Říský, Bernard OFM

O prázdninách r. 1946 jsme byli posláni do Hájku na rekreaci, zatímco bratři připravující se na slavné sliby si dělali v Praze duchovní cvičení. O. Stanislav, kvardián a novicmistr, nás zaměstnával – bratr Maseo stavěl cosi ve sklepě a mi mu dělali přidavače, pak jsme mlátili na ruční mlátičce sklizené obilí, což vyžadovalo velkou sílu. Bratři si stěžovali, jaká je to pěkná dřina o prázdninách, zatímco novic si chodí odpracovávat povinné dvě hodiny práce do knihovny. Protože jsem tam byl bratřím seniorem – prvně a naposled – šel jsem přednést stížnost bratří o. Stanislavovi. Ten se na mne podíval tak, že bych se nejraději propadl, a řekl: „Vždyť on je tak slabý a křehký!“ – totiž o. Bonaventura Bouše, novic.

Byl vysvěcen za války a pro svou prostotu a upřímnost byl často jako kaplan překládán, aby neohrožoval farnost v napjatých válečných dobách. Cítil, že se do tohoto světa nehodí, a tak vstoupil k nám do noviciátu. Panu kapitulnímu Opatrnému napsal žádost o propuštění z duchovní správy s poznámkou, že pokud jeho žádosti nebude vyhověno, že jeho vstup do řádu je sice nedovolený, ale platný podle církevního práva. A tak se stal naším spolubratrem.

Byl opravdu velmi subtilní – fyzicky i duševně. Miloval krásu stvoření. Jako student se zamiloval do hlavičky na náhrobku na plzeňském hřbitově a každou volnou chvíli využíval k tomu, aby si ji kreslil. Trpěl hrubostí lidí a zvláště hrubost bratří ho zraňovala. Jeho citlivost k němu přitahovala lidi zraněné a trpící, takže o sobě říkal, že není normální, protože ho vyhledávají lidé „nenormální“. V roce 1968 přednášel krátký čas na litoměřické teologické fakultě liturgiku. Jednou jsem byl při tom, když zkoušel bohoslovce a žasl jsem, s jakou úctou se choval k bohoslovcům – jako k sobě rovným.

Čím byl laskavější k druhým, tím byl náročnější k sobě. Snažil se napodobovat strohost života prvních bratří: spal v hábitu, nikdy si na nic nestěžoval, když se vrátil z apoštolských cest pozdě a nemohl odevzdat peníze představenému, nechával je do rána přede dveřmi cely pod rohožkou.

Byl vždy radostný a otevřený a neskrýval své omyly a chyby. Když jednou vyprávěl kvardiánovi, jak po skončení rekolekce Třetího řádu utíkal přes celé město se sestrou na nádraží, aby mu neujel vlak, o. Ambrož mu poručil, že příště musí být na nádraží deset minut před odjezdem vlaku. On to pak komentoval: „Nic s tím nedocílil, protože pak jsme utíkali se sestrou z Apoštolátu stejně, až jí vlál závoj, abychom byli na nádraží deset minut před odjezdem vlaku.“

Když jsem se vrátil z Bruselu, velmi jsme se sblížili. Obdivoval jsem jeho vzdělání, hloubku i sebekázeň. Ať byla naše debata jakkoli zajímavá, pět minut před půlnocí ji rázně ukončil, protože se ještě musí pomodlit kompletář.

Bylo pro mne zážitkem, když jsem mohl jít s ním na Hrad „ohřát si své vlastenectví“. Znal všechny pamětihodnosti – a tak jsme spolu obdivovali věž biskupského dvora Jana z Jenštejna, o níž nevěděli ani obyvatelé sousedních domů.

Při prohlídce svatovítské pokladnice ho rozčílil dotaz jednoho turisty, jestli ty relikviáře jsou opravdu zlaté – protože nesrovnatelně větší hodnotu mají ostatky světců v nich uložené.

Když byla jednou v Praze výstava starého církevního umění, o. Ambrož Tobola, kvardián, ho vzal s sebou a zkoušel ho, co ví o jednotlivých exponátech – a žasl, protože Bonaventura toho věděl víc, než bylo uvedeno v katalogu, a v datování se rozcházel s katalogem jen o nějaký rok. Miloval krásu umění a svědčí o tom i tehdejší Serafínský prapor, který redigoval. (Chtěl mě také zapojit do této práce, ale pohořel jsem, protože jsem nebyl schopen splnit jeho požadavky.)

V centralizaci v Bohosudově jsme byli spolu na světnici. Po obědě mě vždycky pozval do svého „budoáru“ – to byl špalek v uličce u jeho postele – a nabídl mi cigaretu. (Naučil mě tím kouřit?) Sestry mu posílaly cigarety v balíčku a on měl z nich větší radost než z ostatního obsahu, protože „sestry (!) mi poslaly cigarety!“ A tak jsme spolu komunikovali nejen pomocí zbožných a krásných myšlenek. Když zazvonilo k nástupu do práce, řekl: „Počítej do tří, já vstanu!“ Když jsem odpočítal tři, řekl: „Nejde to, znovu!“ A tak jsme se bavili. Byl vždycky radostný a měl smysl pro humor.

Po čase jsme dostali dovolení používat na určitou hodinu jezuitský bazén. Jeden náš chlapec krásně skákal šipku ze skokanského můstku – prkna. Řekl jsem si, že to taky musím dokázat. Ovšem bazén nebyl hluboký, a tak v uspokojení nad svým výkonem jsem dopadl hlavou na betonové dno a krev byla na hladině dříve než já. Když se o. Bonaventura divil, jak se to mohlo stát, jeden spolubratr mu to vysvětlil: „Franta Václavík se učil plavat a právě v té chvíli se napil vody, hladina klesla a s tím Bernard nemohl počítat.“ – Bonaventura tomu na chvíli uvěřil, krásně se sám sobě zasmál a přidal ještě jednu historku: V pražském semináři byl se Sašou Heidlerem na pokoji. Jednou se ve výkladní skříni obchodu naproti semináři objevil plakát s lyžařem, který měl cosi na prsou. Zvídavý Zdeněk že zeptal Saši, co to ten lyžař má na prsou – a dostal odpověď, že je to nárazník, který používají začátečníci, aby se nezranili. Měsíc tomu věřil, až jednou šel na vycházce kolem té výkladní skříně a viděl, že je to reklama na hašlerky. Když svůj objev sdělil Sašovi, sklidil salvu smíchu.

Josef Cukr byl dříve v Bohosudově v duchovní správě a věnoval se mládeži. S jezuitskou šikovností se obrátil na naše vedení, jestli by svazáci nemohli udělat pro nás nějaký program, a že my bychom jim to pak oplatili. Vedení na to přistoupilo, ač jsme byli přísně izolovaní od vnějšího světa, takže ani s rodiči jsem nesměl mluvit, když za mnou přijeli. Bonaventura s námi nacvičil voiceband: Wolkrovu Baladu o námořníkovi – a všichni z toho měli radost i užitek.

Náš společný život v Bohosudově končil naším odchodem na vojnu. Večer předtím jsme seděli s Bonaventurou až do rána na lavičce na chodbě. Tu v důvěrném rozhovoru mi sdělil svůj strach, ale i svou lásku k Pánu. Pro mne to byl vrcholový zážitek bohosudovského pobytu i našeho přátelství.

Když se dostal na svobodu, bydlel u sl. Baudyšové, příbuzné P. Schallera, emauzského benediktina, v pokoji, kde předtím žil a zemřel o. Kapistrán Vyskočil, náš provinciál. Bonaventura dělal průvodčího na elektrice a našel si zralejší bratry pro své přátelství a sdílení. Když jsem ho navštívil, spolupracoval na překladu nové liturgie a byl plně vytížený. Když se uvolňovala situace, opustil tramvaj a šel pracovat do depozitáře Národní galerie. Byl šťastný v práci, která ho tam obklopovala. Při dalším uvolňování společenské situace postoupil své místo v depozitáři Josefu Zvěřinovi a přijal místo v Historickém ústavu Akademie věd. Když jsem ho tam vyhledal, žasl jsem nad úctou, s jakou od něho žádali jeho názory na odborné hodnocení uměleckých památek.

Protože mu vděčím za mnohé, tímto vzpomínáním chci aspoň částečně splatit svůj dluh.

Ke slávě Kristově. Amen.

Bernard Říský OFM