Corriveau, John OFMCap.

Liturgie musí formovat celý život bratrského společenství

„Posvátná liturgie… je vrchol veškeré činnosti církve a pramen křesťanského života“ (Konst. 47,1). Proto sv. František chtěl, aby eucharistické tajemství a slavení Denní modlitby církve „pronikaly celý život bratrského společenství“ (Konst. 47,2) a naše Konstituce nařizují, „ať se naše bratrská společenství scházejí každý den ke slavení komunitní mše svaté“ (48,2).

Ještě mnoho zbývá udělat pro obnovu eucharistického života v našich provinciích a bratrských společenstvích. Když sv. František mluví ve své Závěti na toto téma, naléhá: „A chci, aby tato nejsvětější tajemství byla nade všechno ctěna, uctívána a uchovávána na vzácných místech“ (Záv 11). Naše liturgické prostory a místa, kde je uchovávána Eucharistie, jsou již krásné a důstojné. Dnes by sv. František viděl spíše větší potřebu trvat na lepší přípravě eucharistických slavení v našich bratrských společenstvích a v našich kostelech: Boží slovo a homilie, které jsou jeho výkladem, respekt k správnému rozlišování rolí v liturgii a jejich uplatňování, pečlivý výběr hudby, užívání náležitého oblečení  celebrantů a koncelebrantů; toto všechno hovoří o naší úctě k „nejsvětějším tajemstvím“. Ve vztahu ke slavením ve farních prostředích vyhlásila národní Konference katolických biskupů USA toto: „Dobře připravená liturgická slavení podporují a živí víru, slavení nevhodná ji mohou oslabovat a ničit“ (srov. Music in Catholic Worship, 6). Tento princip lze aplikovat i na naše bratrská společenství. Vážnost naší víry v Eucharistii by se měla projevovat i ve vážnosti způsobu, s nímž je každé slavení připravováno.

Naše Konstituce předpisují, „ať se naše bratrská společenství scházejí každý den ke slavení komunitní mše svaté. Kde to není možné denně, ať se alespoň stanoví určité dny, kdy se pravidelně sejdou všichni bratři“ (Konst. 48,2). Práce, studium nebo povinnosti služby často poškozují přední a ústřední postavení Eucharistie v našich místních bratrských společenstvích. V mnohých provinciích řádu je mnoho komunit, ve kterých se bratři jen zřídka setkají v tutéž chvíli kolem téhož oltáře, aby slavili Eucharistii. Musíme si položit otázku: „Je ještě možné mluvit o kapucínském bratrském společenství tam, kde se bratři jen zřídka kdy nebo takřka nikdy nesejdou ke společnému slavení Eucharistie?“ Eucharistie musí být více než jen výrazem naší pastorační a služebné péče o druhé. Eucharistie je životodárný střed našich komunit jako takových. Prvenství Eucharistie pro kapucínský život vyžaduje, aby se „alespoň periodicky“ (tj. v pevně stanovených intervalech) slavila komunitní mše svatá za účasti „všech bratří“. Konstituce nás vybízejí, abychom přezkoumali své pastorační závazky. Například v našich kostelech a farnostech, kde je každý den několik mší svatých, by se snad mohl zvolit jeden den v týdnu (pochopitelně ne neděle!), ve kterém by byla pouze jedna mše svatá, na které by se sešli všichni – všichni bratři a věřící – kolem jednoho stolu Páně? V našich bratrských společenstvích, ve kterých kněží každý den odcházejí slavit mši svatou do různých kaplí, nemohl by se určit jeden den v týdnu, ve kterém by lidé z různých kaplí mohli buď přijít do našeho kostela, nebo hledat náhradního kněze, nebo slavit bohoslužbu slova se sv. přijímáním? Takto by se kapucíni jakož i řeholní komunity, kterým slouží, mohli setkat kolem jednoho stolu Páně.

Při Eucharistii prvotní církev učinila zkušenost s Duchem svatým. Dary každého jednotlivce přispívaly k šíření Božího slova v jejich prostředí:

„V antiošské církevní obci byli muži, kteří měli dar promlouvat z vnuknutí a učit: Barnabáš a Šimon, kterému říkali Niger, Lucius z Kyrény, Manahen… a Šavel. Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: »Oddělte mi Barnabáše a Šavla pro dílo, ke kterému jsem je povolal!« Postili se tedy a modlili, potom na ně vložili ruce a propustili je“ (Sk 13,1-3).

Duch svatý obdaroval naše bratrstvo dary potřebnými k tomu, abychom mohli pomoci našemu světu slyšet slovo o Boží spáse. Naše místní bratrská společenství mají své Barnabáše, Lucie, Manaheny a Šavly, každého z nich obdarovaného určitými dary Ducha svatého. V Eucharistii tentýž zmrtvýchvstalý Pán otevírá naše srdce, abychom nabídli tyto dary pro službu církvi a světu.

Bůh… oživuje mrtvé a volá k bytí to, co [ještě] není (Řím 4,17)

 

Pavel velebí moc víry v Boha, který „volá k bytí to, co [ještě] není“. Prostřednictvím Abramovy víry Bůh „povolává k bytí“ národ Izrael a prostřednictvím víry Pavlovy církev v Římě. Tímtéž způsobem, prostřednictvím víry Františkovy, Bůh povolává k bytí novou formu evangelního života (srov. Záv 14-15). Jestliže jsme skutečně přesvědčeni o tom, že náš svět může zakusit společenství jedině prostřednictvím moci Boha, který „oživuje mrtvé a volá k bytí to, co [ještě] není“, pak by nás to mělo vést k objevení klíčového významu modlitby v našich místních bratrských společenstvích. Modlitba působí, že činnost, kterou rozvíjíme ve světě, se stává vyjádřením naší víry. Z tohoto důvodu bychom měli s velkou pečlivostí a s jasným svědomím dbát o to, aby v každém bratrském společenství vznikalo prostředí modlitby.

V jednom článku nadepsaném „Eucharistická praxe v ekologické perspektivě: Vzory modlitby pro kapucíny“, náš spolubratr Edward Foley aplikuje vzájemný vztah, který existuje mezi ekosystémy našeho světa na prostředí života modlitby bratří. Je toho názoru, že podle našich Konstitucí „existují tři základní složky věrohodného kapucínského ekosystému: Eucharistie, Denní modlitba církve a kontemplace“. Pak pokračuje slovy:

„Není možné pozměnit nebo vyloučit žádný z liturgických prvků v ekosystému liturgie komunity, aniž by to mělo vliv na ostatní liturgické prvky přítomné v životě komunity samotné. … Všechny prvky života modlitby v komunitě jsou vzájemně provázány a je třeba je respektovat jako takové“ (Italia Francescana, roč. LXXVI, č. 2, květen-srpen 2001, str. 74).^[1]

úsilí našich místních bratrských společenství o evangelizaci světa je neúplné a necílené, jestliže se nezakládá na vážném zamyšlení nad naší věrností modlitbě a nad kvalitou jejího liturgického vyjádření. Věrnost kvalitní modlitbě je neomylný barometr vážnosti a konkrétnosti naší víry.

Vzhledem k tomu, že již brzy se objeví nové vydání Římského misálu, který pak má být vytištěn v mluvených jazycích celého světa a je doprovázen přepracovaným všeobecným úvodem (který v latině již byl publikován), je asi ta správná chvíle, abychom kompletně přezkoumali způsob, jakým my konáme liturgická slavení v našich bratrských společenstvích. Jeden bratr mi jednou vyprávěl o návštěvě v Taizé, kterou vykonala skupina studentů liturgie. V přátelském dialogu se s nimi setkal jeden z mnichů komunity v Taizé. Kterýsi ze studentů se mnicha zeptal, jak je to možné, že se komunitě v Taizé podařilo učinit liturgii tak výmluvnou, zvláště pro mladé, ale i pro mnohé jiné. Mnich odpověděl, že oni se nesnažili být „výmluvní“. Oni soustředili veškerou svou energii na slavení bohoslužby, a ta pak – svou vlastní účinností – začala mocně přitahovat všechny ty, kdo se účastnili modlitby. Živím v sobě naději, že i my se můžeme učit od Františka a Kláry přiměřenému způsobu slavení liturgie v našich společenstvích tak, aby naše slavení liturgie přivádělo nás, a stejně tak i další osoby, stále blíže k Pánu, abychom od něj měli sílu, která zachraňuje!

Rybářská síť (srov. Jan 21,6-14) je obraz církve, která promlouvá k našemu bratrstvu: „Tu Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, (bylo jich) stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla“ (Jan 21,11). Těch stotřiapadesát ryb představuje obraz lidstva a univerzálnost daru spásy, který nám přichází od Krista. To, že se náš řád uchytil v 95 zemích, mezi stovkami různých národů, naznačuje, že Duch svatý nám svěřil zvláštní odpovědnost v tomto [misijním] poslání. Velká síť, která nás drží pohromadě, je tvořena pouty evangelního bratrského společenství, která vymezují naše charakteristické vtělení ve společenství církve. Konstrukce kapucínské „sítě“ je následující:

„Bratrské společenství Menších bratří, služebníků světa; kontemplativní, chudé a strohé, žijící mezi chudými, usilující o spravedlnost, pokoj a úctu k přírodě a plné lidského tepla. Prostě evangelní bratrské společenství“ (Okružní list č. 11, odst. 1.3).

Kéž by obnova ducha osobní a liturgické modlitby v našem řádu dodala účinnost našim mnohonásobným darům, aby slovo o spáse bylo uvedeno do světa, který žízní po Bohu.

John Corriveau

generální ministr bratří kapucínů

výběr myšlenek z okružního listu

přeložil br. Pacifik