Vzpomínka na br. Juvenála Antonína Valíčka
Matějka, Pacifik OFMCap.
Stalo se už skoro pravidlem, vzpomínat v Poutníku na význačné osobnosti františkánského života v našich zemích. A v posledních letech je stále více těch, o kterých nezbývá než mluvit již v čase minulém. Kdyby nebylo společenství svatých, asi by měl člověk důvod propadat skepsi.
Mezi těmi, kdo nám určitě budou chybět, je boršický kapucín br. Juvenál Valíček, který po opakovaném útoku mozkové příhody dne 17. prosince 2001 jednou pro vždy postoupil výše, odkud není návratu. Jeho neumlčitelná přítomnost v provincii byla skutečně darem, který nelze dost docenit. Když si něco myslel, tak to i řekl, a v jeho případě to nebyla neřest, protože věděl, co říká, uměl to říci bez osobních invektiv a myslel to dobře. Já osobně mu vděčím zvláště za to, že se dovedl nesobecky podělit o pracně získané historické materiály a podklady, když viděl, že u mne nebudou ležet ladem.
Podívejme se ale již na jeho život. Narodil se 15. června 1919 v Šitbořicích na jižní Moravě. Měl tři bratry a dvě sestry. Po pěti třídách základní školy usoudil, že jeho životní cesta vede ke kněžství, a po dohodě s rodiči tedy odešel v roce 1930 do kapucínské soukromé školy s internátem v Praze na Hradčanech. Většinu přednášek ovšem absolvoval v pražském arcibiskupském víceletém gymnáziu, které vedli jezuitští kněží.
Dne 1. srpna 1935 vstoupil do kapucínského řádu a přijal řeholní jméno Juvenál. Po roce noviciátu v Praze byl spolu s ostatními poslán do studijního domu pařížské provincie kapucínů v Breust-Eijsdenu poblíž Maastrichtu v Holandsku, kde studovali filozofii. V komunitě byli bratři nejrůznějších národností: Francouzi, Britové, Češi, Němci a Slováci. Dne 1. září 1939 ovšem vypukla II. světová válka a všemu byl konec. Francouzští bratři byli povoláni na vojnu; Němci odjeli do Německa a tucet Čechů a Slováků zůstal v Breust–Eijsdenu. Chtěli jít do Francie, ale francouzské úřady jim odmítly udělit víza. Také holandské úřady je tam viděly nerady, protože československé dokumenty již nebyly platné. Jejich představený P. Anselm Špaček, který přišel z Říma, proto rozhodl, že se musí vrátit do Prahy, do Protektorátu Čechy a Morava. Z Holandska odjeli 15. října 1939. Sám P. Anselm zůstal v Holandsku, odtud odjel do Francie a později jako český voják do Anglie. Po válce přišel do Prahy, ale když viděl, jaká je situace, brzy odcestoval na Západ a přišel do Kanady, kde působil do r. 1984.
Studenti se z Holandska přestěhovali do kláštera v Olomouci. Zde složil dne 30. června 1940 doživotní sliby a 5. července 1942 zde byl vysvěcen na kněze. Když o rok později dokončil studium teologie, byl v létě 1943 poslán do Prahy, kde o sedm let dříve prožil již šest let. O osm měsíců později byl však tento klášter zabrán německými jednotkami SS a kapucíni se zčásti stěhovali do kláštera ve východočeském Opočnu. Po porážce Německa v roce 1945 se vrátil do Prahy. Po celou tuto dobu po kněžském svěcení na výše uvedených místech přednášel našim studentům dogmatiku a patrologii. Kromě toho v této nedlouhé době, která mu byla dopřána ke kněžskému působení, patřil k těm, kdo se zasloužili o poválečnou obnovu třetího řádu v českých zemích. Zváště cenným přínosem bylo, že v letech 1946-48 vydával tzv. Pozdrav terciářům, který tiskla tiskárna Ehm v úpici. Krom toho psal v letech 1946-48 pravidelně úvodníky do týdeníku „Neděle“. V roce 1948 ještě stačil před plným nástupem komunistického režimu zrevidovat a společně s br. Zachariášem Tučkem vydat významnou knihu, Hilarina Feldera „Ideály sv. Františka“, po které následovalo v témže roce přepracování a vydání knihy I. Janáka „Nový život: Noviciát III. ř. sv. Františka“.
V dubnu 1950 však komunistická vláda, jak známo, rozpustila náboženské řády a oni všichni, mladí i staří, byli převezeni do velkého benediktinského kláštera v Broumově ve východních Čechách, který byl proměněn v koncentrační tábor pro řeholníky různých řádů. V Čechách bylo celkem šest takových klášterů. V Broumově žilo pod dozorem stráže asi 400 kněží a bratří laiků. Toto místo bylo jen přechodné. Sloužilo k tomu, aby státní policie mohla ohodnotit každého řeholníka. Někteří byli posláni do vězení, malý počet byl uznán za přijatelné a stal se diecézními kněžími a mladší generace byla vyčleněna pro vojenskou službu, tzv. PTP – Pomocné technické prapory – neboli střediska neplacených pracovních sil ve vojenské uniformě. Dne 5. září 1950 pak 74 z nich bylo přeloženo do velké pevnosti na břehu Dunaje v Komárnu na jižním Slovensku. Jednalo se o skupinu 20letých kandidátů a starších kněží ve věku 30-40 let. Oblékli vojenské uniformy a beze zbraně pochodovali po velkém nádvoří zpívajíce „pokrokové písně“. Po dvou týdnech tzv. přípravy byli rozděleni na dvě místa v Československu. Juvenálova rota přišla do Podbořan v západních Čechách, druhá šla do Sliače na středním Slovensku. Prapory se skládaly výhradně z kněží a kandidátů kněžství. Tito všichni byli umístěni jako manuální pracovníci na různých vojenských stavbách.
V dubnu 1951 byla jejich rota poslána pracovat do šumavských lesů do oblasti hraničící s Bavorskem. Po měsíci se ale vrátili do Podbořan, neboť vojenské úřady se bály, že by mohli utéct do Německa! V květnu 1951 se přestěhovali na Slovensko do kasáren v Plaveckém Podhradí poblíž Bratislavy. Stavěli silnici na vojenském pozemku nad Malackami. V neděli směli sloužit mši svatou v blízkém kostele, avšak pod dohledem a v uzamčeném kostele. Když odmítli podepsat tzv. Stockholmskou mírovou dohodu, vzhledem k nespravedlnosti páchané na církvi a jejích řádech, byla rota rozdělena a oni se přestěhovali do Liptovského Hrádku u paty Vysokých Tater. Práce tam byla těžká, ale příroda nádherná. Pracovali tam však jen od 25. července 1951 do ledna 1952, kdy byli až do konce vojenské služby dne 31. prosince 1953 soustředěni v Banské Bystrici. Jejich tzv. vojenská služba skončila po čtyřiceti měsících ve vojenské uniformě.
Řeholním kněžím pak ale nebylo dovoleno vrátit se ke svému kněžskému povolání a museli si hledat civilní zaměstnání. Br. Juvenál proto zůstal v Banské Bystrici u téhož národního podniku, kde doposud pracoval jako voják, a spolu s ním tam zůstalo několik dalších kněží a seminaristů. Byl přijat jako pomocná síla stavbyvedoucího do kanceláře na stavbě Fončorda. A postupně se vypracoval až do pozice samostatného zásobovacího referenta, která mu v rámci služebních cest umožňovala rozsáhlé cestování nejen po Slovensku, ale i v Čechách a na Moravě, kde hojně navštěvoval bývalé spolubratry v místech jejich působení. V roce 1961 se mu na Večerní škole pro pracující podařilo získat maturitu, která byla pro jeho funkci předepsána. Do té doby to ovšem zřejmě nikomu nevadilo, že ji nemá.
Krátce nato se r. 1965 začal zajímat o práci v duchovní správě, protože se náboženská situace začala stávat příznivější. Když se mu nepodařilo dosáhnout umístění v Praze, Brně ani v Olomouci, a když neuspěl ani v Košicích, podařilo se mu nakonec naklonit pro svou věc vikáře v Banské Bystrici a s jeho pomocí nastoupil k 1. lednu 1967 jako kaplan v Žiari nad Hronom, kde krátce nato pomohl zorganizovat první biřmování po 17 letech. V srpnu 1968 byl přeložen za kaplana do Brezna nad Hronom, které je více na sever středního Slovenska. Zde vyučoval týdně 24 hodin náboženství na třech školách a r. 1969 měl po devatenácti letech biřmování s 2200 biřmovanci.
V Dubčekově éře se v roce 1969 pokusil spolu s dalšími kapucíny začít znovu normální řeholní život v moravském městě Fulneku, kde ovšem byl oficiálně zaměstnán jako zásobovací referent v podniku Romo Fulnek, protože tabulkově tam pro něj jako pro kněze již nebylo místo. Koneckonců i jeho spolubratr, kněz br. Bernard Bartoň, tam byl zaměstnán jen jako kostelník. V sobotu a v neděli ale mohli vypomáhat v duchovní správě. Souhlas ovšem měli jen ústní, protože písemně se nikdo nechtěl kompromitovat. Brzy ale začala účinkovat tzv. normalizace, nastolená po sovětské okupaci v r. 1968, a jeho další přítomnost se z hlediska státních orgánů stala neúnosná, takže se opět vrátil do Banské Bystrice, kde pracoval v témže národním podniku jako předtím, jen s tím rozdílem, že směl také trochu vypomáhat ve farní službě. Oficiálně náš řád neexistoval, ale zůstávali v kontaktu s provinčním představeným. V té době ještě ve Stavoindustrii pracovali také čeští kapucíni P. Jaromír Křenek a P. Kajetán Sasínek.
Co se týká oné zmíněné výpomoci, jednalo se o nedělní službu ve farnostech Bystrá a Mýto pod ÄŽumbierom na tzv. § 16, tedy bez nároku na finanční odměnu. Brzy se však o něm doslechli věřící ve Staré Kremničce, farnost Žiar, a vyžádali mu souhlas od okresního církevního tajemníka. Bylo to 40 km od Banské Bystrice a dělal tam prakticky kaplana, protože v Žiari kaplan nebyl. Jezdil tam vždy v pátek odpoledne na vyučování náboženství (3 hodiny), v sobotu měl mši sv. a vybavil všechno potřebné a jel nazpět do Banské Bystrice. Brzy ráno v neděli (a také ve všechny zasvěcené svátky) jel zase do St. Kremničky, měl ráno mši sv. a všechny potřebné obřady a po obědě svátostné požehnání. Za pomoci otce dvou dětí, které učil v náboženství, si brzy koupil malého Fiata 600 D a získal řidičský průkaz, protože duchovní služba bez auta se stala prakticky nemožná. V r. 1973 si na něj ovšem došlápl církevní tajemník, přišel o státní souhlas. Byl pak volný až do poloviny r. 1975, kdy jej jeho dobrý přítel farář v Lubietové zaměstnal jako varhaníka. Moc hrát sice neuměl, ale muselo to stačit, když nikdo jiný nebyl. Až do odchodu do důchodu v létě 1979 tam pak jezdil každou neděli a svátek a pomáhal i při bohoslužbách. Na souhlas alespoň na § 16 ovšem od biskupa Ferance po celá léta čekal marně snad i proto, že do normální duchovní správy po špatných zkušenostech z uplynulých let jít nechtěl.
Dne 30. června 1979 odešel do důchodu a zrovna v té době umřel kněz, který konal duchovní službu u sester sv. Kříže v Boršicích. Provinciál mu poradil, abych šel k těmto sestrám, a ony byly šťastné, že našly nástupce za zemřelého kněze. Vyřídily mu tedy povolení církevního tajemníka v Uherském Hradišti a v Brně, a tak v říjnu 1979 mohl přijít na své nové místo, kde zůstal až do smrti.
Oficiálně měl povolení jen ke službě pro sestry. Často se však stávalo, že se bez jeho pomoci v okolních farnostech neobešli, a tak musel vždy pro každý jednotlivý případ dostat zvláštní povolení církevního tajemníka na okresním národním výboru. Situace stálého dozoru trvala až do revoluce v roku 1989.
Po obratu režimu se i přes své stáří stal činným jako nikdy předtím, protože počet kněží v okolí byl nedostatečný a byli rovněž staří. Kromě toho se pečlivě staral o sestry v jejich charitním domově, kde slavil každé ráno mši svatou, večer míval svátostné požehnání a dvakrát měsíčně sestry zpovídal.
Teoreticky mohl mít hodně volného času pro sebe, ale prakticky každou volnou minutu věnoval překladům duchovní literatury z francouzštiny, němčiny a angličtiny. Rád říkával: „Mám rád svůj způsob života…“ A tak díky jeho nezdolnému elánu zůstalo za ním překladatelské dílo pozoruhodného rozsahu. Pominu na tomto místě 17 knih, které přeložil a samizdatově vydal během doby nesvobody, a uvedu zde alespoň ty knihy, které z jeho překladatelského pera byly vydány po roce 1989:
Mühlen H.*, Nově s Bohem, MCM Olomouc 1993; Carroll P., Milovat, dělit se, sloužit, Matice Cyrilometodějská (MCM) Olomouc 1993; Růženec se sv. Klárou a sv. Františkem, Karmelitánské nakladatelství (KN) Kostelní Vydří 1995; Cantalamessa R., Maria, zrcadlo církve, KN K. Vydří 1995; Špidlík T., Ruská idea, jiný pohled na člověka, Refugium Velehrad, 1996; Spregerová I., Život proti bídě a bezpráví, KN K. Vydří 1997; Simmaová M., Duše v očistci…, MCM Olomouc 1997; Clément O., Pohledy do budoucnosti, Refugium Velehrad 1998; Lehmann L., František, mistr a učitel modlitby, KN K. Vydří 1998; Špidlík T., Spiritualita křesťanského Východu, modlitba, Refugium Velehrad 1999.