Pańczak, Alojzy OFM

 Stigmata patří mezi tzv. jevy psycho-fyziologické čili takové, které se současně uskutečňují v oblasti duchovní i tělesné, a nejčastěji jsou spojeny s extází. Vedle stigmat patří k těmto jevům: levitace čili vznášení se do výše, zdržování se pokrmů, bilokace neboli současné přebývání na dvou místech, vyzařování, vydávání vůní.

Podstata

1. Pojem

 Podstatné jméno stigma pochází z řečtiny, kde označuje znamení vytetované či vypálené do kůže, znamení příslušnosti konkrétnímu vlastníkovi. Stigmatik, stigmatias je ten, kdo nosí tato znamení na těle, také ocejchovaný zločinec anebo zběhlý otrok.

 Sloveso stizo, stigmatizovat, vyznačuje činnost tetování, cejchování či vypalování na čele znamení nebo cejchu. Ve starověku to byla znamení vypalovaná rozžhaveným železem na kůži otroků. V Římě byli tetování jen zběhlí otroci, naproti tomu na Východě všichni otroci. Někdy nosili taková znamení vojáci. V případě otroků označovala jejich pány a vlastníky, a v případě vojáků velitele, pod kterým válčili.

 V Novém zákoně se tento pojem objevuje pouze v Listu sv. Pavla Galaťanům: „A pro budoucnost ať už mě nikdo neobtěžuje: vždyť já na svém těle nosím znamení (ta stigmata), že náležím Ježíšovi“ (Gal 6,17).

 Pavel nazývá „znameními (stigmaty) Ježíšovými“ jizvy vzniklé jako důsledek bičování, kterému byl podroben pro Ježíše. Spodobují ho s jeho ukřižovaným Mistrem a jsou znamením připomínajícím, že on, podobně jako otroci, přísluší Pánu, kterým je Ježíš. S touto příslušností je spojena i výstraha: způsobit křivdu otrokovi znamená vydat se pomstě jeho Pána.

2. Vymezení stigmat

 Autoři podávají následující vymezení stigmat:

 2.1. Tento jev spočívá ve vtisknutí Spasitelových svatých ran určitého druhu na nohách, rukách, boku a čele, které se objevují spontánně, nejsou vyvolány vnějším poraněním a občas krvácejí (A. Tanquerey).

 2.2. Stigmatizace spočívá ve vtisknutí ran Spasitele. Někteří dostávali stigmata na rukách, nohách a na boku, jiní jen na rukách a nohách, další na boku anebo na hlavě, jiní v místech trnové koruny či na ramenech, anebo pruhy odpovídající ranám při bičování. Tyto rány se objevily samovolně, bez jakéhokoli poranění, někdy hojně krvácely, byly spojeny s velkým utrpením, a tak připodobovaly trpícímu Ježíšovi (J. Bochenek).

 2.3. Stigmata jsou spontánním objevením se na lidském těle ran podobných ranám na těle Kristově, vyvolaným nástroji umučení. Všeobecně když se mluví o stigmatech, mají se na mysli pouze navenek viditelná. Mluví se rovněž o neviditelných stigmatech, spočívajících ve vnitřních ostrých bolestech pociťovaných na místech těla odpovídajících vnějším ranám, bez toho, že by se projevily navenek. Stigmata mohou být stálá nebo dočasná, čili taková, která se objevují periodicky nebo občas.

 Mohou se současně objevit na všech částech těla nebo jen na jedné. V závislosti od osoby jak tvar tak místo stigmat na těle a okolnosti jejich objevení vyznačují velkou různorodost (I. Rodriguez).

Nejznámější stigmatici

 O existenci stigmatizace není pochyb, neboť se setkáváme jak s historickými popisy těchto skutečností, tak i s výzkumy tohoto jevu u osob žijících v naší době. Při jeho zkoumání bylo užito výsledků současné vědy.

1. Počet osob obdařených stigmaty

 A. Imbert-Gourbeyre v díle La stigmatisation uvádí 321 stigmatiků, mezi nimiž bylo jen kolem 50 mužů. H. Thurston v knize I fenomeni fisici del misticismo omezuje počet stigmatizovaných mužů na pouhé dva jisté případy: sv. Františka a otce Pia.

 Jiní uvádějí od 330 do 350 známých stigmatiků, z nichž 62 bylo povýšeno na oltář. Jedni mají za to, že tento počet je přehnaný, jiní tvrdí, že stigmatiků bylo mnohem víc, neboť ne o všech - z různých důvodů (např. skrývání skutečnosti samým stigmatikem) - se zachovaly vědomosti až do naší doby.

2. Stigmatizace před sv. Františkem

 Dodnes se má všeobecně za to, že sv. František byl prvním stigmatikem v dějinách církve. Na základě historických pramenů lze zjistit několik o něco dřívějších stigmatizací. Poukázal na ně v práci Die Wundmale des Franziskus vydané 1910 dr. J. Merkt z univerzity v Tübingen a kritickému zhodnocení je podrobil H. Thurston ve výše uvedeném díle. Tyto případy pouze uvedeme, aniž bychom se pouštěli do podrobností.

 1. Otázka jistého stigmatika, o které jednal synod v Oxfordu. Synod konaný v Oxfordu 1222 odsoudil k doživotnímu zazdění v cele jistého vesničana, který měl na rukou, nohách a boku pět ran ukřižování. Soudobí kronikáři jednoznačně tvrdí, že tu máme co dělat s podvodníkem, který se vydával za Krista a podrobil se ukřižování.

 2. Štěpán z Bourbonu ve sbírce příkladů pro kazatele pořízené 1246 vzpomíná Roberta z Auvergne zemřelého 1234, který po mnoho let před svou smrtí nosil na těle stigmata našeho Pána Ježíše jako připomínku jeho umučení. Popis však naznačuje, že tady jde o rány pocházející ze sebezmrzačení považovaného za určitou formu tělesného umrtvování. Předpokládá se, že k popsaným skutečnostem došlo před stigmatizací sv. Františka.

 3. Blahoslavený Dodo, mnich kláštera norbertanů v Hascha ve Frízsku, zemřel 1231 zavalen zříceninami jedné staré budovy. Když mu svlékli hábit, uviděli otevřené rány na jeho rukách, nohou a boku podobné pěti ranám Kristovým. Pravděpodobně je měl od svého mládí. Rovněž v tomto případě neznáme povahu těchto ran ani dobu, kdy se objevily.

Alojzy Pańczak OFM

Glos sw. Franciszka 12/2001

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM