Pospíšilová, Ludmila OSF

Fraternita v duchu chudoby

a)      Je to tedy závazek - stát se skutečným darem pro druhé

-      V totálním zřeknutí se sebe, inspirovaným Ježíšem přítomným v eucharistii. „Jak podivuhodná velikost a udivující snížení! Jak vznešená pokora! Jak pokorná vznešenost, že Pán vesmíru, Bůh a Boží Syn tak se ponižuje, že se pro naši spásu ukrývá pod nepatrnou způsobou chleba! Bratři, vizte Boží pokoru a před ním si vylévejte srdce! Pokorně se proto skloňte a on vás povýší. Nic si ze sebe proto neponechávejte pro sebe, aby vás celé přijal, když se vám celý podává.“[1] Bohu prožívat, že vše, co osobně máme, je darem Božím,

Ø      Ve stavu neustálé vděčnosti, který musíme neustále vracet. „Uvažuj, člověče, k jaké důstojnosti tě povznesl Pán Bůh, když tě podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle ducha utvořil k své vlastní podobě… Čím se tedy můžeš chlubit? Kdybys byl tak chytrý a moudrý, že bys měl všechno vědění a uměl vykládat všechny jazyky i pronikat věci nebeské, přece se tím vším nemůžeš chlubit. … Avšak v jedné věci můžeme se chlubit: svými slabostmi, a když denně neseme svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista.“[2]

 

 

b) Je to závazek k úsilí přijmout bratra jako dar

                                                                                         Skutečná fraternita je tam, kde je duch obrácení, kde se odpouští a kde je vidět každodenní úsilí o věrnost Bohu i lásce k bližnímu, a to i přes jednotlivé chyby a selhání. Svatý František učí, abychom dokonce omezenosti a nevěrnosti druhých chápali jako zcela zvláštní „milost Boží“, totiž jako možnost prožívat i projevovat milosrdenství. „Pokud mohu, říkám ti k prosbě tvé duše toto: Všechno, co ti brání milovat Boha, tvého Pána, a všechny, kteří ti dělají těžkosti, ať jsou to bratři nebo jiní lidé, to všechno máš pokládat za milost. … A miluj ty, kdo ti dělají těžkosti, a nesmíš od nich nic jiného chtít, než jak Pán ti dá. A právě v tom je miluj a nepřej si, aby byli lepšími křesťany jen kvůli tobě. A to ti buď milejší než život v poustevně.“[3]

 

 

Vnitřní řád ve fraternitě

a) Poslušnost evangeliu

Je nutné si uvědomit, že skutečná fraternita je darem evangelního života. Z toho plyne, že musí být oživována Božím slovem a z něho čerpat jako z pramene života. Evangelní život je však také poslušnost: „To říkám i o všech ostatních, kteří se nevázaně potulují a nedbají řeholní kázně, protože náš Pán Ježíš Kristus vydal svůj život, aby neporušil poslušnost vůči svému nejsvětějšímu Otci.“[4]

„A všichni bratři, kteří »sejdou z cesty přikázání Páně« (Žl 119/118, 21), jak říká prorok, a potloukají se po světě bez poslušnosti, ať vědí, že bez poslušnosti jsou zlořečeni, dokud se tohoto hříchu nezbaví. Vytrvají-li však v přikázáních Páně, která slíbili zachovávat podle evangelia a našeho života, ať vědí, že žijí v pravé poslušnosti a Pán jim žehná.“[5]

b) úcta k eucharistii

„Proto vás všechny, své bratry, prosím a líbám vaše nohy s tou láskou, jaké jen jsem schopen, abyste prokazovali všechnu úctu a všechnu čest, jak budete s to, nejsvětějšímu tělu a nejsvětější krvi našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož se všemu tvorstvu, jak na nebi tak na zemi, dostalo pokoje a bylo usmířeno se všemohoucím Bohem.“[6]

c) Fraternita oživovaná Duchem svatým žije v minoritě a lásce

„Zda má Boží služebník ducha Páně, to lze poznat takto: Učiní-li Pán skrze něho něco dobrého, pak si na tom nic nezakládá, protože jeho vlastní já je vždy nepřítelem všeho dobrého, ale tím více má před očima, jak je ve skutečnosti malý a pokládá se za menšího než všichni ostatní lidé.“[7]

„Sv. František v řeholi napsal: ,A mají být menší´, když větu vysvětloval, řekl: ,Chci, aby se toto bratrstvo nazývalo řád Menších bratří.´ A jako opravdoví menší bratři, kteří jsou všem podřízeni, hledali pro sebe vždy nízkou práci a málo hodnocenou službu, kde se jim dalo lehce křivdit. Tak chtěli stavět základy na pevné půdě pravé pokory, aby v nich s požehnáním nebes vyrostla duchovní stavba ctností. A vskutku, na tomto pevném základě vyrostla nádherná stavba lásky ze živých kamenů, shromážděných ze všech konců světa, které se spojily v chrám Ducha svatého. Jakou láskou ke společenství byli noví Kristovi učedníci zaníceni! Jakou láskou planuli! Když se totiž někde sešli nebo se na cestě náhodou potkali, vzlétl z obou stran šíp duchovní lásky, který rozséval sémě pravé lásky daleko vyšší, než je přirozená náklonnost.“[8]

d) Fraternita věrná církvi

„Konečně ukládám pod poslušností ministrům, aby si vyžádali od pana papeže jednoho kardinála svaté římské církve, který by řídil, chránil a napravoval toto bratrské společenství: abychom, poddáni a podřízeni církvi svaté, vytrvali v katolické víře (srov. Kol 1,23) a zachovávali chudobu, pokoru a svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista, jak jsme to pevně slíbili.“[9]

e) Služba představených

„A ministři a služebníci ať mají na paměti slovo Páně: »Nepřišel jsem, abych si dal sloužit, ale abych sloužil« (Mt 20,28), i to, že je jim svěřena starost o duše bratří.“[10]

„A v tomto způsobu života ať se nikdo nenazývá »převor«, ale všichni ať se nazývají prostě »menší bratři« (srov. Lk 22,26). A jeden druhému ať umývá nohy (srov. Jan 13,14).“[11]

f) Kapitula

Kapitula je setkání fraternity na úrovni buď generální, provinciální či místní, aby se prověřila věrnost slíbenému evangelijnímu ideálu a aby se učinila rozhodnutí o dalším směřování společenství v jeho službě. „Každý ministr se může scházet každý rok se svými bratry na kterémkoli místě o svátku svatého archanděla Michaela, aby s nimi jednal o věcech, které se týkají Boha.“[12]

g) Láska k nemocným bratřím a sestrám

„Onemocní-li některý bratr, ať ho ostatní bratři neopustí, i kdyby byl kdekoliv, ale ať určí jednoho, nebo podle potřeby více bratří, kteří by mu posloužili, jak by si přáli, aby byli sami ošetřováni. V krajním případě jej mohou svěřit důvěryhodné osobě, která by o něj v jeho nemoci pečovala. A já prosím nemocného bratra, aby děkoval za všechno svému Stvořiteli a aby si sám přál být takový, jakého jej chce Bůh mít, zdravého nebo nemocného, protože všechny, které Bůh předurčil k věčnému životu (Sk 14,48), vychovává Bůh ranami i nemocemi a duchem zkroušenosti, jak Pán praví: »Já kárám a trestám všechny ty, které miluji« (srov. Zj 3,19).“[13]

Duchovní růst fraternity

Pokud se bratři i sestry žijící ve fraternitě přibližují ideálu ducha sv. Františka, tak se to vždy projeví v životě fraternity. Její apoštolská síla pramení z kvality vztahů jejích členů k Bohu a k sobě navzájem. Vztah k Nejsvětější Trojici pak bude stále více pronikat do všech vztahů i s ostatními bližními i celým tvorstvem. Františkánská fraternita si nepřivlastňuje tvory, ale dokáže jim projevit skutečnou lásku, která osvobozuje od zla a hříchu.

„Všechny tvory také nazýval svými bratry a sestrami, a tak vnikal pro jiné nezvyklým, ale jedinečným a hlubokým způsobem srdcem do tajemství tvorů. Dospěl totiž už ke svobodě a slávě Božích dítek.“[14]

„Jestliže se františkánská fraternita stane skutečností, rozšiřuje se na všechny lidi, přátele i nepřátele, na křesťany i nekřesťany, ba na všechno tvorstvo: všichni jsou bratři a sestry, neboť všechno, co je stvořeno, má svůj počátek v Bratru Kristu.“ [15]

Slovo na závěr

V tomto pojednání o fraternitě jsem se snažila načrtnout její nejdůležitější prvky. Mnohé by se ještě dalo dodat, prohloubit. V některých bodech jsem dala přednost citátům z Františkánských pramenů před vlastním komentářem. Tato úvaha má být však především impulsem k dalšímu rozjímání.

Ke chvále Boží. Amen.

S.M. Ludmila Pospíšilová OSF

 

 

Použitá literatura:

a) Prameny

 

 

 

Bible, český ekumenický překlad, Česká biblická společnost, Praha 1993.

Pavel VI., „Evangelii nuntiandi“  apoštolská exhorta z 8.12.1975.

Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života „Congragavit nos in unum Christi amor“ z 2.2.1994.

Františkánské prameny in CD ROM - Františkánská knihovna, Olomouc 2001.

 

 

 

            b) Odborná literatura

 

 

 

Aniello paolo di palo, Sulle orme di Francesco alla sequela di Cristo, Padova 1999.

Boni a., Fraternitá, in Dizionario francescano. Spiritualitá, Padova 1983), s. 613 – 638.

Iriarte L., „Dějiny františkánského řádu“ in CD ROM Františkánská knihovna, Olomouc 2001.

Iriarte L., „Vocazione francescana“, Casale Monferrato 1999³.

Movimento Religiose francescane, Progetto di formazione francescana, Bologna 1988.

Pastorello L., „Principi di pedagogia francescana“, Roma 1991.