Polczyk, Waldemar OFM

 Račte mi, velebná Matko, dopřát sluchu. Chtěl bych si s Vámi promluvit o výchově dětí. Vím, že doby, v nichž jste byla, velebná Matko, paní kněžnou kališskou, manželkou jeho důstojnosti kališského knížete Boleslava Pobožného, jsou už pro Vás minulostí. Nyní jste v klášteře Chudých paní klarisek v Hnězdně, kam jste přešla z kláštera ve Starém Sanczu, kde je abatyší Vaše sestra Kinga. Hovoříte už jen s Bohem a staráte se o Boží věci. Doufám však, že mi dopřejete chvilku rozhovoru o výchově dětí. Proto Vám chci rychle objasnit, velebná Matko, proč Vás vlastně prosím o vyslyšení v této věci. Překvapuje mě totiž počet svatých a blahoslavených v rodě Piastovců - prvním knížecím a královském rodě polském. Tuto skutečnost spojuji s tím, že, nehledě na historických zápletky, zbožní Piastovci, hledající Boha a Boží oslavu, položili trvalé základy polské státnosti. A vychovali dobře děti: zbožné, moudré a do budoucnosti vidící knížata a vládce.

 Dějiny nám zanechaly obraz více vzorných piastovských žen a matek, které došly slávy oltáře: kromě Vás sv. Kinga, s níž jste, Vaše Milosti, vstoupila do kláštera Chudých paní ve Starém Sanczu, bl. Salomea, dcera Leszka Bílého, žena Boleslava Stydlivého, a konečně ta patrně nejslavnější - sv. Jadwiga (Hedvika), kněžna slezská.

 Velebná Matko Jolanto, jak je svět starý a velký, vždy se naříkalo na děti a mládež. Dnes se však s rodinou děje něco vysloveně nedobrého, a to ne proto, že by se některé věci přeháněly: -náctiletí zločinci a vrazi, příliš vznětlivé a nevěřící děti, rodiče žijící s pocitem selhání ve výchově. Velebná Matko - proč? Jak to udělat, aby děti byly dobré?

 Kronikáři zaznamenali, že Vy jste, velebná Matko, svoje děti vychovávala sama. Vždyť jste mohla, kališská kněžno, jenom kývnout prstem a měla byste nejlepší vychovatele a opatrovnice, kteří by Vám umožnili těšit se výsadami manželky knížete a užívat života na dvoře milujícího muže. Místo toho jste je vychovávala sama. Nesmírně cenné poučení. Dnes totiž mají děti vychovávat všichni - jenom ne rodiče: škola, zástupy psychologů. Dnes děti vychovávají hromadné sdělovací prostředky, rozhlasové a televizní pořady, a často i ulice. Neboť rodiče nemají čas. Nemají čas, protože pracují pro děti, aby se měly lépe, aby jim nic nescházelo. Nic, kromě lásky a času rodičů...

 Nezapomenu na jednu scénu ze soukromé a velmi drahé školy, kde jsem po nějakou dobu učil náboženství. K budově školy přijel přepychovým autem táta, aby přivezl do školy syna. Jako když spěchá do práce, hned se svištěním pneumatik odjel od budovy pryč. Nevšiml si jedné „maličkosti“: „zapomněl“ totiž ve škole svoji mladší dcerku. Ze sekretariátu školy museli telefonovat na jeho mobil, aby se vrátil pro dítě. To vůbec není k smíchu, ale k pláči.

 A co byste řekla, velebná Matko, na úspěšnou byznysmenku, úžasně pyšnou, že její dítě postoupilo z první do druhé třídy základní školy? Stále mám před očima kolegy z internátu, kteří mají velmi dobře situované rodiče, tak jako dříve ke konci komunismu. Tito rodiče dávali své syny do internátu s jednou podmínkou: „Zákaz jezdit domů!“ Zcela jasně překáželi. Anebo si s nimi rodiče nevěděli rady. Tak si s nimi měl poradit někdo jiný.

 A tak jste vychovávala knížecí děti sama, kněžno Jolanto. Někdo řekne, že situace kališské kněžny osvobozovala od starostí o živobytí, takže jste si mohla dovolit zabývat se dětmi. To však je jen polovice pravdy - čili celá lež. Protože to není otázka objektivních možností, jenom vůle. Neboť když se hodně chce, tak se čas najde. Důkazem jsou statistiky o tom, kolik průměrný Polák a Polka stráví času před televizí.

 Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, kolik vděčím svým rodičům. Tomu, že jsem je prostě na světě měl. Dnes vidím, že šťastné dětství nemá nic společného s množstvím hraček a s hmotným vybavením rodičů. Dnes vím, že jsem byl jako dítě šťastný bez videa, bez hraček z PVC a šplouchání se na bulharském pobřeží. Ke štěstí mi stačili Pán Ježíš, rodiče a to, co mohli dát sourozencům a mně. A ovšem kamarádi. Pamatuji si na ten výbuch radosti, když jsem pod stromečkem našel východoněmecké péro na náboje - kdysi předmět snů velké části dětí a mládeže. Těžko si představím takovou radost u dnešních dětí, vychovaných v náročných postojích, výborně se orientujících kolik co stojí, tonoucích v slzách, když pod stromečkem nebo na narozeniny nedostanou nejnovější počítač, módní oblečení nebo čím se ještě vyznačuje „úspěšné“ dětství.

 Velebná Matko Jolanto, co tedy rodiče mohou a mají dát dětem především? Kritéria úspěšného startu do života se mění jako v kaleidoskopu. Ve Vaší době patřila k standardu znalost latiny, jízdy na koni, základů rytířského řemesla u chlapců a (jaká prehistorie!) šití a vyšívání u děvčat. Avšak dnes - bez cizích jazyků (nejlépe dvou), ovládání počítače, bez nápravné gymnastiky, tenisu, tance, povinného doučování (patřícího k dobrému žákovskému tónu) - ani ránu!

 Jenomže: dělá to všechno šťastným? Lze projít šťastně životem jen s takovou zátěží? Proč je u mladých lidí tolik strachu? Není snad zvláštním setrvačníkem předmanželského spolužití strach ze ztráty lásky milované či milovaného, jakýsi smutný pokus přivlastnit si druhého člověka, strach, aby neodešel či neodešla? Proč se mladí lidé bojí lásky, nedokážou si ji projevit a jsou před ní v podstatě bezradní? Protože nesou na svých ramenech rozbité manželství rodičů, opuštění otcem či matkou, věčné hádky obou, zrady, „tiché domácnosti“... A možná se už smířili s tím, že to tak bylo, je a bude, a že jinak to nejde, že opravdovou lásku lze vidět jen v televizní hře anebo se o ní může číst jen v románu...

 Tak si myslím, když mám před očima svoje rodiče a zdařilá manželství sourozenců, že nejlepším vybavením dítěte do života je důvěra. Plodem dobré výchovy je, že mladý člověk nestojí bezradný před láskou, o níž sní, po které touží a které se tak často bojí; že se nebojí, vždyť „táta má rád mámu a máma má ráda tátu“. Nejenže já miluji, ale jsem a budu milovaný! Tak jako naši rodiče!

 Plodem takové výchovy je rovněž to, že dítě po dosažení dospělosti bude rozmnožovat příklady vzájemného obdarovávání se láskou, které si přineslo z rodného domu. Pod podmínkou, že to budou dobré příklady! Jinak nám vyrostou polygloti, virtuosové internetu, dokonale ovládající forhend i bekhend, tančící na výzvu sambu, rumbu i ča-ča, s rovnou páteří a bezvadným držením těla. Ale budou to lidské zrůdy! Psychičtí mrzáci, kteří již teď vraždí v Holandsku své neschopné rodiče, třebaže ti jim dali všechno, co mohli! V Polsku, aspoň zatím, je „pouze“ odvážejí přepychovými auty do domovů důchodců...

 Děkuji Vám, velebná Matko, za chvíli rozhovoru. Zvoní už na nešpory. Ne, nemohu zůstat v Hnězdně. Musím se vrátit, a do kláštera v Kladsku je dlouhá cesta. Buďte zdráva, milostivá Paní!

Waldermar Polczyk OFM

Glos sw. Franciszka 11/2001

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

 Bl. Jolanta (Jolanda, Jolenta) byla dcera uherského  krále Bély IV. a sestra bl. Kunhuty (Kunegunda, Kinga),  neteř sv. Alžběty. Jako děvčátko byla svěřena k výchově své starší sestře Kunhutě, provdané za polského krále  Boleslava Stydlivého; tam byla později provdána za  Boleslava Pobožného, vévodu z Kališe. Brzy ovdověla,  zůstaly jí tři dcery; dvě provdala, spolu s třetí  vstoupila do kláštera klarisek v Starém Sanczu (JV od  Krakova), kde již žila i její rovněž ovdovělá sestra  Kunhuta. Roku 1292 Kunhuta zemřela a Jolanta se stáhla  před hrozícím vpádem Tatarů do kláštera klarisek  v Hnězdně, založeném kdysi jejím manželem. Stala se tu  i abatyší a zde také zemřela roku 1299 (1298). Její  svátek se slaví 12. června.

 (V jednom společenství, Řím 1980)