájmových skupin“ má tendenci politiky vtahovat do jednání, které - ač je jasně na úkor státu a nás všech - již ani není vnímáno jako korupční, neboť o peníze „jde až v první řadě“ - a tak  „ber, kde ber“.  

    Autorita a respekt, které měl František Nosek u svých politických protivníků - i ve své vlastní straně! - se zakládaly na několika jeho podstatných osobnostních povahových rysech.  Integritu jeho osobnosti charakterizuje naprostá nezištnost, obětavost, pracovitost, konzistence slov a skutků. Říká se, že jeho nejsilnější politickou „zbraní“ - jeho „reputačním kapitálem“ - bylo všeobecně sdílené přesvědčení o bezvýjimečné pravdomluvnosti. Právě té Noskovy pravdomluvnosti se protivníci nejvíce báli! A zase - vždyť nejde o nic více než o jedno z přikázání Desatera. A přece: jak důrazně Pán varuje před nepravdou - a polopravdou! Naše má být „ano, ano - ne, ne“ - všechno ostatní je ze zlého (od ďábla)! 

      Post-moderní a v některých zemích na Západě již i otevřeně přiznávaná „post-křesťanská“ společnost má právě s pravdou ty největší potíže. Pravda je v stále intenzivnějších zájmových silokřivkách mocností  ekonomických, mediálních a i politických, stává se předmětem stále rafinovanější manipulace, jíž jde o peníze, vliv, pochybnou slávu. Pravda v reklamě - kdo by vůbec bral ještě vážně všechno, co se tvrdí v reklamních šotech. Pravda v médiích - nedávno před vědeckou radou naší fakulty probíhala docentská habilitace v oboru masové komunikace a nový docent přednesl přednášku s názvem „Objektivita jako přežilý nárok na televizní zpravodajství“. Každý má svou pravdu ve věku post-moderním a post-křesťanském, a tak to nakonec vypadá tak, že pravdu nemá vlastně nikdo,  či spíše, že pravdu má ten, kdo má na to, aby si ji zaplatil. I ve vědě samotné se hovoří o krizi pravdy, ačkoliv je jasné, že se ztrátou kritéria pravdivosti se musí nutně sesypat i celá důmyslně a pracně budovaná stavba babylonské věže moderní vědy.

     I tak ctihodná věda jako je matematika přispěchala na pomoc této existenciální nejistotě ve věci pravdy, a tak vznikla nová disciplína v matematické logice, teorie „fuzzy množin“.

Zatímco v logice formální, v níž jsme byli ještě vychováni (přes veškeré rozkladné vlivy „pryžové dialektiky“ ideologie marx-leninismu), stále ještě platilo ono evangelijní ano, ano, ne, ne, tedy prvek do množiny patřil, anebo nepatřil, v teorii rozmazaných či mlhavých množin je tomu již jinak: prvek do množiny patří i nepatří, patří do ní jen s určitou pravděpodobností, a s jinou pravděpodobností patří do docela jiné množiny! Naše politika patří již do oboru fuzzy množin: opoziční smlouva je tak trochu opoziční, ale na druhé straně je současně nepochybně smlouvou koaliční. Čtyřkoalice neměla docela určitý počet členů - mohly být čtyři, tři, dva - až nakonec došlo na otázku, zda jde vůbec o koalici. Vzpomeňte na prohlášení tiskových mluvčí po právě skončeném jednání: zmocňuje se vás podezření, že se ty dvě (tři, čtyři)  jednající strany patrně zúčastnily každá jiného jednání…         

       Františkánská spiritualita se vyznačuje prostotou a jednoduchostí - a přímočarostí vyjadřování a činu. Vede k doporučením, která se po staletí osvědčovala našim předkům: že  1 a 1 jsou 2, že 2 a 2 jsou 4, a že to, co je černé, není bílé. K post-moderní politické „moudrosti“ patří „zásada“, že „politik nikdy neříká nikdy“ - když  jde o to „kdo s kým“. Tato „zásada“ je vhodná snad jen jako součást profesionálního kodexu prostitutek; křesťanský politik musí umět říci jasné ne. Usilování o jednotu je ušlechtilé a nejmladší ratolest na tisíciletém pni církve - fokoláre Kláry Lubichové - má jako jednu ze svých důležitých aktivit i Hnutí jednoty. Avšak jednota může být také falešná, může být jednotou ve špatnosti a solidaritou ve zlém  - a pak se musí křesťanský politik umět oddělit a říci jasně: toto ne.       

     S tím, jak se katolická církev mění na malou církev, jsme ohrožováni komplexem slabosti, nedostatkem odvahy, zkrátka slabostí víry. Jan Neruda v době českého národního obrození napsal: „Jsme slabí, malí - dosti těchto řečí, jen kdo tak mluví, sláb a malý jest!“ Domnívám se, že to, co ochablá a politikou znavená, až otrávená česká společnost potřebuje, je právě politická odvaha, síla víry a jasné slovo - které v ústech křesťana má šanci být ostřejší než dvousečný meč. Nebojme se být křesťany, nebojme se hovořit jako křesťané a nebojme se žít jako křesťané. Může se nám dostat výsměchu, ironie, pohrdání. To všechno křesťan - a tím spíše františkán - přijímá jako samozřejmou součást svědectví víry, jako atribut toho, že jsme Kristovi. Troufám si tvrdit, že křesťanský politik, jehož skutky byly vykonány v Bohu, a proto se nebojí jít s nimi na světlo, nemusí dopadnout špatně u voličů, dokonce ani u těch, kdož v Boha (dosud) nevěří. Naši občané čekají tak dychtivě na jasně vyslovené slovo, že jsou ochotni přijmout je dokonce i od „falešného mesiáše“ - jen proto, že je přímočarý a hovoří jasnou řečí - i když už se jich zmocňuje pochybnost, zda je to „ten pravý“.    

       Abych sám mluvil jasně: tvrdím, že politická strana, která se hlásí ke křesťanství, může být i politicky úspěšná - jak říkají matematici – „tehdy a jen tehdy“, je-li věrná křesťanské zvěsti evangelia. Politický úspěch je pak jen tím, co je křesťanskému politikovi „přidáno“ - stará-li se především o hlásání evangelia a žije-li evangelium v jeho osobní i sociální dimenzi. O Františku Noskovi a monsignoru Šrámkovi jako čelných představitelích předválečné (v druhém případě i poválečné) Lidové strany se svého času napolo žertem, napolo vážně říkalo - věřím opět, že v lásce - že církevní hodnostář Šrámek se věnuje politice a laik Nosek - evangelizaci. Šrámek jako politik – bohužel - příliš neuspěl. Nosek zůstával ve vrcholných politických funkcích - a jeho evangelizace nese plody dodnes. Nosek chápal politiku jako evangelizaci i ve svých snahách hospodářských i v byznysu a finančnictví. V tom byla a je jeho velikost.

      Náš duchovně zemdlený, hodnotově dezorientovaný, bloudící a hledající národ potřebuje naléhavě nové pokřesťanštění, nové duchovní probuzení a obrození. Tato společenská konverze - obnovení občanské společnosti a tržní ekonomiky - má šanci jen na obnovených  sociálně-etických základech Kristova evangelia. Politik-státník by měl mít odvahu toto říci jasně - a nebát se přitom o osud svých voličských preferencí. Ne snad že by měl šanci získat všechny - stačí, když získá aspoň některé - a ti budou stačit, aby v politice zůstal. Těm ostatním pak řekněme: „Žijte si podle svých vlastních nápadů“- ale nečekejte, že dojdete pokoje a štěstí a nenamlouvejte nikomu, že národ přivedete ke společnému dobru. Nelze se dopracovat k pokoji a dobru bez Boha a proti Bohu, marné lidské namáhání bez Božího požehnání. To je zkušenost našich předků.      

        Bratru Jiřímu Šenkýřovi přeji do dalších let jménem svým, jménem redakce POUTNÍKA a věřím, že i jménem čtenářů - přátel sv. Františka,  mnoho úspěchů při evangelizaci skrze politiku. Nechť jsou mu jakoby mimochodem přidány i voličské preference. Nechť mu usilování o pokoj a dobro v naší zemi neohrozí pokoj a dobro doma, v rodině.

S pozdravením pokoje a dobra

Lubomír Mlčoch OFS