Říský, Bernard OFM

Náš život v juvenátě za války

V květnu 1942 byl spáchán atentát na R. Heydricha. Represe byla silná, denně byla zveřejňována jména popravených. My jsme to moc nechápali, byli jsme skrytí v Boží ochraně. Hůře to dolehlo na učitele, kteří se právem strachovali o život - a s námi to věru neměli lehké.

Bylo povinné „školení“ od Němců v sále na Nadsklepí. Třídní ohlásil nástup před školou – každý vezme dvě židle z kreslírny. Josef Altman odmítl s odůvodněním, že není v Kuratoriu (svaz mládeže založený Emanuelem Moravcem). Nic nepomohlo, jít musel. Tak si vzal s kamarádem společně jednu židli a nastoupili do dvojstupu na ulici. Kantor, rozčilený na nejvyšší míru, dal Josefovi facku. Ten postavil židli na zem a řekl kantorovi: „Odcházím k lékařskému ošetření“ – a spolužákům řekl: „Vidíte, řekl jsem, že tam nepůjdu.“ A potom ještě nějaký den nešel do školy. Bylo z toho velké pozdvižení ve škole, Josef měl být vyloučen ze studia na všech školách v Protektorátu. O. rektor intervenoval, aby ho nevylučovali, že zjedná nápravu. Tak Josef z toho vyvázl s trojkou z chování. O. rektor napsal Josefovým rodičům, co se stalo, a dal jim koncept, jak asi mají synovi domluvit. Za nějaký den si zavolal Josefa do ředitelny a dal mu dopis od maminky, aby si ho hned přečetl - chtěl zjistit Josefovu reakci. Josef si dopis přečetl, aniž by hnul brvou, a na otázku rektora, co tomu říká, odvětil s klidem: „Dobře jste to napsal“ – poznal autora. Tím byly výchovné metody o. rektora vyčerpány.

Byli jsme také ve Zdounkách u pana děkana Krále, pozdějšího kroměřížského probošta. V zámecké zahradě jsme se setkali s o. Metodem Klementem, zakladatelem ministrantské Legio angelica. O. Klement měl charisma pro práci s mládeží. Proto také musel z Prahy a ujal se ho hrabě Strachwitz a pověřil ho výchovou svých dětí, a tak ho uchránil před pronásledováním. Pod ochranou pana hraběte tam vznikla partyzánská skupina, v níž byl i o. Inocenc. Bratr pana hraběte byl provinciálem vídeňské františkánské provincie. Po válce byla celá rodina persekvovaná, i přes známé zásluhy v boji proti nacismu. O. Klement nás seznámil se „siderickým kyvadélkem“, jež se pak na nějaký čas stalo v juvenátě hitem. Tenkrát ještě nebyli zapřísáhlí odpůrci kyvadélka, zatracující ho jako satanské dílo.

Někdy jsme měli se studiem více práce, a tu nám o. Inocenc dovoloval studovat ještě půl hodiny po večerní modlitbě. Jednou však nás nevyháněl spát – a my jsme zjistili, že se bojí jít do své cely. Až v následujících dnech nám prozradil důvod: v noci se probudil a uviděl k němu se blížící světélko, které ho jakoby očichávalo zblízka. Strnul hrůzou a nebyl schopen hnout ani palcem. Byla to pro něho krutá zkušenost. Když jsme se pak po noviciátu vrátili do Kroměříže, otcové o tom nechtěli mluvit, jen nám řekli, že odsloužili několik mší za pokoj zemřelých piaristů a od té doby že se už nic neděje. Později jsem při studiu objevil, že je to projev schizofrenie. Po zatčení propukla u o. Inocence v Jihlavě ve vyšetřovací vazbě a dvakrát byl léčený na psychiatrii. Z toho léčení měl strašnou hrůzu. Nebyl to ojedinělý případ mezi vězni – životní zátěž vyvolávala propuknutí této choroby. I ta jeho první zkušenost se světélkem byla asi ve spojitosti s jeho činností mezi partyzány, ač se sám tohoto tématu nikdy nedotkl, i když po válce se mu dostalo jakéhosi vyznamenání.

Později jsem si ověřil, že moje dospívání fungovalo podle scénáře psychologie dospívajících chlapců. Toto zrání probíhá ve vlnách, každá trvá asi dva roky. Kolem dvanáctého a patnáctého roku přijde vlna „náboženskosti“, citlivosti na transcendentno. Kolem třináctého roku jsem se rozhodl všechno dát Pánu, aniž jsem věděl, co to bude znamenat. Druhou vlnu jsem prožíval až v juvenátě. Bývalo mně moc dobře před svatostánkem v oratoři – a tak jsme se domluvili s kamarády stejného věku, že si budeme dělat před prvním pátkem celonoční adoraci po půlhodině. Kdo měl zájem, napsal své jméno na pořadník, a tak jsme se chodili vzájemně budit – spárna byla jen přes chodbu od oratoře. V těch chvílích jsem Pánu nabízel svou budoucnost a počítal jsem, kolik dní mě ještě dělí od okamžiku,  kdy dostanu roucho sv. Františka. Přitom jsem si byl vědom, že to vůbec není jisté ve válečné době. Jožka Tobolík, který byl o rok výš než my, po sextě odešel do Prahy, kde dodělával septimu a oktávu jako terciář, potom do konce války byl „totálně nasazen“ v Praze a dělal noviciát, aby po válce mohl nastoupit na teologickou fakultu s br. Kosmou Trojanem. Těsně před zahájením exercicií před kněžským svěcením – jáhni už byli – je zastihl duben 1950 a s ním centralizace, bratr Kosmas byl vysvěcen načerno za totality, kdežto bratr Hipolyt Tobolík na přání své matky čekal, až byl přijat na rok do litoměřického semináře a r. 1967, po sedmnácti letech jáhenství, byl vysvěcen a po deseti letech zemřel v duchovní správě ve Štramberku r. 1977. Kosmas zemřel až r. 1988 v Liberci.

Podobně probíhá ve dvouletých vlnách sexuální a citové zrání. Prvně se prý projevuje zkušenost sexuální zralosti kolem patnáctého roku při řešení matematické úlohy, aniž by mladík tušil, o co jde. Bylo to přesné – a od té doby jsem měl o „práci“ postaráno. Když jsem se s tímto problémem obrátil na o. Inocence, odpověděl mi, že mi opatří knížku T. Totha: Čisté dospívání. To bylo vše, tabuizace byla svazující.

Na o. Inocencovi mě mrzelo, že mi neporadil jak využívat čas, kterého jsem měl tehdy nazbyt. Dostala se mi sice do ruky knížka Ing. Dolejšího: Jak studovat – kde byl přesný harmonogram práce a úkolů na celých osm let středoškolského studia, ale nevěděl jsem si s tím rady, kromě toho, že jsem si uvědomil, že je třeba systematicky postupovat. O. Inocenc nebyl v té době na takovéto vedení zralý, a sám jsem to také nedokázal, když jsem přišel po vysvěcení r. 1948 do juvenátu jako prefekt.

Každý den jeden z nás psal kroniku. Používali jsme této cesty i ke kritice. Jednou jsem si tam vylil svou hořkost trochu jedovatým způsobem. Upozorněn na svou neobjektivnost, jsem připsal Pilátovo: „Co jsem napsal, napsal jsem.“

O. Inocenc cítil, že je třeba mluvit o tom, co nás pálí, ale po dvou pokusech to vzdal, protože jsme nebyli zralí na dialog. Bylo to jen hrubé vzájemné napadání.

Vydávali jsme také cyklostylovaný časopis „Mladý seraf“, kde jsme se snažili o sebevyjádření. Vojta Mareček – bratr Řehoř tam uveřejňoval své básně pod pseudonymem Klement Plucha, kreslířskou výzdobu obstarával Vít Adamec a František Dvořák. Ten projevil svůj talent prvně na titulní straně, když namaloval Václava Straku jako sv. Františka s rozpjatýma rukama v modlitbě  (zemřel v devadesátých letech jako děkan ve Svitavách) – a Madonu s Ježíškem šestnácti tahy. O. rektor chtěl, abychom mu kladli otázky, že na ně odpoví ve svém Okénku. Jirka Mazanec se tedy zeptal, je-li františkánské chovat si chrta, a odpovídá-li duchu sv. Františka „vozit si s sebou kuchaře“. Dostalo se mu odpovědi, že „tyto otázky jsou zajímavé svým socialistickým zabarvením“.

Pomáhal jsem o. Inocencovi svým datlováním psát blány i tisknout. Ani hudba nebyla úplně zanedbávaná – Josífek Skoumal, slepý varhaník, nás učil hrát na housle, někteří se sami učili na kytaru a Vít Adamec chodil s kbelíkem cvičit na flétnu. Problém byl vždy  jen v sebekázni a vytrvalosti, jak jsem se přesvědčil při učení psaní na stroji všemi deseti. Dodnes to cítím jako své manko.