Purzlová, Markéta

Bratři františkáni u Panny Marie Sněžné měli opět zahraniční návštěvu. Tentokrát z Mexika. Do Prahy se přijel podívat Menší bratr Octavio Luna, mimochodem dobrý přítel o. Caesara, kterého si můžete pamatovat z minulého rozhovoru. Díky tlumočení bratra Františka z Bratislavy jsem se mohla zeptat na některé zajímavosti:

Jaká náhoda tě přivedla do Evropy?

Právě jsem dokončil postgraduální studium teologie v Římě. Za odměnu jsem si naplánoval cestu po střední Evropě, po bývalých komunistických zemích. Spolu s bratrem Františkem z Bratislavy, se kterým jsem se seznámil ve františkánském semináři v Římě, navštívíme po Praze ještě Bratislavu a Budapešť. Za měsíc se vracím po sedmi letech do Mexika, takže je to pravděpodobně poslední možnost trochu se po Evropě porozhlédnout.

Jak se ti líbí  Praha?

Tři dny jsou moc krátká doba na to, aby si člověk mohl vytvořit objektivní úsudek o lidech. Proto budu mluvit nejdříve o architektuře, která na mne udělala velký dojem. Mám pocit, že ani v Římě není tolik sakrálních a církevních památek jako tady v Praze. K mému překvapení jsem v zde narazil také na mnoho svých krajanů. Jak se ukázalo, mezi Mexičany je rozšířena velká úcta k Pražskému Jezulátku a mnozí z nich podnikají k Jezulátku pouť.

Zdejší lidé na mne působí velice mile a ochotně. Mezi bratry tady v klášteře se cítím jako doma a mám také tu zkušenost, že mne u sv. Anežky nějaký úplně cizí pán sám od sebe provedl celým komplexem, když zjistil, že jsem cizinec.   

Pověz nám něco o své zemi.

Mexiko je rozlehlá země se 104 miliony obyvatel. Já sám pocházím z místa vzdáleného asi 300 km od hlavního města – Mexiko city, což je na naše poměry malá vzdálenost. Mexiko city je s 22 miliony obyvatel největším městem světa. 95 % Mexičanů je věřících, valná většina katolíků. Vliv reklamy a konzumního stylu života podle vzoru USA bohužel stoupá, a tak se oslabují tradiční hodnoty, jako třeba rodina.

V jaké rodině jsi vyrůstal?

Mohu říci, že v tradiční. Tradiční mexická rodina je mimochodem pojem. Přes rozšířený předsudek, že je mexická společnost silně patriarchální, hrají ženy – matky -  v rodině důležitou roli: vychovávají děti a přivádějí je k víře. Problémem je u nás chudoba velké části mexických rodin. Naštěstí nehraničí s bídou. V tradiční mexické rodině se šesti a více dětmi musí starší děti a mladiství pracovat. Tím jsou relativně brzy samostatné a mají i méně problémů se zakládáním vlastních rodin. I já jsem brzy opustil domov (ve 14 letech) za prací, později za povoláním.

Mají Češi, i přes jistě veliké rozdíly, něco s Mexičany společného?

Ano, řekl bych, že mají podobný osud – pronásledování církve a věřících. V 19. století byli totiž z naší země vyhnáni všichni evropští misionáři – duchovní pilíře mexického národa. Snaha o nezávislost Mexika vedla  tenkrát k nenávisti vůči všemu cizímu – tedy i náboženství reprezentovaného španělskými misionáři. Přes několik vln represí včetně zestátnění klášterů mladá církev vydržela. I dnes, kdy už represe nejsou tak silné, to nemá církev v Mexiku jednoduché. Nedostává například žádnou finanční podporu od státu. Současně se jí brání v charitativních činnostech, jako je péče o nemocné, návštěvy vězení, práce s rizikovými skupinami, zakládání vlastních škol. V tom všem vidím podobný vývoj a problémy jako u vás.

Když jsem se se zdejšími bratry bavil o sčítání lidu, které nedávno proběhlo ve vaší zemi, přišla řeč i na počty věřících. Byl jsem upřímně zděšen, když jsem se dozvěděl o tak velikém počtu odpadů od víry. Dojalo mě to. Myslím si, že když je víra zkoušená a když zůstane alespoň skupina lidí, která obstála, musí tito lidé více svědčit o tom, jakou prošli zkouškou. Vidím v tom také paralelu s naší zemí. Slované i Mexičané jsou ve víře zkoušeni, mají společné překážky.     

Co tě přivedlo k povolání, do řádu františkánů?

V mém rodném kraji je činných asi pět skupin: diecézní kněží, řeholníci sv. Filipa Neriho, františkáni, kongregace misionářů sv. Františka Xaverského a cisterciáci. Mně si získali františkáni, mají u nás velmi dobrou pověst.

Co tě čeká po návratu domů?

Pravděpodobně budu působit jako vedoucí formace v našem františkánském noviciátu.

A na závěr ještě jedna otázka – co bys vzkázal našim čtenářům?

Aby stáli pevně zakotveni ve víře. A žili hluboko ve františkánské spiritualitě. To znamená svobodu, svobodu Božích dětí. Nezávislost a současně možnost být pánem všeho, co mne obklopuje.

Za rozhovor poděkovala

Markéta Purzlová