Mauriac, François

Francois Mauriac

Markéta z Cortony

13. Hříšnice, která nehledí dál než na kříž

 Víc než kterákoli jiná mystička obávala se Markéta nebezpečí sebeuspokojení a sebezalíbení. Odpor, který pociťovala ke své minulosti a k svému mládí, v jejích očích bezbožnému, používala kajícnice, aby se zajistila před pýchou, sebeláskou, před uspokojením, že ví, že ji Bůh miluje. Taková Gertruda, která nikdy neznala jinou ohradu a pastvinu než klášter, a v jejíchž zpovědích šlo od mládí určitě jen o maličkosti, se nám zdá proti pokušení k marnivosti mnohem bezbrannější než kajícnice jako Magdaléna, Markéta či Angela. Staré vášně, třebas tisíckrát smířeny, zanechávají jizvy, které se ve světle čisté lásky zdají hrozné. V té míře, v jaké Kristus roste v duši, vidí stále zřetelněji své skvrny a chápe lépe, jakou cenu stály toho, který je vzal na sebe. Proto bude kontemplativní kajícnice rozjímat Krista sotva jinak než v jeho strašlivém utrpení. Nikdy nezapomene, jakou úlohu hraje každá chvíle jejího hříšného života v jeho utrpení. Tak přenechává druhým, aby viseli svými pohledy na oslaveném Kristu nebo žili v tajuplné důvěrnosti s Nejsvětější Trojicí.

 Dopustili bychom se totiž omylu, kdybychom chtěli věřit, že všichni svatí hledí jen na kříž, jak to dělala Markéta. Když Španělka Anna od Ježíše, družka sv. Terezie, přišla r. 1604 do Francie, aby tam založila Karmel, byla uvedena v údiv modlitbou prvních francouzských karmelitek, a napsala: „Kladu důraz na to, aby rozjímaly a napodobovaly našeho Pána Ježíše Krista, neboť tady se na něj málo myslí. Znají pouze prosté nazírání Boha. Nevím, jak to může být možné...“

 To stačilo zmást dceru sv. Terezie. A přece výlučný sklon k tajemstvím utrpení nebyl vlastní všem španělským mystičkám. Tak jedna řeholnice odpověděla sv. Janu od Kříže na jeho otázku, jakému druhu modlitby se oddává: „Rozjímání Boží krásy a velikosti.“ Světce potěšila tato odpověď natolik, že ho inspirovala k této sloce Duchovní písně (36):

 Radujme se, Milovaný,

 a dívejme se na sebe v tvé kráse

 na hoře a v lese,

 kde tryská čistá voda;

 Vstupme hlouběji do houští.

 I na nejvyšší terase Otcova domu je mnoho příbytků. Avšak někdejší konkubína vládce z Montepulciano, jíž je tak vznešená modlitba vzdálená, dýchá a pohybuje se jen pod olivovníky smrtelné úzkosti a v prachu prétoria. Objímá tělo svého Boha připoutané ke sloupu a krvácí s ním pod ranami důtek. Vmísí se do zástupu, když vleče své dřevo umučení, jehož váha spolu s ním drtí i ji. Kristus sám jí vykazuje místo ve svém otevřeném srdci, ve svém rozbitém, trním korunovaném těle visícím na třech hřebech.

 Není pochyb, že pokořená paní z Cortony, kající nemanželská matka, poznala i takové chvíle, v nichž vidění a oslovení už ztrácejí význam. I ona ve svém setkání s Bohem překročila všechny meze. Avšak musela se stále znovu vracet ke svému východisku, aby v nejhlubší pokoře klečela tam, kam ji Pán sám odkázal: pod probodenýma nohama Krista.

 Nebylo to ve Svatém týdnu, ale v oktávě Zjevení Páně, když zaslechla výzvu: „Vrať se k mému kříži. Pokračuj v pláči u mých nohou. Nesmíš svou bolest zadržovat ani skrývat.“ V den Velikonoc se nesmí jako všichni ostatní radovat, že její Bůh vstal z mrtvých. Naopak, Pán sám ji vede zpět k rozjímání svého tajemství utrpení. Markétin Ježíš vychází z hrobu jen proto, aby znovu začal svůj hrozný výstup na Kalvárii; a svou kajícnici táhne za sebou.

 Nezjevoval jí neznámé výjevy svého utrpení. Vyzýval ji však, aby poznala podíl na katovském díle, který leží na každém z nás. Na výrok: „Tuhle kapku své krve jsem prolil pro tebe!“ můžeme každý z nás odpovědět: „A já, Pane, já  jsem ti zasadila tuto ránu důtkami, tento políček; já jsem to byla, kdo ti plivl do tváře!“

 A třebas i ve slovech, která zde chci uvést, je cítit zpracování a dokonce nějaká postranní myšlenka dobrého bratra Bevegnatiho, přece tušíme, jak vznešená musela být ve své původní čistotě:

 „Chci ti říci, kdo to je, jenž mě křižuje. Především všichni, kdo jsou podobní Jidášovi: kteří s lidmi mluví, jedí, pijí a spí, aby je pak zavraždili. Kdo je to, jenž mě svléká a hraje kostky o můj oděv? Lupiči na cestách. Zdánlivě zbožný, jenž lidi odsuzuje a na základě falešných svědectví a nepravdivých obvinění nechává odsoudit - to je ten, kdo mě vleče před Piláta.

 Kdo mi vytrhává vlasy? Zlatníci a kupci, umělci a všichni, kdo dychtí po zisku. Kdo mě bičuje a přivazuje k mučednickému kůlu? Bandité, kteří v lesích a na polích provádějí své zlořády, kteří své bližní poutají, bičují a mrzačí, a pak požadují výkupné. Bít mne do tváře, to znamená položit ruku na mé kněze a řeholníky. Kdo vyhání nájemníky ze svého domu, nutí je žebrat, krást a dopouštět se prostituce, napíná mě na kříži tak úzkém a krátkém, že nemohu ani opřít hlavu.

 Křižují mě farizeové a falešní rádcové, ti, kdo vydávají nespravedlivé zákony, a proti svému svědomí říkají: Takhle jednejte. Kdo mi zakrývá tvář jako zloděj? To jsou smilníci a cizoložníci. Rouhači mi plivají do tváře, stejně jako ty, které se malují. Kdo mě napájí žlučí a octem, a trýzní mě až k smrti? Ti, kdo se oddávají neřesti, která by se ani jmenovat neměla, a hříchu proti přirozenosti.

 Ti, kdo se dívají na mé tělo na oltáři a zdráhají se uvěřit, že jsem v něm přítomen, tupí mě na kříži. Špatní preláti jsou jako Herodes, a jako Herodes se mi vysmívají. Moje milosrdenství je ještě chrání, avšak připrav je na to, že má spravedlnost je neušetří.

 Moje dcero, vidím mezi křesťany více Židů než tenkrát kolem Piláta. Působí mi nové rány, takže na mém těle, i kdyby bylo tak velké jako celý svět, nenašlo by se místečko velké jako špička nehtu, které by svými hříchy nerozdrásali. Dnes mě křižuje více Židů než v době mého umučení...“

 Tato strašlivá obžaloba pokračuje dál a Markétu téměř zdrtí, takže Kristus je náhle dojat: „Avšak tys mé rány pomazala svými slzami a sejmula jsi mě z kříže.“

 Když toto bylo Markétino rozjímání o velikonoční slavnosti, jaké pak by mohlo být v den Kristovy smrti? Byli bychom v pokušení pochybovat o pravdivosti následující zprávy bratra Bevegnatiho, on však vypráví jen to, co viděl: Jednou na Velký pátek Markéta, trýzněna nevýslovnými mukami, opustila svou celu a běžela ulicemi s hlavou dohola ostříhanou, šílená bolestí, s pronikavým křikem. Tak doběhla ke kostelu Menších bratří. Avšak ze strachu před nimi se neodvážila předvést tam tuto scénu tak jako ve všech ostatních kostelích.

 A nikdo z lidí nevolal: „Strčte ji do blázince!“ V městě jako Cortona se mohl ještě rozvinout život tak jedinečného stvoření. Sulamit běžela ulicemi a hledala svého miláčka (Pís 5,6-8), a zdá se, že nikdo proti tomu nic neměl. Velepíseň zaznívala městem. Když však byla milovaná černá patrně proto, že si občas pomazávala tvář sazemi, nezdála se tak přitažlivá jako nevěsta v Písmu sv. (Pís 1,5), neboť její hlava byla ostříhaná a posypaná popelem. Okouzlující bytost právě vytrpěla na vlastním těle všechny trýzně Umučení, a nyní se vynořila znetvořená z moře bolestí.

 A přece mohla tato spalovaná na živém těle zpívat: „Vstanu a projdu městem, po ulicích a náměstích budu hledat miláčka svého srdce“ (Pís 3,2).

(pokračování)