Egger, Gottfried OFM

 Bratr František věnoval na konci svého života sestře Kláře a jejím sestrám u sv. Damiána píseň, známou dnes jako Audite poverelle. Tento nádherný dokument objevil v klášteře klarisek ve Veroně  známý odborník na spisy sv. Františka Giovanni Boccali OFM, novicmistr u sv. Damiána. Rukopis z let 1337-39 je napsán v umbrijském dialektu. Je to zvlášť cenný dokument, protože je to vedle Sluneční písně jediný spis napsaný Františkem v jeho mateřském jazyce. Je o ní zmínka v Zrcadle dokonalosti (90 - FP 1788), kde se uvádí, že František složil „posvátný text se zpěvem k potěšení a povzbuzení Chudých Paní“ u sv. Damiána. (Český text je ve Františkánských pramenech II. v Dodatku I. na str. 346-347.)

 Toto Napomenutí bratra Františka sestře Kláře a jejím sestrám může i nám, sestrám a bratřím, následujícím svaté z Assisi v dnešní době, dát podněty pro náš duchovní život.

 Je to v roce 1225, rok po stigmatizaci světce. František trpí nejrůznějšími nemocemi, je malomyslný a ztrápený. V tomto stavu si přeje vrátit se na místo, s kterým ho spojovalo mnoho radostných, ale i bolestných vzpomínek: ke sv. Damiánu.

 V době, kdy tu prodléval v chatrči z rákosí, kde se o něho sestry trochu staraly, trápily ho myši (snad i potkani, z italského překladu to není jasné), které mu překážely v modlitbě, byl trýzněn duševními a tělesnými bolestmi, byl tísněn depresemi a malomyslností, dostalo se mu najednou veliké útěchy od Pána. Radoval se natolik, jako by už dosáhl blaženosti. Pro něho nastalo vzkříšení. Z této temné noci se zrodila Sluneční píseň a  krátce po ní i Napomenutí. Je také složené v lidové řeči, tzv. volgare, v jeho mateřštině. Toto Napomenutí složil těžce nemocný, skoro osleplý, bolestmi trýzněný bratr František. Modlitba, rozjímání, skládání básní jsou pro něho takřka cestou, jak přemoci nemoc a bolesti. František se nelituje, ale odvádí svou pozornost od vlastního trápení k nemocem a problémům druhých.

 Bratr František začíná tuto píseň „Slyšte“. Toto biblické „Slyšte“ poukazuje na důležité poselství, které chce zvěstovat. „Slyšte, chudičké“. To je na jedné straně výraz laskavé náklonnosti, na druhé straně to odpovídá tvrdé realitě u sv. Damiána. Sestry do této chudoby jen tak neupadly, ona je jejich povoláním. Jsou povolány od Boha, shromáždily se tu z mnohých stran a krajin: z Říma, Pisy, Ferrarry, z Umbrie. Přes různorodost svého původu, vzdělání, stavu jsou přitahovány stejným ideálem, chtějí v chudobě následovat Ježíše, který je jejich cestou a cílem, přesto však každá zůstává světem sama pro sebe. V krajně těsném prostoru žije tu společně více než padesát sester. Vskutku nic lehkého. Tolik žen na tak malém prostoru, to se nemohlo obejít bez napětí! Změn také mnoho nebylo. „Od Pána povolané“, říká František: ne jenom náhodně sebrané pestré společenství. I u nás je tomu přece tak. Z nejrůznějších míst a rodin jsme v řádu srostli v jednu rodinu. Každý a každá z nás má vlastní životní příběh, je jedinečný/á, originál. Je to Pán, který nám dal každého bratra a každou sestru jako dar. Máme se z toho radovat, ale i z jejich schopností, z jejich talentů, které jim Pán dal. „Neste vzájemně svá břemena, tak naplníte Kristův zákon,“ říká nám apoštol Pavel. Být společně na cestě znamená přece vzájemně si pomáhat, stát při sobě, snášet, a někdy se přímo unést.

 Druhý verš „Žijte stále v pravdě“. Sestry mají každý den vést život v Ježíšových šlépějích. Vždyť on je Pravda. Jemu mají zůstat věrné. Jejich způsob života má být upřímný a nefalšovaný. To můžeme vztáhnout i na sebe. I náš způsob života má být ryzí. Zcela proniknutý duchem následování Ježíše. Věrnost a vytrvalost podstatně patří k našemu františkánskému životu. Že to není tak lehké, zakoušíme stále znovu. Vytrvalost na této cestě je zvláštní milost, o kterou bychom vlastně měli denně prosit. Jestliže jsme až doposud vytrvali, není jistě naše zásluha, ale čistě milost.

 Po povzbuzení a utvrzení následuje napomenutí: „Nehleďte na život venku“. Sestry přece žily v přísné klauzuře. Patří k duchovním zkušenostem a zákonům, že ideální životní začátek bývá napadán protibožským duchem. Sestry si mohly klást otázku: Nemohla bych ve světě udělat pro Pána víc? Nebylo by lepší se vdát a mít rodinu? Nebylo by lepší a Bohu milejší vykonat pouť do Santiago di Compostella, do Říma nebo do Jeruzaléma, anebo hledat Boha někde jinde než tady v těsné klauzuře sv. Damiána? Otázky, které si klademe i my, i když trochu jinak: Bylo správné, že jsem se dal/a na tuto cestu klarisky, františkána? Nebylo by lepší uzavřít manželství, založit rodinu, udělat v zaměstnání kariéru? Proč se musím tady dohadovat se svými spolusestrami a spolubratry, bylo by mi mnohem lépe, kdybych byl od toho všeho zbaven, kdybych mohl/a zakoušet blízkost ženy, muže, nebo kdybych žil/a jenom sám/sama pro sebe!

                        Gottfried Egger OFM

 Auf dem Weg mit Bruder  Franziskus und Schwester Klara (rukopis)

 z němčiny přeložila Sr. M. Annuntiata Kopecká OSC

SLYŠTE, CHUDIČKÉ, od Pána povolané,

které jste se z mnohých stran a krajin shromáždily:

Žijte  stále v pravdě,

abyste v poslušnosti zemřely.

Nehleďte na život venku,

neboť život ducha je lepší.

Prosím vás pro velkou lásku,

abyste zdrženlivě užívaly almužen, které vám dává Pán.

Ty, které tíží nemoci,

i ostatní, které se pro ně namáhají,

vy všechny to snášejte v pokoji,

protože za vysokou cenu prodáte tuto námahu,

neboť každá bude královnou korunovanou v nebi

s Pannou Marií.