Holota, Benedikt OFM

Zemřel nám bratr.

Kněz Bonaventura Zdeněk Bouše.

 

 

 

Patřil do našeho pražského konventu Panny Marie Sněžné. Jeho odchodem nás ale neubylo. Přibylo. Definitivní stav naší českomoravské františkánské provincie je totiž ve věčnosti.

Lidé se přednostně ptají, kolik mu bylo let. 84 bez jednoho měsíce.

Člověk je celým člověkem nikoli počtem svých roků, nýbrž tím, že umře.

Teprve když člověk umře, začne mluvit to, co až dosud mlčelo. Teprve když člověk umře, se ukáže, jak hluboko byl vrostlý do našich srdcí. Není důležité, kolika let se dožil. Je důležité, jak silnou byl osobností mezi lidmi a před Bohem.

Bratr Bonaventura, ačkoli slabý tělem, silnou osobností byl. Svými teologickými úvahami rozčeřil hladinu církevního života v našich zemích především svým důsledným domýšlením věcí. Domýšlel všechno až tak, že byl mnohými považován za rebela.

Byl radikálem v pravém slova smyslu. Ne že by jen povrchně bouřil. Šel ke kořenům. Přes svoji velikou lásku k tradici neváhal ji opouštět, aby zachoval pravdu.

Byl kazatelem par excelence. Ale měl tak málo příležitosti tento svůj dar uplatnit.

Byl tak strašně pravdivý – především k sobě – že to hraničilo s krutostí. V jeho řeči bylo cosi z břitkosti prorockého slova.

Dovedl být ostrým kritikem, ale i nesmírně laskavým člověkem. Když někdy svým slovem někoho „uhodil“, hned za chvíli volal: „Promiň! Já jsem úplně nemožnej! Prosím tě, pro Boží lásku, nezlob se na mě!“ To jsme mnozí slyšeli na vlastní uši.

S velikou účastí prožíval trápení a úzkosti dnešní doby v událostech po celém světě. Ničilo ho to. Bylo ale zbytečné říkat mu: „Tak ty zprávy neposlouchej!“

Při rozhovorech s bratrem Bonaventurou jsem nemohl souhlasit se vším, co mi předkládal. Omlouval jsem se: „Bratře, nevidím teologicky tak daleko jako ty.“ Nenutil mě, abych přijal jeho názor, ale nic ze svého postoje neslevil.

Bystrost jeho úsudku a svěžest jeho paměti byly obdivuhodné. Snad pramenily z toho, že se dokázal hluboce a jednobodově usebrat. Zvláště při Eucharistii. Kdo jste byli přítomni jeho Večeři Páně, víte, s jakou vírou a jak strhujícím způsobem prožíval Boží tajemství.

Jsem přesvědčený, že by mě bratr za to, co vám tu o něm říkám, napomenul a důrazně by mi přikázal, abych konal svoji povinnost a přednostně potěšil Božím slovem vás, sebe i jeho. To vím jistě.

Víte, že je psáno:

 

 

 

„Každá věc má svůj čas.

Je čas sázení a čas vykopávání, co bylo vsazeno.

Čas smíchu a čas pláče.

Čas hledání a čas ztrácení.

Čas milování a čas vzdálení.

Čas mluvení a čas mlčení.

Čas rození a čas umírání“

                        (Kaz 3,1n.).

 

 

Pro každého člověka přijde chvíle, kdy leží v umírání. Ruce má prázdné. Nemůže si sám pomoci. Nemohou mu pomoci ani ti, kdo jsou kolem něho.

Je to chvíle odevzdávání. Chvíle nesmírné chudoby, kdy člověk musí odevzdat všechno.

I sebe.

Pro každého člověka taková chvíle přijde. Je to smutné chvíle, ale není bez naděje. Čas našeho života je přece v ruce Boží.

Věříme v Boha, který je Bohem živých – ne mrtvých.

Věříme v život.

Víme, že smrt je jen jednou z událostí našeho života.

V duchu vidím bratra Bonaventuru, jak čekal na nemocničním lůžku na smrt. Čekal smrt – ale očekával život. Řekl mi: „Benedikte, opatruj moji malou Bibli – a křížek s kamínky z místa agonie a Kalvárie našeho Pána…“

To bylo jeho:

Bible – kříž – víra.

Slovo Boží – liturgie – církev.

V době, kdy byl ostře kritizován za své názory kristologické a ekleziologické, se vyjádřil: „I kdyby mě církev za mé názory postihla tím pro mne nejhroznějším způsobem, že bych nesměl ani soukromě vysluhovat Večeři Páně – nikdy bych církev neopustil.“

 Miloval církev. Proto vepsal do záhlaví své knihy Epilegomena, která pojednává o katolické liturgii, Chardinova slova: „Církev je mým místem života. Bez ní nemohu žít. Bez ní umírám.“

Tak jsme ho znali – takový byl.

Náš bratr Bonaventura zemřel. Pro něho je už zjevné, že čas jeho života je v Bohu.

Jeho umírání a jeho smrt byly cestou k pravdě a životu.

Život je věčný.

Věčný život není něco.

Věčný život je někdo.

„Já jsem ten život“ – praví Pán.

Buď velebený na věky.

Benedikt Holota OFM

 

 

 

Homilie při rozloučení s br. Bonaventurou

 zádušní službou Boží 22. dubna

v kostele Panny Marie Sněžné v Praze