Odrobinky z oběti

Holota, Benedikt OFM

„Když se najedli, řekl učedníkům: ,Sesbírejte zbylé kousky, aby nic nepřišlo nazmar.´ Sesbírali je tedy, a bylo to plných dvanáct košů, které zbyly po jídle z těchto pěti ječných chlebů“ (Jan 6,12-13).

Proč Pánu Ježíši o ty odrobinky šlo? Proč měl o ně takový zájem? Aby nepřišly nazmar? Jako by byl na ně odkázaný?

Bůh, ačkoli není odkázaný na nikoho a na nic, chová se tak, jako by mu šlo právě o ty odrobinky, jako by právě na ně čekal, jako by byl právě na ně odkázaný…

Zdá se, jako by ty drobečky hrály v jeho tvůrčí činnosti obzvláštní roli. Jako by čekal právě na nějakou maličkost, aby z ní  mohl něco udělat.

Je to Boží způsob práce už od samého stvoření. Když vznikaly první částice hmoty ve vesmíru, vznikaly s nimi zároveň i antičástice, k protonům – antiprotony, k neutronům – antineutrony, k hyperonům – antihyperony. V prostředí mladičkého vesmíru se částice při setkání s antičásticemi ničily v procesu, kterému fyzikové říkají anihilace. Výsledkem je uvolnění veškeré energie, utajené v každé částici, v podobě záření.

Tímto způsobem však nebyly zničeny všechny částice. Vždy na jednu miliardu antičástic připadla jedna miliarda částic plus jedna částice navíc. Z anihilace  zbyla na miliardu vyzářených částic a antičástic jedna částice nedotčená, jedna odrobinka, která neměla už s čím anihilovat.  Tento nepatrný přebytek – jedna částice, která zbyla z miliardy anihilovaných, tato odrobinka, tento drobeček –  postačil později k tomu, aby později vznikly kvasary, galaxie, hvězdy i planety!

Písmo nám takový obzvláštní vztah Boží tvůrčí moci k drobečkům potvrzuje. Bůh čeká na drobeček, aby se ho uchopil svojí milující a všemohoucí silou a něco z něho udělal.

„Když nastal večer, přistoupili k němu učedníci a řekli: ,Tady jsme na pustém místě, a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.´ Ale Ježíš jim řekl: ,Není třeba, aby odcházeli. Dejte vy jim jíst.´ Odpověděli mu: ,Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby.´ Ježíš řekl: ,Přineste mi je sem.´  A rozkázal, aby se lidé usadili na trávě.  Potom  (čekal tedy, až se rozsadí a přinesou chleby)  vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a pronesl požehnání, rozlámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta…“ (Mt 14,15-20a).

Pán čeká na ubohé ječné chlebíčky, aby z nich nasytil pět tisíc mužů, ženy a děti nepočítaje.

V Káni Galilejské při svatbě přikazuje: „Naplňte džbány vodou!“ A učinil z ní víno.

Čeká, až mu malomocný řekne: „Pane, chceš-li můžeš mě očistit.“ – A pak ho očistí: „Chci, buď očištěn.“ A hned byl od svého malomocenství očištěn (Mt 8,2-3).

Čeká, až mu slepý řekne: „Rabbúni, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ A hned nabyl zraku a šel tou cestou za ním (Mk 10,51-52).

Čeká, až učedníci na lodi strachy křičí: „Pane, zachraň nás, hyneme! – Vstal, okřikl vichřici i jezero, a nastalo úplné ticho (Mt 25,26).

Čeká na ubohé lidské slovo, na takový drobeček, a pak z něho udělá div.

Pán umí čekat!

Čeká dokonce, až Lazar umře! A pak ho vzkřísí. „…poslaly k Ježíšovi se vzkazem: ,Pane, tvůj přítel je nemocen.´ … Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dny v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: ,Pojďme znovu do Judska.´ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny ve hrobě. … Zeptal se: ,Kam jste ho položili?´… ,Odstraňte ten kámen!´… zavolal mocným hlasem: ,Lazare, pojď ven!´ Mrtvý vyšel…“ (Jan 11,17-44).

Pán čeká na drobečky. Je jejich rozmnožovatel.

Čeká i na drobky mého života, aby je rozmnožil. Čeká, že v každodenní tiché, skryté odevzdanosti budu mít pro něho nějaký drobeček.

Jak je mi smutno, Pane, když se dívám na svůj život a vidím jen samé drobečky… Drobky mého života… Cítím, Pane, že ti mám jednou odevzdat svůj život jako výsledek, jako hotovou věc; něco jako bochník chleba, který klade na stůl hospodář po celoroční práci na poli: po orbě, vláčení, setí, čekání, po žních a mlácení, po semletí zrna a pečení – klade na stůl chléb.

Tak nějak by měl vypadat výsledek mého života. Měl by být celý. Hotový. Ale já mám, Pane, v rukou jen pár odrobinek. Víc jsem ze života nevytěžil. Asi proto, že jsem nevěnoval dost pozornosti jednotlivým dnům svého života. Zapomněl jsem, že jaký bude můj jednotlivý den, takový bude celý můj život.

Co ti mohu ještě dnes ze svého života nabídnout? Jednou zemřu. Pokud dýchám, mám sice naději. Ale jednou to přijde. Jak prožít čas, který mi ještě dáváš jako projev své důvěry, Pane? Mohu ještě rozdat mnoho věcí, mnoho půjčit, mnoho se mi může zase vrátit zpátky.

Co komu však dám  z času svého dne, to mi nebude moci vrátit nikdo. To není dar ve formě půjčky, ale neodvolatelná oběť.

Když se pomodlím jediné Zdrávas, musí to zajisté vyvolat v nebi obdiv. Jako každá modlitba. Ne proto, že jsem se ji pomodlil dobře. Především proto, že jsem svému Bohu daroval několik minut ze svého času, že jsem mu je dal ze svého života. Tyto minuty už nikdy nenajdu. Jsou navždy darované. Čas je nevratný.

Když se po dobu jedné hodiny budu věnovat naslouchání těžkých nářků, abych vzbudil v utrápeném srdci naději, abych poradil, pomohl, ošetřil, poučil - to není nějaký výměnný obchod ani žádná půjčka, kterou někomu poskytuji, abych dostal právě tolik nazpátek. To je nevratná oběť. Když dávám ze svého času, tak to dávám jako ta žena v evangeliu: z toho svého malička, z čeho mám být ten den živ: „Posadil se proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé vhazují do pokladnice peníze. Mnozí boháči tam vkládali značné částky. Přišla také jedna chudá vdova a vložila tam dvě mince, asi tolik jako padesátihaléř. Zavolal své učedníky a řekl: ,Skutečně, říkám vám: tato chudá vdova vložila do pokladnice víc než všichni ostatní, kdo tam vkládali; všichni ostatní totiž vložili něco ze svého nadbytku, ona však vložila ze svého nedostatku všechno,  co měla, celé své živobytí´“ (Mk12,41-44). Dala všechno, ž čeho mohla být ten den živa.

Z toho svého malička, ze svého omezeného vlastnění, daruji ti, Pane, svůj čas, který bych ještě měl žít. A dám tím víc, než dal dobrý svatý Martin. Jistěže to bylo od něho hezké a velkodušné, rozříznout mečem plášť napolovic a polovinu darovat, ale to se dalo nahradit z vojenského skladu.

Říci druhému, co sám vím, je obdivuhodné, ale tím nic neztrácím. Když dám druhému dobrou radu, tím neumenšuji zásoby své moudrosti.

Ne, Pane! Dokonalá láska ve službě tobě a bližnímu, která skutečně něco před tebou váží, je dar času. Mít pro tebe čas, Pane. Mít čas pro bližního. Všechno ostatní je v podstatě vedlejší.

Když obdivujeme duševní útrapy mučedníků, velmi často zapomínáme, že jejich hrdinství pozůstávalo v prvé řadě v tom, že přijali smrt předčasně, že obětovali pro slávu Boží oběť svých dní, které by ještě byli mohli žít.

Pane, který stojíš mimo čas, ty se asi usmíváš, když vidíš, jak my se tu v proudu času pachtíme. Možná, že je ti z nás smutno, když vidíš, jak dar času ztrácíme, promarňujeme, ba zabíjíme.  Pane, čas, který ještě mám, mám už jen pro tebe. Všechen čas, který mi dáváš, všechny roky mého života, hodiny mých dnů – všechno je tvoje. Mým úkolem je tiše a pokojně, ale úplně, až po okraj je naplnit a obětovat ti je, abys z jejich nechutné vody učinil vzácné víno, jako jsi to udělal v Káni Galilejské pro potěšení lidí.

Prosím tě o milost, abych v čase, který mi ještě daruješ, dokázal uskutečnit to, co ty chceš, abych učinil.

                                                                                                          Benedikt Holota OFM

 

 

 

Pane,

Možná že ti nemám ani co obětovat,

kromě svého času.

Ani nevím,

jak bych měl svůj čas správně vyplnit.

Nejsem nic zvláštního.

Jsem stejný jako ti ostatní.

Vadnu i já, dokud žiji.

Všichni my smrtelníci,

kteří tvoříme církev,

dobře víme,

že naše dny jsou už spočítané

a že se blíží konec.

Ale všichni ti chceme sloužit

a vyznávat tě svým Bohem.

Pane,

přijmi hodiny mých dnů…

Pierre Charles