Zimmermann, Vavřinec OFMCap.

Práce jsme v internaci měli dost. Jak to ale bylo s noviciátem? Stále se zhoršovala situace s přednáškami. Bylo to příliš nebezpečné, protože oni nás stále hlídali a občas tam vpadl někdo z těch estébáků nebo z hlídačů, a tak to pomalu utichalo. Pohromadě nás však nechali. To bylo dobré. Měsíce utíkaly a koncem srpna už bylo vidět, že s námi něco zamýšlí. Totiž všimli jsme si, že při tom vypravování a čtení nás pozorovali a dělali si určité záznamy, z nichž bylo brzy jasné, že z jejich hlediska nemá vlastně smyslu, aby tolik řeholníků bylo pohromadě a zvláště ne společně s představenými, kteří udržovali dobrého řeholního ducha. My kapucíni, jsme měli svoji vlastní kapli a v ní jsme se scházeli. Oni to jistě viděli. Dokonce jsme tam měli i duchovní cvičení, která dával P. Marek. Ty přednášky chodili poslouchat také benediktini. To se pochopitelně nelíbilo těm, kdo na nás dohlíželi, a tak hledali, jak by rozbili toto společenství a jak by roztrhli kněze od laiků.

Došlo k tomu koncem srpna. Ještě předtím jsme tam ale prožili krásné Boží Tělo. Dovolili nám, že můžeme vyjít na zahradu, tam že se může. Řeholníci toho využili a uspořádali něco skutečně nádherného. Všechny  řády utvořily uspořádané skupiny, které se seřadily jedna za druhou. Dohromady nás bylo velmi mnoho. A teď se to tam na té zahradě všechno rozvinulo a zpívali jsme z plna plic. Něco tak nádherného jsem v životě neviděl – tolik řeholníků a s takovou zbožností provázeli Krista Pána v Eucharistii. Mnohý z lidí tam za zdí kláštera jistě něco zaslechl a uvědomil si, jak obrovské množství řeholníků se tam vlastně nachází. Pak ale přišel ten konec srpna.

A tak nás jednoho dne nechali nastoupit a řekli, že všichni, co jsou mladší a nemají skončenou vojenskou službu, musí jít na vojnu. A pak je četli jednoho po druhém. Viděli jsme, že to nedopadne dobře. A skutečně nezůstalo u těchto odvodů. Ti starší z nás byli přeloženi do kláštera na Králíkách, někteří jiní byli posláni do Oseku a takové, co jsou už hodně přestárlí a nemohli pracovat, ty poslali do Semil, aby více méně jen dokončili svůj život. Nutno říci, že většina z nich tam také skončila. A nás, bratry laiky, že pošlou ještě jinam. Nastalo  smutné loučení. Vzpomínám si, jak k nám v té naší kapli pater provinciál hovořil a se slzami v očích nás nabádal, aby se nikdo neztratil  v tom rozptýlení, které teď nastává - skutečné rozptýlení. Bylo to  smutné a bolestivé. V souvislosti s tím nám také urychleně skončil i noviciát. Když bylo už jasné, že budeme rozptýleni, pater provinciál po poradě s definitoriem, co tam bylo, uznali za vhodné, že bych mohl složit sliby. Protože jsem ovšem noviciát neměl skončený, tak mě dali jakousi dispens. Tak jsem složil sliby na tři roky, abych byl skutečně řeholník, protože novic sice je už v řádu zapojený, ale závazek nemá žádný. Tak jsem tam složil sliby. A protože jsme věděli, že bratři půjdou zvlášť a kněží zvlášť, tak tam byli určení představení pro bratry laiky. Tak byl určen už starší bratr Marcel, který měl něco kolem šedesáti roků, a bratr Štěpán. To byli dva představení, kteří byli nad těmi bratry, aby bylo zajištěné, když budeme mimo dosah představených, aby měl kdo rozhodovat říci, bude to tak nebo onak, nebo zaujmout postoj k něčemu jménem všech.

A tak zatímco oni šli na vojnu, nás naložili do autobusu a odvezli do Hejnic, to byl františkánský klášter  na severu v samém výběžku. Když jsme tam dojeli, klášter byl prázdný. Sešlo se nás tam asi  sedmdesát bratrů laiků z různých řádů a k tomu jeden starší kněz, P. Beno, benediktin. Ten že bude s námi, aby nám sloužil mši svatou a uděloval svátost smíření a tak dále. Ke svátosti smíření jsme chodívali každý týden. To jsme vždycky stáli v zástupech u jeho cely a jeden po druhém jsme tam chodili. Měli jsme ho rádi. Byl to benediktin tělem a duší.

Pochopitelně i tam se snažili využít naší pracovní síly. Blízko tam byla keramička,  továrna na keramické věci. Tam jsme chodili. Čistiiy jsme tam takové droboučké keramické věci, co měly na sobě  všelijaké přebytečné nánosy. My jsme to čistili a oni to potom dávali vypalovat nebo to glazurovali. Větší část z nás tam chodila v hábitu. To se jim ovšem nelíbilo, protože v té továrně byli samozřejmě i světští lidé. Tak k nám přišli z vedení ze střediska a řekli, že v hábitech tam nemůžeme. No což, já jsem říkal: „My hábity máme, ale modráky nemáme.“ Oni modráky zřejmě také neměli a my jsme trvali na tom, že v hábitu chodíme stále a že v něm i pracujeme. Tak nám zakázali, že tam nesmíme chodit, a že budeme dělat doma. A tak jsem se zase dostal ke svému ševcování. Vedle mne ve vedlejší místnosti  z jedné strany byl krejčí a z druhé strany zase žehlil nějaký bratr, který se v tom trochu vyznal Při ševcování jsem se modlil a ti dva mně odpovídali z vedlejší místnosti – měli otevřené dveře. A ať přišel, kdo přišel, když jsme se modlili, tak jsme se modlili. Občas tam zavítali taky ti dozorci, a těm to pochopitelně vadilo.

Tak se nás pokoušeli přeškolit. To byla ta doba, kdy se prováděly ony procesy s biskupy a s představenými řádů. Nejprve to bylo tak, že nám předčítali noviny při snídani, když jsme přišli ze mše svaté. Já jsem denně chodíval později až těsně na tu snídani a teď tam četli ty noviny. Zmocněnec podtrhal v novinách, co se má číst. My jsme se tomu bránili a nechtěli jsme to číst, ale někteří bratři z různých jiných řádů nebo i potom z našeho byli benevolentnější, takže to četli. A tak se jednoho dne stalo, že bratr, který to měl na starosti, přišel za mnou, když jsem přišel ke snídani, a povídá: „Čtěte noviny!“ Povídám: „To já nečtu.“ A jak ty noviny přede mne položil, tak jsem je vzal a roztočil jsem je na tom stole, až se odtočily na druhou stranu. Když zmocněnec viděl, že jsem odepřel číst noviny, tak přišel ke mně a ptá se „proč“. Já povídám: „Já nečtu noviny ani sám pro sebe, nebudu je tedy číst ani pro druhé.“ Já jsem tam zásadně žádné noviny nečetl. Tak jsem to odmítl a byl jsem už v těchto věcech poznamenaný a ono to pokračovalo dál i beze mne. Kromě novin se nás pokoušeli přeškolit různými filmy, které nám promítali. My jsme na to nechtěli chodit, protože jsme věděli, že to jsou světské věci, které se neshodují s naším způsobem života. Říkali jsme: „Co my potřebujeme vědět o takových věcech?“ Tak když byl nástup, zalézali jsme pod postele. Tam jsme přečkali, až se ostatní dostavili do té místnosti a pak jsme teprve vylezli.

Raději jsme chodili na chór, kde bylo všelijaké haraburdí, ale byl tam klid. Oni nám totiž na chodbách udělali reproduktory a do těch nám pouštěli hudbu nebo rozhlas. Tím nás chtěli vytrestat nebo přivést z rovnováhy. My jsme tolik potřebovali se modlit. Když jsme skončili práci, tak jsme potřebovali věnovat se také duchovním věcem. Proto, když už jsme nemohli chodit do kostela, chodili jsme tedy tam na chór. Bylo tam takové šero. Tam jsme se utíkali, zalezli jsme někam do kouta a věnovali se duchovním věcem.

Postupně někteří bratři byli povolnější, a začali dostávat vycházky – třeba v neděli. Když byli ochotní převléct se do civilu, tak mohli jít ven a měli to u nich dobré. Jak čas postupoval, docházelo tak k rozštěpení mezi bratry. Náš představený bratr Marcel i my ostatní jsme se snažili, abychom zůstali pevní a nerozsypali se. Bylo přece jasné, že oni potřebovali vrazit klín mezi bratry. A kdo byl slabší nebo nebyl tak horlivý, tak ho získali tím, že ho poslali třeba někam jinam nebo  ho třeba i propustili. Také mne si zavolali do kanceláře a ten zmocněnec mi říkal: „Vy jste laický katecheta. My vás propustíme, můžete jít zase učit náboženství, jak jste to učil…“ Tenkrát to ještě bylo možné, aby laičtí katechetové mohli pracovat, krátce nato to ale stejně zakázali. Já jsem tenkrát odpověděl: „Já jsem proto šel do kláštera, že chci sloužit Pánu Bohu právě tam, a žádného laického katechetu dělat nebudu!“ Když jsem to řekl, tak jenom zařval: „Ven!“ a vyhodil mě. Od té doby jsem to už u něj měl polepený, jak se lidově říká, ale v zásadě mě nechali na pokoji.

Mého bratra, který byl náhradním představeným, odveleli pak na vojenské cvičení do Hájnik na Slovensku. Když se za tři týdny vrátil, bylo to v noci a já jsem ho ani neviděl. Ráno už byl zase pryč. Kromě něj v noci vzbudili ještě toho bratra Marcela, jak jsem o něm říkal, že byl představený, a bratra Fulgence, který býval kostelníkem v Olomouci. Odvezli je do Žiarova. Když jsem se ráno probudil, byli pryč. Řekl jsem si: „No, nějak to dopadne.“ A pak za krátkou dobu nastalo zase takové třídění…

Vavřinec Zimmermann OFMCap.