Zasvěcený život ve znamení bratrství – II
Šváček, Augustin OFMCap.
Kontemplativní hledění na Kristovu tvář nám dává odvahu i sílu znovu vytvářet bratrské společenství ve svých komunitách (slovo „bratrské“ znamená samozřejmě, že i „sesterské“). V dokumentech, o nichž jsem se již zmínil (v první části přednášky, otištěné v Poutníku č.5 – pozn. red.), čteme: Jednota v Kristu se u řeholních osob projevuje trvalým a viditelným způsobem života ve společenství. Schopnost žít společný život s jeho radostmi a omezeními je vlastnost podstatná pro řeholní povolání. Život ve společenství je pro zasvěcení v řeholním stavu tak důležitý, že každá řeholní osoba v důsledku své profese je k němu zavázána.
Co to všechno znamená, to vidíme na první křesťanské komunitě, o níž sv. Lukáš píše: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“, a snad ještě lépe to vidíme na Pánu Ježíši a apoštolech. Když Ježíš začíná veřejně působit, tak zároveň formuje svou úzkou skupinu dvanácti, žije s nimi komunitní život, či jinak řečeno bratrský život nebo intimní rodinný život. Jeho družina dvanácti, to nebyla jenom skupina, která by mu pomáhala kázat. Sv. Marek i Matouš, když jmenují apoštoly Petra, Jakuba, Jana atd., říkají, že „šli za ním“ proto, aby byli s ním. Opravdu s ním žijí a mají všechno společné, co dostávají darem. A ve skupině je také jeden jakýmsi administrátorem - Jidáš. Tady můžeme vidět materiální aspekt skupiny. Ale je tu také duchovní část: to jest sdílení Božího slova. Skupina byla velmi pozorná, naslouchala Boží slova přinejmenším stejně jako ostatní lidé. Ale potom to slovo, které bylo řečeno davům, je sdíleno i ve skupině Dvanácti. A apoštolé říkali: Nepochopili jsme nic z toho, co jsi mluvil (o semeni, nebo o dobrém pastýři a jiné). Nepochopili jsme to. A tehdy začíná Ježíš s touto skupinou sdílet slovo. A mnohé interpretace, výklady, které pak máme o slově Božím, se dozvídáme právě proto, že on je sdílel se skupinou, s tou malou intimní skupinou - Dvanácti. Zde bylo nejen sdílení slova, ale také bratrské napomenutí. I apoštolové museli procházet formačním procesem a jejich magistrem byl Ježíš. Učil je hodnotě kříže, hodnotě bolesti, hodnotě autority, a to jistě apoštolé málo chápali, tak jak to kolikrát i my málo chápeme. Nechápali, proč Ježíš jde do Jeruzaléma, když ví, že ho tam čeká smrt. Nechápali autoritu, která chtěla umývat nohy, která chtěla být poslední, která chtěla sloužit, jako to také často nechápeme my. Ježíš napomínal jedny i druhé. Měnil je tak, že duchovní svazky v komunitě se stávaly velmi silné. Učil je chodit ve dvojici, pracovat týmově a v jednotě, protože to byl nejlepší způsob jak jít hlásat evangelium. Učil je a připravoval pro apoštolskou práci. Učil je vrátit se po evangelizaci k tomu, aby se prověřovali, aby svou práci reflektovali a hodnotili. A také jim říká: pojďte na odlehlé místo, tam to provedeme, tam si odpočinete, tam se také budeme modlit. Sociologicky to byla skupina, společenství, kde všichni sdílejí všechno, kde se všichni znají a jsou si důvěrně blízko jako v dobré rodině (byť i jeden z nich nakonec velmi zklame).
Protože jsem kapucín, tak mi snad prominete, když si dovolím říci, jak tento Kristův příklad následoval sv. František se svými řeholními bratry. Určitě dobře chápal, dobře porozuměl Kristovým slovům (Mt 23, 8 a 9): „Nikomu na zemi nedávejte jméno otec, protože jen jeden je váš Otec, ten v nebi. jen jeden je váš Mistr a vy všichni jste bratři“- tedy chovejte se k sobě bratrsky. Rodinné vztahy měl František nejen ke svým řeholním bratrům. Jeho bratrství bylo „universální“, vztahovalo se i k ostatním lidem, ba i ke všem tvorům vůbec.
Jistě, kde jsou lidé, tam jsou i lidské slabosti. Tak tomu bylo u apoštolů a tak tomu bylo též u prvých františkánů. Přesto ale mohl Františkův životopisec zaznamenat: „Třebas členové Františkovy rodiny pocházeli z různých končin světa, přece svazkem lásky tvořili jeden chrám Ducha.
Nelze ani popsat vzájemnou srdečnost mezi nimi. Jestliže bydleli pospolu, přímo závodili v něžném přátelství a přívětivosti. Každý přemýšlel, jak by druhému způsobil radost. Žádné strádání nedokázalo pokazit jejich veselí; jedině pomyšlení na budoucí rozloučení jim svíralo srdce. Doprovázeli ty, kteří odcházeli, často daleký kus cesty a s pláčem jim dávali sbohem. Jestliže se potkali na cestách, ať se znali nebo neznali, byl to pro ně vždy den radosti. Zdravili se pozdravem pokoje a bratrským políbením, šli potom společně veselí, navzájem si sdíleli, co měl kdo na srdci, radostně a skromně se smáli a dělili se navzájem o to, co právě měli. Jestliže se z poslušnosti vraceli do řádového domu, přicházeli jako bratři k bratrům a jako děti k rodičům - tak věrně se navzájem milovali; sloužili si a o živobytí se starali, jak jen může činit matka svému jedinému a milovanému dítěti“.
O této Františkově lásce či mateřskosti k jeho bratřím svědčí také hezky jeho Dopis bratru Lvovi; píše v něm: Bratře Lve, tvůj bratr František [ti posílá] pozdrav a pokoj. Tak k tobě mluvím, můj synu, jako matka; a všechna slova, která jsme si řekli cestou, krátce do těchto slov vkládám a radím [ti je], a jestliže pak budeš potřebovat přijít pro radu ke mně, pak ti radím toto: Jakýmkoliv způsobem ti připadá, že je lepší líbit se Pánu Bohu a následovat jeho šlépěje a jeho chudobu, učiň [tak] s požehnáním Pána Boha a s mým pověřením. A je-li to nutné pro tvou duši, pro další tvou útěchu, a chceš-li, Lve, přijít ke mně, přijď. František z Assisi.
Bratrský život v řeholních institutech a společnostech má svůj jedinečný význam. Není pouze nástrojem pro jisté poslání, ale především prostorem, v němž může každý zakoušet tajemnou přítomnost zmrtvýchvstalého Pána. Komunita, která je shromážděna ve jménu Pána jako pravá rodina, těší se z jeho přítomnosti láskou Boží, která je v nás vlita skrze Ducha svatého. Tato láska dovedla Krista k naprostému sebedarování, až k nejvyšší oběti kříže. Ani mezi jeho učedníky není možné vzájemné sebedávání, skutečná jednota, bez této vzájemné lásky bez podmínek, vyžadující pohotovou vůli sloužit, ochotu přijímat druhého takového jaký je, bez nějakého posuzování, a schopnost odpustit třeba „sedmasedmdesátkrát“. Jednota řeholní rodiny je pak znamením druhého příchodu Kristova a je pramenem velké apoštolské síly. Bratrský život napomáhá neustálé obnově zasvěcených osob i plné realizaci jejich poslání ve světě.
Zasvěcený život se tak dává na cestu následování Syna člověka, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil, a vyznačuje se, přinejmenším v těch lepších obdobích, „mytím nohou“, tedy službou - především chudým a potřebným (i zlým a lidem na okraji společnosti). Jak těmto posledním sloužil a pomáhal sv. František, svědčí například dvě vyprávění z Kvítků (kap. 21 a 26): o dravém vlku z Gubbia a o loupežnících z Monte Casale.
Bez Ducha sv. a jeho pomoci nedokážeme žít bratrský život. Proto na závěr poprosme o tuto jeho pomoc známou písní: Učiň mě, Pane, nástrojem svého pokoje, nástrojem svého svatého Ducha: Učiň mě, Pane, nástrojem, ať zářím, ať zářím tvým pokojem. Požehnej, Pane můj, mé snaze přímé: víc než být potěšen chci těšit jiné, víc než být pochopen, druhé chci chápat, víc než být milován chci lásku dávat. Učiň mě, Pane, nástrojem…
Kdo dává, dostává, mnohem víc přijme, kdo ztrácí, nalézá sebe i jiné, kdo bližním odpouští, sám milost pozná, ba ani smrt mu víc nebude hrozná. Učiň mě, Pane, nástrojem…