Matějka, Pacifik OFMCap.

Br. Eliáš (Bombarone[1]) di Coppi a město Cortona

Současník sv. Františka br. Eliáš z Cortony (1178-1253), který se v 33 letech k němu přidal a stal se jedním z jeho nejoblíbenějších druhů, je znám především tím, že vybudoval slavnou baziliku sv. Františka v Assisi, a tím, že v letech 1221-1223 byl vikářem sv. Františka z Assisi a po schválení Řehole pak 1223-1227 a znovu v letech 1232-1239 prvním generálním ministrem řádu Menších bratří. Tímto titulem jej v jednom svém listu z 2. června 1224 nazývá i sám sv. František, který povzbuzuje „generálního ministra“ bratra Eliáše a všechny generální ministry, kteří budou PO NĚM (nikoli tedy po Františkovi), aby zachovávali Řeholi, schválenou 29. listopadu 1223.

Jakkoli slavný byl život tohoto muže, nebo možná právě proto, neobešel se bez pramálo křesťanské nenávisti a úkladů, které mu velmi znepříjemnily závěr života. Když totiž byl v roce 1239 vystřídán v úřadě generálního ministra a stal se zase prostým menším bratrem, nezůstalo jen u toho, že pociťoval velkou únavu a sklíčenost po všech těch hořkých rozmíškách, jichž musel být účastníkem v době, kdy byl vikářem řádu i v průběhu svého generalátu. Přidala se ještě tíže stěží pochopitelné dvojnásobné exkomunikace, ke které došlo takto:

Po vystřídání v úřadu totiž v listopadu 1239 dostal pozvání od papeže Řehoře IX., aby jej přišel navštívit. Cestou do Říma se však ve Viterbu dozvěděl, že je pozván proto, aby byl uvězněn, a proto přerušil cestu a ihned se vrátil do Assisi. Br. Eliáš měl totiž velký osobní vliv jak na papeže Řehoře IX., tak i na císaře Friedricha II.[2] A v okamžiku, kdy tito dva se stali vojenskými nepřáteli v bojích o Itálii a br. Eliáš stál více na straně císaře, bylo pochopitelné, že musel počítat s problémy. Papež na odmítnutí audience reagoval tím, že jej o Vánocích téhož roku exkomunikoval. Jistěže to nebyl platný důvod pro udělení takového trestu, ale v té době se prostě takové věci stávaly.

Eliáš již v době svého generalátu se projevoval jako muž energický s vynikajícími organizačními schopnostmi, který si dovedl zjednat pořádek a udržet disciplínu a jednotné nasměrování řádu ve složité době počátečních bojů mezi spirituály a komunitou. Dovedl se zcela zříci svých zájmů a nasadit se jako ministr služebník pro společné dobro. Řád mu za mnoho vděčí a v moderní době je spíše obdivován. Ve své době však byl pro své autokratické sklony spíše nenáviděn.[3] Jeho diplomatické schopnosti však neunikly císařům a zcela logicky, když mezi svými upadl v nemilost, stal se vítaným vyjednavačem ve vysoké politice.

Konkrétně koncem r. 1241 nebo počátkem r. 1242 jej římský císař Friedrich II. poslal jako svého legáta na Východ, kde měl vyřešit krizi mezi latinským císařem Balduinem II. a řeckým císařem v Nicei Vataciem. Mírová mise skutečně přinesla krátkodobý úspěch a br. Eliáš se dokonce pokoušel uskutečnit svůj starý sen o opětovném smíření řecké a latinské církve. Především ale využil příležitosti a připravil půdu pro sňatek  dcery Friedricha II. a sestry Manfrediho, princezny Anny s Vataciem. Když se počátkem r. 1244 vracel znovu do Cortony, nesl si jako odměnu za své diplomatické aktivity  pro císaře v Konstantinopoli nádherný relikviář s ostatky sv. Kříže, o kterém je řeč níže.[4]

Asi příliš neudiví, že i v tomto případě přátelství s císařem znamenalo nepřátelství s papežem. Když v roce 1244 zemřel generální ministr Angličan Haymon, nově zvolený papež Inocenc IV. (od června 1243) svolal na 4. října 1244 do Janova generální kapitulu, na kterou pozval i br. Eliáše. Ten však i tentokrát dal přednost poslání omluvného dopisu, který však byl jeho nepřáteli zadržen a k papeži se vůbec nedostal. V říjnu roku 1245 byl znovu pozván k papeži, který se v té době nacházel na koncilu v Lyonu. Br. Eliáš však ani tentokrát nepřišel, opět proto, že se obával uvěznění. V listopadu 1245 jej proto i tento papež exkomunikoval a vyloučil jej z řádu, ačkoliv ani tentokrát se nejednalo přestupek, který by opravňoval k takovému trestu. Spíše bylo ve věci, že napomohl sňatku katolické princezny Anny se schizmatickým císařem Vataciem. On se však cítil k řádu vázán i nadále a hábit nosit nepřestal.[5] Koneckonců ono ani to manželství nebylo proti katolickému učení. Vždyť i sv. Pavel přece říká, „muž nevěřící je posvěcen skrze ženu věřící“.[6] Br. Eliáš byl ve svědomí přesvědčen, že se neprovinil ani proti víře ani proti mravům, a dnes, po téměř osmi stoletích, se zdá, že se nemýlil.[7]

Je zajímavé, že ani Celano ani sv. Bonaventura se ve svých oficiálních životopisech o těchto nevysvětlitelných exkomunikacích nezmiňují. Nevěděli o nich ani radní města Cortony, kam se v té době vrátil na odpočinek, aby v klidu dožil svá léta v malém klášteříku dnes zvaném „Le Celle di Cortona“, kde v létě roku 1226 prožil mnoho krásných chvil, když opatroval umírajícího sv. Františka. Když totiž požádal město o darování pozemku pro stavbu kostela a kláštera v tomto městě, nazývají jej v darovacím dekretu ze 7. ledna 1246 „ctihodným a zasloužilým Otcem a Pánem“.[8] Dost možná to bylo jeho tajemství.

Jako prostý menší bratr žil životem, který by nebyl ničím nápadný, kdyby se nerozhodl, že i ve svém rodném městě, které již žilo přítomností františkánů, klarisek i terciářů, oslaví sv. Františka tak, jako to učinil v Assisi. Nejprve jakožto schopný architekt zvětšil výše zmíněný konvent Le Celle, kde své poslední dny prožil nejen sv. František, ale i jeho milovaný spolubratr Guido, který rovněž zemřel v pověsti svatosti. Potom pouze za pomoci bratří postavil pro františkány, jichž tu bylo stále více, konvent i uvnitř městských hradeb a k němu přidružil stavbu největšího a nejkrásnějšího kostela v celém městě, který pochopitelně zasvětil rovněž sv. Františkovi. Asi nemusím dodávat, že tento nový kostel a klášter se pak staly centrem františkánského života a ovlivnily myšlení měšťanů natolik, že právě v tomto městě o několik málo let později vynikla svým mimořádným kajícím životem žena původem z umbrijského Laviana, která vstoupila mezi svaté pod jménem sv. Markéta Cortonská ( viz četba na pokračování na str. 28 a 29 - pozn. red.).

V roce 1250 se ještě br. Eliáš na chvíli odloučil od projektování a stavebního dohledu nad klášterem a kostelem, aby byl císaři užitečný na Sicílii při jednání o osvobození křižáků zajatých muslimy a jako poradce při stavbě opevnění na sicilském pobřeží.[9] Když však císař 13.12.1250 zemřel, vrátil se br. Eliáš ihned do Cortony. Po dokončení stavby konventu a kláštera zemřel v tomto městě 22. dubna 1253 i on, jen několik dní předtím, než papež Inocenc IV. posvětil v Assisi právě dokončenou horní baziliku velkolepého komplexu, který br. Eliáš vytvořil.

On však v této době žil mimo klášter v domě, který si postavil (pravděpodobně na Via Maffei č. 11, kde je dodnes šlechtický erb jeho rodu Coppi). Zemřel téhož roku, kdy v Assisi zemřela i sv. Klára. Krátce před smrtí konečně dosáhl tak dlouho kýženého vnitřního pokoje, když v předtuše blížící se smrti dostal od arcikněze jménem Bencio kýženou absoluci od obou tíživých exkomunikací (v nebezpečí smrti totiž i obyčejný kněz může udělit to, co jinak je vyhrazeno přímo papeži). Spolubratři jej pohřbili přímo v chóru za hlavním oltářem jím vybudovaného kostela, v řádovém hábitu a ve stejné poloze, v jaké on sám pohřbil i sv. Františka. Ostatky tohoto muže zde odpočívají dodnes, na nenápadném místě pod ošlapanou deskou, u které se dost možná zastaví jen zasvěcení.

Eliášovi nepřátelé se ještě 15 dní po jeho smrti pokusili vyhlásit proces, který měl vytvořit oficiální zápis o obou exkomunikacích a „skandálním odpadlictví“ br. Eliáše. Obhájci však prokázali, že proces je zinscenovaný, zaujatý a nepodložený papežskými bulami, a tedy že vina je neprokazatelná. Eliášovi úporní nepřátelé se však i přesto na tento proces mnohokrát ústě i písemně odvolávali a nazývali Eliáše „rebelem, tyranem, pustošitelem, přítelem císařovým, papežovým nepřítelem a synem ďáblovým…“[10]

Jak to bylo ve skutečnosti, to asi ví jen Bůh, ale jedno je jisté, že totiž zemřel smířený s Bohem a v pokoji duše. V kostelíku v Cortoně po něm dodnes zůstalo několik převzácných relikvií, o nichž hovoří Tomáš z Celana i sv. Bonaventura, a které on po smrti sv. Františka žárlivě uchovával jako oko v hlavě. Jedná se o hábit, který měl sv. František na sobě, když v Cortoně umíral, a o polštářek pod hlavu, který Františkovi z Říma přivezla Jakuba de´ Settesoli, aby mu ulehčila dýchání v posledních dnech.[11]

Kromě toho zde br. Eliáš zanechal i výše zmíněný drahocenný relikviář, který si v roce 1244 přinesl jako odměnu za svou diplomatickou smírčí misi v Byzanci. Relikviář obsahuje jeden z nejvýznamnějších úlomků svatého Kříže, jaké jsou známy. Ostatek je uložen v nádherné destičce ze slonoviny, vyzdobené byzantskými prvky. V horní části je obraz Krista mezi archanděly Michaelem a Gabrielem. Na kříž hledí postavy Panny Marie (Matky Boží), sv. Jana Křtitele (předchůdce), sv. Štěpána (prvomučedníka) a sv. Jana Evangelisty („teologa“).

V dolní části je císař Konstantin mezi sv. Helenou (jeho matkou) a sv. Longinem (setník, který probodl Kristovo mrtvé tělo). Na zadní straně je v rohu napsán řecký nápis: Îź ΤΗΣ ÎśÎ•Î“Î‘Î›Î—Î£ ΕΚΚΛΗΣΙΑΣ Î˜Î•ÎźÎ¥ Î£ÎźÎ¦Î™Î‘Î£ Î£ÎšÎ•Î¥ÎźÎ¨Î¥Î›Î‘Îž Î£Î¤Î•Î¦Î‘ÎťÎźÎ£ ΤΗ Î˜Î¡Î•Î¨Î‘ÎśÎ•ÎťÎ— ΜΟΝΗ Î•Î¥Î—ÎśÎ—Î£ Î Î¡ÎźÎ£Î¦Î•Î¡Î•Î™. („Štěpán, sakristián velkého chrámu sv. Sofie, vděčně věnuje monastýru, který ho vychoval“). Je dost těžké identifikovat sakristiána Štěpána a monastýr. Velkým kostelem sv. Sofie je však bezpochyby míněna bazilika postavená Justiniánem v Konstantinopoli.

Uprostřed, na kříži je nápis: ΚΑΙ Î Î¡Î™Îť ΚΡΑΤΑΙΩ Î”Î•Î£Î ÎźÎ¤Î— ÎšÎ©ÎťÎ£Î¤Î‘ÎťÎ¤Î™ÎťÎ© Î§Î¡Î™Î£Î¤ÎźÎ£ ΔΕΔΩΚΕ Î£Î¤Î‘Î¥Î¡ÎźÎť ΕΙΣ Î£ÎźÎ¤Î•Î¡Î™Î‘Îť ΚΑΙ ÎťÎ¥Îť ΔΕ Î¤ÎźÎ¥Î¤ÎźÎť ΕΝ ΘΕΩ ÎťÎ™ÎšÎ•Î¦ÎźÎ¡ÎźÎ£ ΑΝΑΞ Î¤Î¡ÎźÎ ÎźÎ¥Î¤Î‘Î™ ΦΥΛΑ Î’Î‘Î¡Î’Î‘Î¡Î©Îť ΕΧΩΝ. („Kdysi dal Kristus mocnému císaři Konstantinovi kříž ke spáse, a nyní Nikeforos, král před Bohem, když ho má, zahání barbarské hordy“). Nikeforem je velmi pravděpodobně míněn Nikefor II. Foka (byzantský císař v letech 963-969).[12]

 Pacifik Matějka OFMCap.