Mauriac, François
Francois Mauriac
Markéta z Cortony
14. Markétina zkušenost ve světle nauky sv. Jana od Kříže
Všem, kteří se pohoršují nad takovou nezřízeností, připomínáme, že jiní svatí touhu po vnímatelné přítomnosti Pána v sobě dusili. Jinak by sv. Jan od Kříže nepřipustil, že jedna kajícnice se projevila tak nenasytná, že nechtěla postrádat útěchu Božích navštívení.
Patrně by Markétinu modlitbu káral: „Kde je tedy radost tvé přítomnosti, kterou především hledám?“ Jan od Kříže chápe nestvořenou krásu jako něco, co leží mimo dosah veškerých slov a vidění. Výslovně odsoudil ty, kdo pokládali slova, která při modlitbě vnímali, za božská oslovení. Ba dokonce se jim posmíval: „Bůh mi řekl, Bůh mi odpověděl - tak ujišťují, a přitom většinou mluví jen sami se sebou.“
Většinou - napsal sv. Jan. Tedy nezavrhuje všechny. Ostatně, ve Výstupu na horu Karmel (2, 3) popisuje přesně slova, která ... v duši skutečně působí to, co označují. „Kdyby se například stalo, že by Pán k duši řekl: Miluj mě! a ona by v téže chvíli měla a cítila podstatu lásky.“
Zdá se však, že při osloveních, která Markéta vnímala, tomu tak skutečně bylo. Nepovažoval by však snad Jan od Kříže žhavou touhu naší světice za nebezpečné pokušení? Určitě by ji neodvracel od rozjímání o Kristově lidství, nesouhlasil by však, aby v něm setrvávala příliš dlouho.
A je jisté, že to nebyla jen láska, co nutilo Markétu s tak úzkostnou vroucností toužit po Kristově vnímatelné přítomnosti: ona musela být stále znova uklidňována, neboť přes četné projevy milosti nebyl její strach dosud překonán. Jednou bylo možné vrátit jí důvěru pouze tím, že při jedné extázi viděla svatou Pannu, jak prosila Krista, aby se postaral o urychlení Markétina přijetí do nebe. Když přišla k sobě, nalezla znovu pokoj. Avšak jako sv. Terezie umírala tím, že nemůže zemřít.
Tehdy se zavázala přísahou, že napříště už nebude prosit o žádnou útěchu. Nepochybně byla pak opravdu zdrženlivější a když se ponořila do rozjímání o Kristově utrpení, snažila se skrýt svou bolest. Vnitřní hlas ji však kvůli tomu káral: „Dříve jsi měla ve zvyku svými slzami ohlašovat bolest, kterou jsi pociťovala při pohledu na mé utrpení. Teď ti strach před řečmi, obava, že by si někdo mohl myslet, že hledáš marnou slávu, ukládá mlčet. Pokračuj v pláči u mých nohou. Nezadržuj svou bolest ani ji neskrývej!“
Co by asi řekl Jan od Kříže na to, kdyby mu kajícnice sdělila, že dostala takové příkazy od samotného Pána? A přece není vůbec nic nevěrohodného, že Kristus si přál, aby tato ubohá žena zjevovala lidem tajemství ukřižovaného Boha. Kajícnice má být živým kázáním o kříži - buď před svou smrtí jako Markéta, anebo když opustila tento svět, jako Terezie od Dítěte Ježíše. Tyto věrné lampy nehořely proto, aby byly postaveny pod nádobu. Velcí osamělí orli krouží vysoko nad davem, jako Jan od Kříže, a přitahují jiné vyvolené orly vzhůru na svou letovou dráhu. Avšak Bůh skrývá uprostřed měst i méně vznešené tvory - podle potřeb každé doby - kteří na nivách této země lidským způsobem milují, trpí a usmiřují. A nakonec se setkávají ti nejmenší s těmi nejvznešenějšími v témže sebezříkání, v téže radosti.
A přece, co by si asi počala horečnatá Markéta s odpovědí, kterou dal sv. Jan od Kříže jedné karmelitce: „Moje dcero, pozdvihuji svou duši stále do nitra Nejsvětější Trojice; můj Spasitel Ježíš Kristus chce, abych ji tam pozdvihoval.“
Tam, v blízkosti Pána, ne už v jeho viditelném lidství, ale poznána ve středu jeho božské podstaty, ztratil by se i Markétin strach a brzy by umlkly výkřiky neutěšitelné lásky této Magdalény. Na cestě, po které by ji vedl Jan od Kříže, byla by uzdravena od své bezměrné přísnosti vůči sobě samé, neboť ta ztrácí smysl v hloubi oné temné noci spočívající v tom, že duši „je odňata radost z jakéhokoli usilování“; z jakéhokoli usilování, jak po duchovních dobrech, tak po smyslových. Zříci se všeho, co není Bůh, znamená zříci se každé zbožnosti vnímané smysly - to je samozřejmé - avšak i srdce se musí zříci všeho uspokojení. Znamená to souhlasit, že Boha uchopí už jen v temnotě holé víry.
Jednou o svatodušních svátcích je Markéta překvapena a stěžuje si, že nedostala žádné zvláštní znamení milosti. „Naopak, říkám ti,“ odvětil jí Pán, „že jsi dostala velmi velkou milost, tys ji však nepoznala.“ Zde podává bratr Bevegnati - bezpochyby aniž by jí plně porozuměl - výzvu Pána, nezaměňovat milost s hnutími citového života. Jindy jí Pán řekl: „Ty bys chtěla neustále čerpat sladkost z pramene mého srdce, zatímco mně se od tebe dostalo tolik hořkosti. Neustále chceš být nasycována, zatímco já jsem tak dlouho hladověl po tvé spáse.“ A později pravil: „Neměj strach, moje dcero, ani když se ti nedostává útěch, po kterých toužíš; přesto zůstávám u tebe, když mě v slzách voláš... Ty však se chceš stále sytit mojí přítomností.“
Brzo nato se Markétě dostalo jiného oslovení, které ji mělo uzdravit od její lačnosti: Ve snu jí byl ukázán příbytek, ona cela na úpatí hory, kde ji Kristus chtěl mít. Čekaly ji však trýznivé boje, které ji zcela vyčerpaly, než se tam dostala. Tato cela, položená osaměleji a výše, tato stanice na samém okraji propasti, je zároveň symbolem nového způsobu modlitby, uvolněnějšího nazírání - takového, které vede duši až k nepředstavitelnému sjednocení. Avšak předtím měla ještě projít temnými průsmyky.
(pokračování)