Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            Prozatím jsme se zabývali biblickou a patristickou christologií. Nyní nadešel čas, abychom začali promýšlet některé otázky christologie a soteriologie spekulativně. Prvním bodem našich úvah musí být korunní tajemství celých dějin spásy, totiž mysterium incarnationis - tajemství skutečnosti, že Bůh se opravdu stal jedním z nás. 

            Výchozím textem Písma je bezesporu čtrnáctý verš první kapitoly Janova evangelia:

„A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“

To, že se Slovo stane člověkem, zůstává ve Starém zákoně podobně jako tajemství nejsvětější Trojice čímsi neznámým a hluboce zahaleným. Starozákonní lidští pisatelé o vtělení Božího Syna nevěděli nic a také nic neříkali. Pouze zpětně lze zahlédnout ve starozákonních spisech určité jemné náznaky tohoto mysteria. To, co jsme řekli, souvisí velmi úzce s nemožností vypracovat christologii pouze na starozákonním základě.

            Realita, s níž Jan popisuje tajemství vtělení, jasně odporuje doketům, kteří by chtěli hovořit o pouze zdánlivém těle, o pouze zdánlivém stávání se člověkem (srov. např. 1 Jan 4,2; 2 Jan 7). Skutečnost, že Bůh se stal člověkem, je čímsi radikálně novým nejen z hlediska starozákonního zjevení, nýbrž je také čímsi naprosto nepřijatelným pro jakoukoli řeckou filozofickou školu[1]. Jeden z nejparadoxnějších projevů Boží všemohoucnosti byl, je a zůstane, stejně jako zvěst o kříži Božího Syna (srov. 1 Kor 1,18n.), pohoršením pro mysl naplněnou pouze lidskou moudrostí. Je také zcela evidentní, že přijetí tohoto tajemství nutně vyžaduje úkon víry, čistě rozumovou a vědeckou argumentací nelze dospět k hlubokému vnitřnímu přesvědčení o vtělení Božího Syna. Na druhé straně ale také platí, že stejně jako věda nemůže jednoznačně vyvrátit existenci Boha, nemůže také jednoznačně popřít a vyvrátit tajemství vtělení. I nevěřícímu zbývá pouze jeho negativní „víra“ v to, že k tomuto úžasnému Božímu sebedarování nedošlo.

            „Kdybychom chtěli druhé přesvědčovat, aniž bychom se přitom opírali o víru, pouze na základě uvažování o tom, že Bůh se učinil člověkem a že sestoupil do lůna panny, smáli by se nám[2].“

Tajemství vtělení nelze před jeho uskutečněním vyvozovat pomocí rozumových úvah. To plně odpovídá naprosté svobodě Božího jednání v dějinách spásy. Boží svoboda však není svévolí bez vztahu k moudrosti, a tak vírou osvícený lidský rozum může post eventu odhalovat tuto moudrost jako důvody vhodnosti takového Božího jednání.

            Tajemství vtělení bylo nepřijatelné pro judaisty a popírali ho antičtí filozofové. Stavěli se proti němu deisté v období osvícenství a v určitém smyslu i někteří reprezentanti modernismu. I v současnosti je někteří teologové hodnotí jako pouhý mýtus[3], jehož pomocí se interpretuje spásonosný zásah Boha v dějinách skrze člověka Ježíše. Mechanismus takových úvah je v zásadě velmi prostý. Jedná se o negaci ontologické dimenze tajemství a o redukci christologie na její pouze funkcionální aspekt. Kdyby však Ježíš z Nazareta nebyl vtěleným Slovem, mohlo by jeho jednání v dějinách mít skutečně onen proklamovaný spasitelský význam? Ontologická dimenze tajemství garantuje objektivní platnost soteriologického významu Ježíše z Nazareta.

            Co je to ale víra? Často redukujeme víru na pouhé intelektuální přitakání ke katechismovým poučkám, ale to je rozhodně velmi zúžené pojetí. Na tomto místě pochopitelně nemůžeme podat kompletní pojednání o víře, je však možné zaměřit se na specifickou víru ve vtělení, v to, že Ježíš z Nazareta je opravdu Božím Synem. Musíme začít velmi dobře známým textem z prvního listu apoštola Pavla Korinťanům:

„Proto vám zdůrazňuji, že žádný, kdo mluví z Ducha Božího, nemůže říci: Ježíš buď proklet, a že nikdo nemůže říci: Ježíš je Pán, leč v Duchu svatém“ (1 Kor 12,3).

Co to znamená? Už víme, že titul „Pán“ jednoznačně naráží na Kristovo božství (srov. Flp 2,6-11). To znamená, že vyznání Ježíšova božství - tedy vtělení věčného Božího Syna - nutně předpokládá osobní Boží sebedarování člověku, který vyznává víru. Jenom ten, v jehož srdci přebývá Bůh - Duch svatý, tedy jenom takový člověk je schopen opravdu vyznat víru v Bohočlověka. Přebývání Ducha svatého v srdci člověka ale znamená základní formu připodobnění člověka Kristu, v němž je Boží osoba Slova a který zároveň touto osobou Slova je. My lidé totiž poznáváme zásadně na základě jisté podobnosti s poznávaným. Kdo není vnitřně obdařen Bohem, ten není Kristu podoben, a proto také není s to dospět k poznání tajemství vtělení. Krásně to dokládá myšlenka apoštola Jana:

„Milovaní, nyní jsme Boží děti; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, že až se zjeví, že mu budeme podobní, protože ho spatříme takového, jaký jest“ (1 Jan 3,2).

Vyznání víry v Ježíšovo božství, ve vtělení, tedy není pouze přijetím nějaké pravdy, je to totiž také vyjádření skutečnosti, že věřící se opravdu začal připodobňovat svému Mistru, Ježíši Kristu, a to prostřednictvím přebývání Boha v srdci věřícího a víru vyznávajícího učedníka. Mělo by tedy být zcela zřejmé, že nelze oddělovat to, čemu věříme (fides quae creditur) od víry, jíž věříme a která nás proměňuje (fides qua creditur). Není jistě náhodou, že prvotní církev dospěla k jasné víře ve vtělení až po Velikonocích a po Letnicích. Korunní vyjádření věřeného tajemství se nachází v Janově evangeliu, které vzniklo až v devadesátých letech prvního století. Věřit je jedna věc, přesně vyjádřit věřené tajemství je věc druhá. A právě toto vyjádření je typicky teologická práce. Ne náhodou řečtí církevní otcové dávali Janovi přízvisko „Teolog“, a to mu také výsostným způsobem patří. 

            Víme již velmi dobře, že výrazem >>tělo - sarx - basar<< je v souladu s biblickým myšlením míněn celý člověk. Tedy nejen od historického stávání se oddělená a v tomto smyslu také abstraktní lidská přirozenost. Na skutečnost, že výraz vtělení lze pojímat dvojím způsobem, jsme nemohli v předchozím výkladu nenarazit. Nyní se však této otázce musíme věnovat poněkud podrobněji. Rozhodně nechceme popírat, že Slovo je člověkem již od prvního okamžiku své existence (úkon vtělení). Nicméně konkrétní člověk se dovršuje a stává sebou samým po celou dobu svého životního putování[4]. Teprve v okamžiku smrti se toto stávání se člověkem naplňuje. Totéž platí i pro Slovo, které se učinilo člověkem a vzalo na sebe toto lidské stávání se. Je nanejvýš pravděpodobné, že Jan mínil vtělení právě v tomto druhém a širším slova smyslu, tedy že neznal vtělení, které by nebylo v úzkém sepětí s křížem a vzkříšením Božího Syna[5]. Ukazuje na to kupříkladu zmínka o slávě Jednorozeného (srov. Jan 1,14b), kterou učedníci spatřili v plné míře o Velikonocích (srov. např. Jan 17,1-5). Jan popisuje vtělení jako sestup Božího Syna v opozici k jeho následnému výstupu (srov. např. 3,23; 16,28). Nejnižším bodem tohoto sestupu, a proto také počátkem Ježíšova povýšení, je podle Jana událost kříže[6]. Pojímat vtělení tak, že zahrnuje celou Ježíšovu historii stávání se člověkem, s sebou nese nejednu výhodu a dává možnost řešit celou řadu nelehkých problémů: úkon vtělení a vyvrcholení Ježíšova života o Velikonocích nejsou odděleny, tím pádem ale také není oddělována christologie v úzkém slova smyslu slova od soteriologie, ontologická christologie od funkcionální, soteriologický význam aktu vtělení od soteriologického významu Kristovy smrti na kříži[7]. Stávání se člověkem zahrnující nejen první okamžiky Ježíšovy lidské existence navíc podtrhuje skutečnost, že Bůh se v Ježíši Kristu stává solidární nejen s abstraktním lidstvím, nýbrž s konkrétním lidským životem sestávajícím z narození, růstu, utrpení, umírání[8].

            To, že Jan volí termín Slovo pro označení osobní identity jak preexistujícího, tak vtěleného Božího Syna, ukazuje na zjevitelský aspekt Ježíšova působení. Narážíme na další skutečnost, o níž jsme již hovořili, totiž na identifikaci nositele zvěsti a zvěsti samé. On sám je vrcholem zjevení, on je Spasitelem v pravém a neopakovatelném významu. Zjevení pak ale není pouhou informací, protože se díky vtělení stává osobním sebedarováním Boha člověku[9]. O soteriologickém významu tohoto Božího zjevení - sebedarování člověku v Kristu - budeme podrobněji hovořit později.

            Vtělení Slova představuje jakýsi střed, v němž se protínají všechny linie christologické reflexe a na němž závisí veškerá křesťanská teologie. Vtělení Božího Syna je nejdokonalejším Božím dílem, jaké si je vůbec možno představit, a jako takové představuje ústřední událost celých dějin spásy.

            „Zde se nachází střed skutečnosti, z níž my křesťané žijeme a v niž věříme. Tajemství Boží Trojice se před námi otevírá pouze tady a jedině zde je nám definitivním historicky uchopitelným způsobem dán příslib našeho podílu na Boží přirozenosti. Tajemství církve je pouze prodloužením tajemství Kristova. ... Tajemství vtělení je nevyčerpatelné a vzhledem k němu většina toho, o čem hovoříme, je relativně nedůležité[10].“ 

            Vtělení má tedy velmi úzkou vazbu na trinitární tajemství a navíc má i hluboký soteriologický význam proto, že bez něho by nebylo možné skutečné zbožštění učedníka.

                                                                                              Ctirad Václav Pospíšil OFM