Říský, Bernard OFM

Pod Barbořinou

Barbořina je zalesněný vršek s triangulačním bodem, pod ním byla nějaká pole a louky a velký pozemek koleje sv. Antonína, z části obdělávaný jako zelinářská zahrada, s hospodářskými budovami a chlévem.

Když jsem tam dorazil se svým otcem 30. srpna 1940, ještě probíhaly dokončovací práce. Hlavní vchod ještě neměl schody, vstupovalo se zadním vchodem ze zahrady. Nebylo ani oplocení z ulice. Sloupky a podezdívku z bílých cihel stavěl bratr Maseo Stančík. V prvních dnech vyučování jsem mu dělal přidavače a snil o tom, že když nebudu stačit na studium teologie, budu bratrem laikem – zedníkem, protože tomuto řemeslu jsme dával přednost před ševcovinou, kterou mi hrozil táta, když se nebudu učit. Vidina, že bych celý den seděl na verpánku, mě odpuzovala.

Dispozice domu:

V pravé polovině domu byla v suterénu kuchyně, sklady, prádelna a žehlírna a kotelna ústředního topení na páru. V přízemí knihovna, ještě nezařízená, hovorna, jídelna otců, proti ní šatny – a druhou polovinu zaujímala velká jídelna se sloupy uprostřed. Jen v levé polovině byly asi čtyři dlouhé těžké stoly s lavicemi z modřínového dřeva z Podkarpatské Rusi, které nesly stopy po kulkách z první světové války. Byly tak masivní, že naše klukovské síly je nedokázaly převrhnout.

V prvním poschodí byla klausura, oddělená skleněnou přepážkou s dveřmi a zvonkem. Tam jsme neměli přístup. Proti schodišti byla ředitelna, spojená dveřmi s klausurou.

V druhém poschodí byla chodba, napravo velká ložnice – spárna, a na konci chodby druhá. Mezi nimi byl „inspekční pokoj“ pro vychovatele s „pozorovatelnou“ ve tvaru bubnu. Protože nebylo jasné, kdo koho má pozorovat, nebyla používaná. V levé polovině byly záchody, šatny a umývárna se čtyřmi řadami kohoutků nad umyvadly.

V levé polovině budovy byly třídy, kabinety, šatny a záchody.

V přízemí ještě scházely podlahy, v prvním poschodí nebyl ještě žádný nábytek, cvičili jsme tam hru na housle a učili jsme se tam nahlas (angličtinu). 

V druhém poschodí byly dvě velké studovny, vybavené školními lavicemi a katedrami. Dvě menší třídy byly bez nábytku. Přes chodbu byly kabinety a příslušenství: šatny a záchody. Třídy měly na dveřích označení tříd od primy do oktávy, aby bylo jasné, že se počítá v budoucnu s rozšířením koleje na celé středoškolské studium.

V mansardě po obou stranách schodiště byly místnosti s příslušenstvím pro zaměstnance.

Kolmo na budovu byla v suterénu koupelna – velká místnost s řadou sprch, ovládaných centrálně. Nad koupelnou byla tělocvična, dosud nezařízená, a nad ní kaple s proskleným velkým křížem v čele presbytáře nad oltářem se svatostánkem. Dřevěná, ale bíle omítnutá klenba nám připomínala sepnuté ruce a povznášela srdce k modlitbě. Zažila mnohé slzy lítosti i touhy chlapeckých srdcí. Rád jsem se tam zdržoval po večerní modlitbě a domlouval jsem se s Kristem Pánem o své budoucnosti, protože mi bylo jasné, že na takovou lásku, jakou On má k nám, nelze odpovědět polovičatě.

Někdy v říjnu přijel o. provinciál Jan Ev. Urban vysvětit kolej a očistit ji od negativních stop, které na ní ulpěly během stavby. Při svěcení se celý dům naplnil vůní kadidla, které však neprozářila radostným úsměvem tvář otce provinciála. Válka vstoupila už do druhého roku a nebylo vyhlídky na její brzký konec. Otec provinciál nesl odpovědnost za své bratry i za nás, schovanými pod křídly provincie. Byli jsme pro něj břemenem navíc, protože po zkušenostech s juvenátem v Hradišti a v Praze nebyl přítelem tohoto zřízení, protože prý františkánství, jak občas opakoval, není pro děti, ale pro zralé muže. Protože má Pán smysl pro humor, o. Jan vybudoval za svého provincialování kroměřížskou studentskou kolej, aby shromážděné peníze dobrodinců nebyly znehodnoceny. Byl to většinou dar lásky – „peníz chudé vdovy“. Jednou jsem byl svědkem, jak jedna babička přišla ze Zahrádek – asi 3-4 km – pěšky, aby ušetřila za autobus, a přinesla deset korunek na studenty. Od té doby uplynulo skoro šedesát let, ale vždy se stydím, když se mám lépe než tito Boží chudí. V kriminále jsem měl radost, že se nemám lépe než tito chudí a že mohu takto splácet dluhy neznámým dobrodincům.