Zimmermann, Vavřinec OFMCap.

V Želivi to s jídlem bylo těžké. Určité přilepšení přišlo někdy v podobě nějakého balíku od příbuzných. Jenže s těmi to bývalo někdy tak, že když přišel někomu balík, tak si musel jít pro něj na vrátnici. Tam ho našel rozbalený a zůstalo jenom to, co oni tam nechali. Občas tam našel jenom krabici a papíry. Prostě, co se jim hodilo, to ukradli. Také chleba byl ze začátku velice špatný. A masa, toho bylo prachmálo, dostali jsme ho takový čtvereček velký jako známka! Kuchaři totiž vařili i pro ty esenbáky, a dávky masa byly normované na počet. Jenže těm esenbákům se nejprve nakrájely porce – takové, jaké oni potřebovali – a to, co zbylo z masa, dalo se řeholníkům. A co jim mohlo zbýt, když onii chtěli mít hodně a dobré. Není pak divu, že jsme dostávali takové malé příděly. Peníze nebyly žádné, tam se neplatilo. Dělalo se zadarmo.

Co se týče práce v dílně, o které jsem již dříve mluvil, dohlížel tam na nás hospodářský, kterému jsme říkali Vokurka, protože byl od Znojma. Někdy přišel za mnou a chtěl, abych mu spravil něco pro něho. Třeba donesl boty pro děti a pro sebe. Většinou jsem té situace využil a když chtěl něco pro sebe, tak povídám: „No jo, ale my tady nemáme ty a ty věci, potřebovali bychom materiál atd.…“ A on nám pak obyčejně koupil něco, co jsme potřebovali k práci. Jindy jsme potřebovali něco pro krejčí z vedlejší dílny, protože ty látky, které tam krejčí měli, se moc nehodily ani na spravování, natož když někdo potřeboval něco ušít. Byla tam i krejčovna, kde pracovali někteří kněží, například jeden kněz těšitel z Klokot a jeden kněz minorita. Jiní pracovali v prádelně. Tam byli hlavně salesiáni, kteří byli ještě i v truhlárně hned vedle. V zámečnické dílně byli zase jezuité. Pak tam byla ještě veliká zahrada – zahradnictví.  Tam byl zaměstnaný můj bratr, který je vyučený zahradník. Byly skleníky, pařníky a pak ještě pole, kde se pěstovala zelenina. Tam se pravidelně chodívalo pracovat přes léto, od jara až do zimy. Ve skleníku pěstovala raná zelenina, co se dá sklízet již na jaře.

Také jsme tam měli všelijaké služby. Třeba když ti profesoři, co učili kleriky, něco studovali, bylo třeba hlídat na chodbě, aby tam náhodou nepřišla nějaká šťára - prostě oni chodívali občas a otevřeli dveře, podívali se, co se tam děje – no, jak to bývá. Tak jsem musel hlídat, po chodbě chodit, aby tam nikdo nevešel. Jeden z těch profesorů měl na starosti krávu, tak mně slíbil, že když budu hlídat na chodbě, on mě vždycky dá hrnek mléka. To bylo velmi dobré, protože kravské mléko jsme tam jinak vůbec neznali.

Po stránce duchovní to vypadalo takto: vstávali jsme  poměrně časně, jistě ne později než v pět hodin. Snažili jsme si vykonat vnitřní modlitbu a pak jsme šli ministrovat. Někteří šli do kaple,  jiní zůstávali na pokoji, protože všichni naráz bychom se tam nevešli. Většina kněží proto sloužila na pokoji u stolu, tam, kde spali. Tehdy se bratři laici ještě breviář nemodlili, protože byl latinsky. Modlili jsme se místo toho určitý počet Otčenášů, jak to stanovil sv. František. Většinou na to byl čas mezi druhou a třetí mší svatou. Když ne, tak si to každý udělal soukromě, jak mu to vyhovovalo. Co se týče společné modlitby, ranní chvály se nemodlily, to nešlo, muselo se do zaměstnání, ale večerní chvály  se obyčejně modlily společně – samozřejmě že latinsky. Na večeři se chodilo do jídelny. V sobotu nebo v neděli jsme jedli na pokoji. Náš pokoj byl dosti velký, a tak k nám chodili i spolubratři z ostatních cimer, abychom alespoň při jídle byli pohromadě. Tak se tam udržovalo společenství. Jiným řádům se nedařilo scházet se na chórovou modlitbu, protože jich buď bylo málo, nebo byli ubytováni příliš rozptýleně. Když bývaly velké svátky, dostali jsme dovolení, abychom se shromáždili ve velké kapitulní síni, kde byly samé obrazy, a sloužili zde společně mši svatou, která byla samozřejmě slavná. Salesián P. Vitásek pro takovou příležitost nacvičil sbor. Býval to mohutný zážitek. Obvykle se pro takovou příležitost podařilo i vypůjčit i krásné liturgické oblečení. V kapličce, kde jsme se jinak scházeli, se něco takového dělat nedalo, protože byla malá. Jen někdy, když  bylo třeba shromáždit se všichni, třeba ke svátostnému požehnání, řadili jsme se na takové dlouhatánské chodbě u kapličky, kde nás jindy každý večer přepočítávali, jestli někdo neutekl. Ve velké svátky nám však dovolili sejít se v tom sále.

Někdy zaměstnání začínalo tím, že nás nechali nastoupit a odpočítali určitý počet podle potřeby – třeba třicet lidí, a ti šli. Jinak tam byly stálé skupiny, které chodily na určitá místa: do lesa, do lomu, na statek, na pole, na stavbu nebo na zeleninu do zahradnictví. Zaměstnání trvalo asi tak do poledne a potom byl oběd a po něm vycházka. Zahrada tam byla obehnaná zdí a my jsme  tam za přítomnosti hlídačů, aspoň jeden dva tam byli, měli možnost se asi tak hodinu procházet. Chodívali jsme tam v zimě i v létě. Mimo stanovenou dobu se tam ale chodit nesmělo. Stále tam byl strážný a ten by dotyčného vyhnal, že tam nemá co dělat, že buď má být v zaměstnání nebo se má věnovat jiné předepsané činnosti.

Odpoledne se většinou zase pracovalo asi tak do pěti hodin. A pak se  každý snažil něco se pomodlit nebo si něco přečíst, jak kdo měl možnosti. Potom byla večeře a teprve po večeři byly večerní chvály. Po nich bývala společná rekreace. To jsme seděli na posteli, protože židle tam byly jenom asi  dvě nebo tři. Tak jsem tedy sedávali na posteli a vypravovalo se. Bratr Marcel, který byl z nás nejstarší, rád vypravoval ze života. Říkával nám vždycky, abychom děkovali Pánu Bohu, on že noviciát a výchovu k řeholnímu životu dohromady žádnou neměl, že byl prý jenom poslaný do kláštera v Mělníku a tam pracoval. Bylo vidět, že je vděčný za každý duchovní podnět, který tam mohl pochytit. On totiž nebyl zvyklý být společně se spolubratry. Obyčejně býval sám. Nakonec ho sebrali v Zákupech u České Lípy, kde byl s P. Bonaventurou. Uměl však vypravovat mnoho zajímavého. Protože byl vyučený cukrář, byl zde zaměstnán jako kuchař. Vstával každý den asi ve tři hodiny. Býval v kapli první, takže mohl ministrovat některým otcům, kteří přicházeli sloužit už ve čtyři hodiny. Večer, když jsme tam sedávali, nezřídka únavou  usnul. Samozřejmě, když byl celý den na nohou a vstával časně. Oslavil tam své šedesátiny. A kněží, protože ho měli velice rádi, věnovali mu šedesát mší svatých odsloužených na jeho úmysl nebo za něj. To bylo velice pěkné. Bratr Marcel byl od povahy dobrý člověk.

V sobotu nebo v neděli, kdy bývalo volno, jsme mívali společnou večeři. Jako normálně jsme dostali už odpoledne něco z kuchyně a kromě toho jsme ještě připravili třeba nějakou zeleninu nebo něco jiného, co se podařilo sehnat. Bratr byl v zahradnictví, a tak mi někdy řekl: „Přijď tam, já ti dám nějaký okurky nebo trochu zeleniny a uděláme večeři.“ Jinak jsme totiž ze skleníku skoro nic neviděli, protože ten hodpodářský, co to tam měl na starosti, veškerou ranou zeleninu, která se vypěstovala, prodal. Řeholníci, kteří na tom pracovali, dostávali do kuchyně jenom zbytky. Když jsem tam šel, musel jsem jít kolem strážného. To ale nevadilo. Měl jsem hábit, a ty okurky se dají naskládat pěkně kolem pasu, omotal jsem si cingulum a šel jsem. Když jsem ale šel kolem druhé hlídky, ono mně to začalo padat. Tak jsem to v rychlosti posbíral a utekl jsem. Nic se mi nestalo. Potom při druhé příležitosti jsem byl chycený, ale to jsem nesl kvašené okurky. Bratr říkal: „Já tam nějaké naložím a potom je přeneseš.“ Tak jsem je přenášel zastrkané v těch kapsách u rukávu a on tam na mě už zřejmě čekal ten strážný, a hned: Co nesu? – „Co bych nesl…?“ – Začal mě šacovat a náhodou klepl rukou a ucítil, že je tam něco tvrdého – okurky. Tak mě zavedl k veliteli a  žaloval, že jsem tam bral okurky. – Povídám: „Já jsem nic nebral, bratr tam pracuje, tak mi je dal. Tak jsem to přenášel, nic na tom není.“ – Ten vylítl: „Tři měsíce nesmíte odepisovat a psát!“ Já jsem se jen usmál, protože jsem si říkal: „Bude psát bratr a nebudu psát já.“ Vždyť to je přeci docela jedno, ne?! Takže se nic nestalo.

Je pochopitelné, že s těmi hlídači bývala někdy nedorozumění. Vždyť to byli jen obyčejní lidé, kteří tam často byli poslaní z trestu za to, že někde měli nějaký průšvih. Nelze se divit, že potom byli trochu podráždění. Když se jim nějak odporovalo, přišly tresty: buď byly kaple zavřené, anebo člověka šoupli do temnice. To byla taková díra dole v přízemí, kde nebylo žádné okno. Jeden františkán, nějaký doktor Kosma, tam byl mnohokrát. On měl špatné srdce, tak často lehával na zemi, aby chytal vzduch, protože pro srdíčko je třeba vzduchu. Když někdo něco provedl, tak šup do temnice. Zamkli ho tam a nikdo tam samozřejmě k němu nemohl. - Tak to byly ty tresty.

Kněží se snažili, jak jen měli trochu času, překládat z různých jazyků nebo psát různé výklady. Využívali takhle čas, aby se vytvořilo něco duchovního. A my jsme to potom četli nebo jsme si to opisovali, abychom se nějak vzdělávali. Musím říci, že to pro mne byl druhý noviciát, ještě kvalitnější než ten první, který byl pro mne tak strašně krátký. Slyšel jsem od těch kněží různé názory, byl svědkem různých diskusí atd. Prohluboval jsem si tam svůj náhled na řeholní život. V Broumově jsem se toho moc nedozvěděl, tam jsme byli stranou s P. Bernardem. Potom zase v Hejnicích jsme byli jenom samí bratři laici – tam nebylo nic. V Hájku to bylo zrovna tak. Až potom teprve v Želivě jsem začal poznávat  pořádný řeholní život. Tam jsem také potom obnovoval sliby. Protože ty první jsem měl na tři roky a v internaci jsme nakonec strávili pět a půl roku, musel jsem je tam obnovovat.  Provinčním vikářem byl tehdy P. Cyril a ten uznal  za vhodné, abychom složili sliby „až do té doby, co se vrátíme do kláštera, a ještě jeden rok navíc“. My jsme pak v síle tohoto slibu žili pětatřicet roků jenom s jednoduchými sliby. Nikdo se o to nestaral, my jsme si také říkali: ono to není tak důležité. Až v roce 1990, když jsme po obnovení veřejného řeholního života přišli do nově založeného kláštera v újezdě, slibovali jsme své doživotní sliby.

Vavřinec Zimmermann OFMCap.