Egger, Gottfried OFM

 V 19. století se vyskytlo v církvi něco jako ženské hnutí. Vznikla četná společenství sester. Mezi ženy z tohoto hnutí patří i tři Švýcarky, které papež blahořečil v říjnu 1995: Margrit Baysová (+1879) z Freiburgu, Bernarda Bütlerová (+ 1924 - viz POUTNÍK 4/2001) z Aargau, a Sr. Marie Terezie Schererová (1825-1888) z Luzernu; obě poslední jsou zakladatelky kongregací, jejich díla trvají dodnes. Společenství z Ingebohlu, které sahá až k Sr. Marii Terezii Schererové, nazývá se „Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže“, někde také „Křížové sestry“ nebo „Ingebohlské sestry“.

 Sr. Marie Terezie se narodila jako čtvrté dítě v nuzné selské rodině v luzernském Meggenu 31. října 1825. Na křtu dostala jméno Kateřina. Sedmiletá ztratila otce, a tento smutný osud rozdělil rodinu. Jen tři nejmladší sourozenci směli zůstat u matky. Kateřina se dostala k oběma svobodným bratřím své matky, na kterých spočinula její výchova. Když bystré, nadané děvče vyšlo školu, poslali ji příbuzní do Luzernu do městské nemocnice, kde působily „Besanconské sestry“. Zde pracovala jako učnice na kuchařku a pomocná ošetřovatelka.

 To bylo místo, kde přišla do styku s mnoha ubohými a nemocnými lidmi. Nebylo to pro ni lehké, neboť, jak později sama přiznala, pociťovala nejdříve nechuť k nemoci a utrpení. Ale Kateřina vydržela dva roky tvrdé životní školy! V této době rostla touha zasvětit se Bohu v činném řádu.

 Když uslyšela o bündenském kapucínovi O. Theodosiovi Florentinim a jeho nedávno založeném institutu sester od sv. Kříže, připojila se k tomuto společenství, které mělo tehdy jen tři ženy. Všechny tři byly učitelky a převzaly na podzim předchozího roku dívčí školu v Menzingen u Zugu. První představenou této skupiny byla Matka Bernarda Heimgartnerová, která také vstoupila do dějin jako první generální představená školských sester od sv. Kříže v Menzingen. Po krátkém uvedení do řeholního a učitelského života v Altdorfu začala kandidátka Kateřina Schererová noviciát v Menzingenu u Zugu. Vyučování mladé sestře vyhovovalo, mělo však mít jen krátké trvání.

 V roce 1850 povolal O. Theodosius nyní již 25letou sestru za vedoucí chudobince v Näfelsu v kantonu Glarus. To bylo všechno jiné než lehká úloha. Neúrodami a nezaměstnaností vládla velká bída. Nový chudobinec poskytoval místo padesáti lidem a usnadňoval jim život. Především sirotci, přestárlí a duševně nemocní nalezli přijetí v takzvaném „lotrovském paláci“. Spolu s ním vznikla „průmyslová škola“, kde šedesát děvčat dostalo výuku v ručních pracích. Oba domy byly svěřeny „slečně Schererové“ - jak ji jmenovali, protože nesměla pracovat v řeholním oděvu.

 Mladá křížová sestra měla ve stopách sv. Františka opravdu vykonat velkou službu. V roce 1852 vyzval O. Theodosius „matku chudých z Näfelsu“, aby přešla do Churu jako vedoucí nuzného pomocného špitálu. Sr. Marie Terezie znala tamější zoufalou situaci, a výzvu přijala.

 Tak byl položen základní kámen sociálně-charitativní kongregace. Tvář špitálu se brzy změnila, rostla důvěra obyvatelstva, počáteční předsudky mizely. Sr. Marie Terezie, nyní jako spoluzakladatelka Křížových sester nazývaná „paní Matka“, přes den se zcela věnovala nemocným. Její obytná cela, která byla současně pracovnou a ložnicí, představovala jen docela malý kout špitálu, kde často pracovala až do noci. Městský úřad se stavěl k sociálnímu dílu velmi kriticky. Sbírkami zakladatele i sester po Rakousku-Uhersku i dál až do (tehdejšího) Turecka (na Balkáně) byla pak přece jen umožněna stavba nové nemocnice, prvního křížového špitálu. Pak vyrostly rychle po sobě penzionát, sirotčinec se školou a starobinec. Důsledkem bylo, že se hlásilo hodně mladých žen za kandidátky. Zakladatel Theodosius v duchu viděl už vznikat mateřinec Milosrdných sester, jeho političtí protivníci však zabránili další výstavbě. A co víc, úřad dal výpověď; co nesloužilo vlastnímu provozu nemocnice, muselo být zrušeno. To dalo bojovnému kapucínovi Florentinimu podnět, aby se poohlédl po něčem jiném.

 Už 1855 se podařilo průkopníkovi Theodosiovi koupit zpustlý Niggský dvůr nad farním kostelem v Ingenbohlu u Brunnen v kantonu Schwyz. Podle tohoto místa byla nyní pojmenována mladá kongregace sester. Vnitřní rozpory institutu vedly již 1856 k biskupskému rozhodnutí, prohlásit školské sestry v Menzingen a milosrdné sestry v Ingebohl za dva samostatné instituty. O rok později byla pak Sr. Marie Terezie Schererová zvolena první generální představenou Milosrdných sester od sv. Kříže v Ingenbohlu. Byla opětovně volena znovu a zastávala tento úřad až do své smrti.

 Jistě bylo tehdy oddělení obou institutů v Menzingenu a v Ingenbohlu bolestivé, obě společenství však se odvolávala na sv. Františka z Assisi, podle jehož řehole Třetího řádu obě žijí dodnes. Za zdárného vedení Matky Marie Terezie se institut velmi intenzivně rozvinul. Už 1858 čítala mladá řehole 94 sester v 56 domech.

 O třicet let později, v úmrtní rok blahoslavené, bylo 1689 sester ve 422 domech. Už brzy pracovaly Křížové sestry i v zahraničí, v Německu, Rakousku, Uhrách a v Itálii. Když pak 1865 zakladatel řehole Theodosius nečekaně zemřel, ležela na Matce Terezii samotné zodpovědnost za celou kongregaci.

 Přibývalo kandidátek, ale i sociálních služeb sester. To, co založily, lze tu uvést jen souhrnně: nemocnice, kliniky, ambulatoria, soukromé ošetřovatelské stanice, chudobince a sirotčince, dětské jesle a družiny, mateřské školky, závodní internáty pro děvčata, mariánské domovy pro zaměstnance, stravovny pro učně, domácí služby pro biskupské rezidence a semináře, základní a střední školy s internáty, školy pro chudé, školy v továrních internátech a stravovnách, školy průmyslové, ručních prací, pro hluchoněmé.

 Srdeční záležitostí stále zůstávala zakladatelce Ingenbohlských sester výchova děvčat. „Vnější činnost a působení Matky Terezie byly výrazem jejího vnitřního života ctnosti,“ říká A. Schraner. Byla člověkem hluboce zakořeněným v Bohu. „S Bohem a pro Boha se dokáže mnoho,“ říkávala často. Jen tak lze pochopit, že jí vždy šlo na prvním místě o člověka v nouzi, ať patřil k jakékoli společenské třídě či vyznání.

 Poslední léta života blahoslavené se vyznačovala četným tělesným utrpením. Přesto pracovala neúnavně dál, navštěvovala zahraniční domy a kláštery. Zemřela večer 16. června 1888 a byla pohřbena na hřbitůvku sester u mateřince. Dne 16. června 1975 byly její tělesné pozůstatky slavnostně přeneseny do nové krypty klášterního kostela. Od té doby je její prostý hrob hojně navštěvovaným poutním místem.

 Duch a příklad zakladatelky Milosrdných sester od sv. Kříže neztratily dodnes nic na své síle. I při změněných potřebách a za jiných podmínek naší doby jsou pro více než 5000 sester v celém světě směrnicí a cestou k novým úkolům, k dílům milosrdenství a lásky. Její svátek se slaví v úmrtní den 16. června.

 Zásady bl. Marie Terezie Schererové

 „V každém objevit gram zlata!“ „Uděláme všechno, abychom vytvořily pokoj! Všechno jde  docela lehce, když mezi sebou vycházíte v pokoji!“ „Je to věčně milující Otec, který hojí naše rány.“ „Neztrácet odvahu. - Třeba mít odvahu a být silné. - S odvahou a důvěrou v Boha kupředu! – Důvěřovat v Boha!“ „S Bohem a pro Boha se dokáže mnoho.“ „Jsme stále v Boží ruce.“

Gottfried Egger

Franziskanerinnen und Franziskane

Kanisius Verlag, Freiburg Schweiz, 2000

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM