Holota, Benedikt OFM

Kdyby dnes žil Františkův milovaný bratr Masseo, asi by se ho zase zeptal: „Proč vlastně běží za tebou celý svět, Františku? Proč zrovna za tebou“ (srov. Kvítky 10)?

To je otázka, která zaměstnává také nás. Jak to vlastně přijde, že v době, kdy tolik moderních „proroků“ rozšiřuje svůj názor na život víry, názor středověkého člověka Františka přitahuje mnohem více?  Čím to je, že 820 let od Františkova narození dokáže jeho život fascinovat věřící i nevěřící třetího tisíciletí?

Tento prostý muž musí zjevovat něco z hloubi osobnosti, co ještě dnes dává odpověď na základní otázku života. Fascinujícím způsobem ukázal, jak může někdo bez majetku, bez moci, bez zvláštního vzdělání dát vznešený smysl existenci v tomto vesmíru. Smysl, jaký nenašli ani mnozí filozofové a vedoucí osobnosti naší doby. Ačkoli vzdělaní, jsou v dnešním světě cestujícími bez jízdenky, kteří nevědí, kam jedou.

Nevzdělaný František však věděl, kam směřuje. Měl „jízdenku“. Usměrnění na cíl života je u něho vzácně univerzální. Vše, co zakusil z lásky, krásy, ale i z bolesti a bídy vesmíru, vedlo jeho ducha spontánně k bezednému tajemství, v němž vesmír spočívá: k Bohu.

Jeho vztah k žebrákovi nebo k malomocnému, ke zvířeti nebo k živlům získal nekonečné rozměry, protože se dotýkal základních otázek existence: Odkud? – Proč? – Kam?

Proč tento prorok František vzbuzuje ještě dnes u mnohých obdiv? Souhlas spočívá v jeho odpovědi: OD BOHA – PRO BOHA – K BOHU!

To, co zasahuje v této odpovědi křesťana dnešní doby, je klid a jistota, která charakterizuje Františkovu víru.

Jaká vlastně byla jeho víra?

Musíme se podívat nejdříve na tu současnou víru. Horečné tempo dnešního života, neklid ve světovém dění, ale i cesty pokračujícího vývoje církve udeřily do starých jistot. Tradice, normy, praktiky pěstované po staletí zmizely nebo přijaly nové formy, ve kterých jsou k nepoznání. Mnoho křesťanů se v tom již nevyzná. Stali se lidmi, kteří místo putování stojí a ptají se: Kudy dál?

To, co tuto nejistotu činí pro mnohé ještě hrozivější, je vysvětlování z různých stran, že konečně teď se našla ta správná cesta víry! Víra – jak mnozí takoví vykladači lidu tvrdí – je prý „dobrodružství v houští pochybností“. Prohloubení víry prý není nic jiného než stále větší nejistota nad stále zmenšujícím se „Věřím“. Křesťan, který prý vyzrál, nedokáže již hovořit o Bohu něco rozumného. Prý dospěl s filozofem do „prázdnoty“, kterou nám Bůh – pokud vůbec užívají toho slova – ještě ponechal. Jenže Bůh nám nezanechal prázdnotu! Bůh nám zanechal SEBE, i když leckdy v prázdnotě našeho rozumu a srdce!

Nelze popírat, že pochybnost má jistou funkci v životě víry. Jakmile zvykově věřící se začne tázat, dostal se o krok dopředu. Dostal se do pohybu z pohodlného klidu, který ochromuje a vylučuje každý pokrok. A potom: kdo nikdy neprošel krizí víry, je vystaven větším nebezpečím než ti, kdo už jednou krizi víry překonali.

Pochybnost však není ideálem. Není-li víra nic jiného než vodopád problémů, který se přes okraj propasti řítí do hlubin, zůstává člověk osamělý. Nedá se žít pouze z otázek. Žít jenom z otázek by znamenalo vést život náboženského tuláka, který vybírá z teologického velkoobchodu dnešní doby nejnápadnější zboží a diskutuje v kdekterém diskusním kroužku.

Radostné poselství se stalo nesnadným poselstvím. Neprůhledným. Něčím, nad čím musíme přemýšlet. Setkání s osobností Krista, mše sv., modlitba a další život ve věčnosti po smrti už nejsou zážitkem, nýbrž námětem k diskusi ve světle toho, co je přivanuto z kteréhokoli místa teologie.

Věřící křesťan, který hledá, nepotřebuje tolik teology a jejich spekulace, nýbrž proroka a jeho svědectví.

Je tu František.

Ten sice pokorně obdivoval teology, ale teologii nepěstoval. Nepřemýšlel pojmově. Neusiloval o mohutnou stavbu myšlenek. Spontánně následoval svou věřící intuici a jednal. Jeho věřící intuice ho vedla přes propasti exegeze a věrouky přímo k jeho Pánu.

V naší dnešní církvi – diskutující a činné – je František pro naši dobu prorokem se zvláštním charismatem, ze kterého nenapodobitelně říká dnešnímu křesťanu, že Pán nám nedal žádnou teologickou summu, nýbrž ZJEVENÍ, které nám říká,

-  že Boha musíme hledat méně v hluku diskusí a více v tichu modlitby nebo ve službě

bližnímu,      

-  že křesťan, chce-li  osvobodit svět z vlády struktur, bezpráví a hmotné bídy, musí přece jen    

      být něčím více než pouhým politikem nebo sociálním pracovníkem na vyšší úrovni.

            Je třeba svědectví životem.

Nikdo nebude popírat, že teologická úvaha má smysl. Církev se nemůže obejít bez myslitelů, kteří se odvažují razit nové cesty a hovořit řečí víry přiměřeně přítomnosti, i když to s sebou nese nebezpečí, že se budou mýlit nebo budou prohlášeni za kacíře. Ale síla obnovy může být zcela pohlcena příliš rozbujelou mnohotvárností myšlenek a vyjadřování. Může ztratit spojení se zdravou teologií a pastorálkou.

František ve své době patrně jasně viděl, jak se teologové a právníci v Bologni a v Paříži  v odtažitých diskusích ztrácejí putujícímu Božímu lidu. Teologie je však pokornou službou Božímu lidu. Jejím úkolem je nabízet lidu skrze pastýře duchovní stravu a pečovat o to, aby to byla strava dobrá a výživná.

Jistě má křesťan povinnost podle svých schopností přemýšlet o své víře. Ale to nikdy nesmí kalit nebo dokonce zrušit hodiny, v nichž se bezstarostně a pln radosti oddává Pánu a jeho evangeliu. Vstupuje-li křesťan do oblasti modlitby nebo kultu, musí vědět, že za sebou zavírá dveře diskusního sálu.

Také toto bylo Františkovi jasné, když psal bratru Antonínovi a dával mu dovolení k přednášení teologie. Učinil to s kategorickou výhradou, že to nesmí v bratřích uhášet ducha modlitby.

Dnešek touží po takovém křesťanství, jaké žil František: kázal,  a zároveň vyzařoval. Hájil pravdu, ale neporušoval kvůli pravdě lásku. Byl pravověrný, ale nevypínal se tím. Nebyl posedlý progresivismem, který se neustále rozčiluje v „posvátném hněvu“ nad zaostalostí. Nebyl ani plný blahovůle a tolerantnosti ke kdečemu. Byl prostý věřící, v němž se zřetelně projevovala milost Ducha svatého. Byl prorok. Nejen svou mystickou oddaností svému Pánu. Miloval také člověka originální, fascinující a uchvacující formou. Byl  bratr. Bratr všeho stvoření. Z jeho lásky vycházelo právě to, po čem lidské srdce touží: prostota, srdečnost, dobrota. A to vše tak samozřejmě, že nikdo neměl pocit, že je Františkovi obtížný.

Čím to? Asi proto, že František byl přesvědčený, ne že musí bližního milovat, ne že má bližního milovat, nýbrž že smí milovat lidi, vůči nimž se vždycky cítil nepatrnější. To je forma lásky, po níž touží každý člověk. Takového člověka bychom chtěli mít vedle sebe: doma, na procházce, u nemocničního lůžka, všude. Chtěli bychom mu vylít své srdce především tehdy, když se nám zdá, že nám už nikdo nerozumí. Chtěli bychom mu svěřit všechno, co nikdy nikomu nevyprávíme. Nejevil by spěch, nudu, netvářil by se laskavě z povinnosti, nebyl by podrážděný našimi chybami, nepožadoval by po nás to, co nemůžeme splnit. K takovému člověku bychom šli s vědomím, že na mne čeká bratr, a že na mne čeká jako na bratra!

Toto vše lze vyčíst z několika slov, která napsal František bratru Lvovi, který si začal myslet, že už o něj František nestojí: „…A myslíš-li, že je třeba, abys za mnou přišel pro pokoj duše nebo pro povzbuzení, přijď, Lve, kdykoli chceš.“

Nebo když se jeden provinciál tvrdě nepohodl s jedním nevrlým bratrem a psal Františkovi, co s tím bratrem má udělat, dostal odpověď, která by měla viset nejen ve všech zpovědnicích světa pod křížem, nýbrž i ve všech kuriálních palácích. František mu odpověděl: „Podle toho chci poznat, že miluješ Pána a mne, jeho služebníka i tvého,  když budeš takhle jednat: Na světě nikdy nesmí existovat bratr, který by četl ve tvé tváři, že musí od tebe odejít bez tvého milosrdenství, pokud milosrdenství hledá. A i kdyby toto milosrdenství nehledal, musíš se ho zeptat ty, zda nechce milosrdenství. A kdyby potom ještě tisíckrát ti měl přijít na oči, měj ho  více rád než mne, abys jej tak přivedl k Pánu. A s takovým měj vždy slitování. A co nejdříve oznam kvardiánům, že ses rozhodl takto jednat.“

Toto je pravý smysl výrazu: být věřící, být dobrým křesťanem, být člověkem, být bratrem.

Co tedy znamená věřit v dnešním světě?

Věřit v dnešní světě existenciálně znamená: být jako František s jeho vše darující láskou, kterou strávil sám sebe, aby se stal plodným v Bohu i před lidmi. Aby se stal bratrem všemu stvoření. Aby se stal tím, čím člověk ve vesmíru je: Božím chudičkým.

Benedikt Holota OFM