Němcová, Jindřiška OSF

Často se dívám z okna pokoje, ve kterém bydlím, do přírody lesoparku, který obklopuje rokokový zámeček v Hoješíně. Před mýma očima se rozestírá krásná, obdélníková louka, lemovaná po obou dalších stranách vysokými smrky a listnáči. Její protější strana končí u tichého lesního zákoutí, v jehož středu je kříž s naším ukřižovaným Pánem. Ale Pán na něm není ještě mrtvý, má oči, ztýrané bolestí a smutkem, obrácené k nebi, ke svému Otci.

Před tímto křížem na cestičce, která obchází celou louku, je malá lavička bez opěradla, která nutí každého, kdo se na ni posadí, aby se sklonil před ukřižovaným Pánem. Právě tam často sedával otec Norbert. Každé ráno, obyčejně po mši svaté a po snídani, která u něho byla velmi krátká a střídmá, opřen o své francouzské hole, se pomalu ubíral k milovanému kříži. A podle počasí: když bylo hezky, vydržel u Ukřižovaného velmi dlouho, jinak jen chvíli; i v dešti šel alespoň okolo.

Jestliže chvíle, které otec Norbert prožíval před ukřižovaným Pánem, se pro něho staly chvílemi pravé, ryzí, františkánské meditace – a o tom nepochybuji – pak můj pohled na něho, tak pokorně sedícího před křížem a v srdci ztišeného, také mne nutil k zamyšlení.

Vždy jsem chtěla poznat, kdo je to Menší bratr. Předně Menší bratr byl jistě otec Norbert se svojí tělesnou výškou. Dobře vím, že i skoro  dvoumetroví bratři, které znám, se velmi těší ze svého titulu Menší bratr. Jejich tělesná výška jim v umenšování naprosto nepřekáží.

U otce Norberta se menší tělesná výška pokorně snoubila s ideálem být menší podle vzoru svatého Otce Františka. Ve svém jednání a prožívání času u nás zůstával vždy skoro jakoby stranou, byl trpělivý, pozorně naslouchal, neupozorňoval na sebe. Viděla jsem a zrovna jsem cítila, jak je rád sám a v tichu u svého ukřižovaného Pána na lavičce v lesoparku. Krása okolí, kvetoucí rododendrony a azalky i přelety tolika ptáčků nad jeho hlavou mu jistě ke chvále Pána jen přispívaly. Myslím, že zde byl šťasten – a my s ním.

Otec Norbert u nás denně sloužil mši svatou a jednou týdně zpovídal. Několikrát měl duchovní obnovu, při které v nás obnovoval vztah ke Kristově oběti, ke mši svaté. Byl výborným kazatelem, ale ještě více františkánem, zamilovaným do ukřižovaného Pána. Jak on prožíval Kristovu oběť! Denně ho svolával na oltář a bral do svých rukou. Po proměňování vždy vroucně obepjal svými dlaněmi paténu a ve víře svého srdce a své duše zůstával několik okamžiků jen se svým Pánem, v duchu Nové smlouvy, právě potvrzené krví Pána a vydáním jeho těla k oběti. Tyto okamžiky při jeho mši svaté byly pro mne nové, tak tvůrčí, že jsem si přála, aby u mne přetrvávaly. Svěřila jsem se mu s tím, že v duchu přiklekávám k jeho nohám, abych byla při tom. Usmál se a jen podotkl: To je dobře, vytrvejte a prožívejte! A tak jsem si zvykla těšit se vždy na vrcholné okamžiky mše svaté, i když ji sloužil jiný Menší bratr.

Rovněž jsem se mu při svaté zpovědi svěřila se svou lítostí a zpytováním svědomí: Otče, zpytuji se podle zastavení křížové cesty. Otec se zamyslel a po malé chvíli dodal: A já vás prosím, zpytujte se tak dál a neustávejte! Jak mi tato  jeho prostá slova dodala odvahy a odhodlání snažit se být stále blíž a blíž k ukřižovanému Pánu.

Ze vzpomínky otce Bernarda, uveřejněné v POUTNÍKU, kterou jsem si tak ráda pročítala, vím, že celý život otce Norberta byl již od dětství jakoby „menší“. Jakoby menší již v jeho rodině a pak v prostředí, kam ho Bůh ve své prozřetelnosti posílal. V celém jeho životě ho Pán připravoval pro řád Menších bratří. Být menší bylo jeho přirozeností. Těžké doby přežil jen právě ve skutečnosti svého někdy až drastického umenšování. Ale i později, v duchovní správě – jak vím od své spolužačky, jejímž byl zpovědníkem – vždy jednal, radil, pomáhal a vedl jako Menší bratr.

To vše se mi ve zkratce promítá, když se dívám z okna směrem ke kříži. Pod ním, na lavičce, je pro mne vždy otec Norbert. Tak rád býval se svým ukřižovaným Pánem a Pán rád býval s ním. Snad proto si ho tak brzy vzal k sobě. A mně, ale i mým spolusestrám zůstaly milé vzpomínky na něho, tak milé jako jsou zjara fialky v trávě.

Jindřiška Němcová OSF